Ta Pravá (první díl)

Část 59 Tyler: Napadení

S Derekem probíráme podrobnosti o napadených oblastech. Oliver s Hildegard naštvaně zírají na mapy a ukazují prstem na napadená skladiště, která utrpěla největší škody. Tito dva se společně se svými jednotkami zdrželi v našem sídle mnohem déle, než jsem očekával. Navíc poté, co došlo k napadení v jejich zemích, se rozhodli, že začnou aktivně spolupracovat.

Protože jsme přišli o jednu budovu, naše jednotky jsou v našem domě dost namačkané. Moje jednotka se tlačila teď v mém pokoji, kde přespávali na zemi. Nestěžovali si. Věděli, že nemají na výběr.

O Pierrovi a Erlandovi jsme neměli příliš mnoho informací. Erland se několikrát ozval, ale nikdy nesdělil nic určitého a Pierre se jednoduše vypařil. Nezvedal telefon a nijak s námi nekomunikoval.

Francouzskej parchant.

Od bombového útoku ve škole se dal Lapis do pohybu. Derek mě ubezpečoval, že bomba ve škole nebyla krokem z naší inciativy. Zájem na nevinných obětech má pouze Lapis, zdůraznil mi před pár dny, když jsem se ho na to vyptával. Jenže...

Lara to nevěděla. Nemohla. Jediný pohled na Laru, jak brání svoji kamarádku před sutinami... ani ona o tom nevěděla. Není možné, aby poslala kamarádku přímo do centra výbuchu. Napadlo mě, že by naši spojenci mohli podniknout kroky bez našeho vědomí, ale Hildegard s Oliverem mě přesvědčili, že bez svolení Dereka by nic takového neudělali, zvlášť když jsou na cizím území.

Celá situace se začínala zamotávat. S kluky jsme přemýšleli nad viníkem útoku, ale oni sami uznali, že Lara o tom nevěděla.

Je možné, že by v tom měl prsty Pierre?

Moje starost o ní mě rozčílí.

Naštvaně bouchnu do mapy a přilákám tak pozornost všech tří. Ukážu na Oliverovy sklady poblíž Sibiře „napadneme jejich sídlo na Sibiři, to je jediná možnost."

Derek se zamyslí „neznáme pořádně přesnou polohu. Byl by to výstřel do neznáma."

Hildegard si promne bradu „no, není to zas tak špatný nápad. Když využijeme všechny spojenecké zdroje, mohli bychom dostat užitečné informace."

„Jo jasně. Protože Pierre je ochota sama," zašklebí se Derek a upře se o mapu, položenou na stole.

Všichni ztichneme.

„V tom případě..." promluví nejistě Oliver „zaútočíme tady na kingswoodskou pobočku. Je prý druhá největší hned po Sibiři. Kdybychom jí zničili, dostali bychom nejsilnějšího hráče ze hry. Jejich velitele a hlavního zabijáka."

Jedničku. Pomyslím si pro sebe a zatnu pěst.

Nebráním ji ani se nesnažím protestovat.

S Larou jsem skončil.

Potom, co mi řekla nedávno na dvoře jsem konečně prozřel. Trvalo mi to sice pár opileckých nocí ve společnosti mé jednotky, než jsem se z toho dostal, ale nehodlám se zahazovat s holkou, která plní takovéto typy misí. Její slova se mi vpálila ten den do hrudi tak hluboko, že jsem to dál nemohl přehlížet.

Byl jsem slepý hlupák, když jsem se za ní rok honil a ona si plnila mise někde na Sibiři.

Zabíjení? Fajn.

Mučení? Fajn.

Ale chrápání s někým jiným?

Jsem jenom součást její mise. A že se jí to povedlo náramně. Byl jsem ten den tak nasranej, že jsem šel hned za Paulinou a vylil si na ní zlost.

Tý holce se to líbilo a konečně byla spokojená, že mě dostala přesně tam, kam chtěla. Nevykládal jsem jí, proč jsem si s ní užil, ale byla na jednorázovky zvyklá, takže proč se trápit maličkostmi.

Kluci se mi pak celý den vyhýbali, protože viděli, v jakém jsem rozpoložení. Když jsem jim konečně u skleničky řekl, co mě žere, zírali na mě jak na vola.

Aaron skoro celou dobu mlčel a nic neříkal.

...

Z vedlejší místnosti se ozve křik.

Všichni zvedneme hlavu a podíváme se jeden na druhého. „Trénink?" zeptá se Oliver tázavě na Dereka, který zavrtí hlavou, když se podívá na hodinky.

Vyjdeme z místnosti, která je na vrcholu schodiště, takže máme krásný výhled na vstupní dveře dole pod námi, kde se právě shromáždilo snad dvacet našich mužů v plné zbroji. Někteří patří do naší jednotky, jiní zase do jednotky našich spojenců.

Kluci přiběhnou z vedlejší místnosti a postaví se vedle mě. Caleb, který si po cestě nasazuje tričko, se na mě tázavě podívá. Jejich překvapivé výrazy jsou náznakem, že také neví, co způsobilo ten náhlý humbuk.

Všichni se podíváme ke dveřím.

V křídlových dveřích, které jsou rozkopnuté dokořán, stojí žena se dvěma noži. Je potřísněná krví a na několika místech je zraněná. Vlasy jí splývají po vypracovaných ramenech. Má na sobě obyčejné černé tričko a legíny. Připevněná výstroj je až moc podobná té, kterou využívají naše jednotky.

Nemusím se dívat do zakrváceného obličeje, abych věděl, kdo to je, protože mi začne bít srdce v hrudi. Moje tělo na ní reaguje pořád stejně.

Kluci vedle mě sotva dýchají, když se ode dveří ozve její hlas.

„Surprise. Přišla jsem na návštěvu."

A vrhne se na prvního, kdo jí přijde do cesty.