Ta Pravá (první díl)

Část 20 Tyler: Problém

Chytnu za kliku a prudce otevřu dveře do kanceláře, kde na mě už všichni čekají. Na pravé straně pokoje stojí v tichosti Aaron, Steve, Chris, Klement a Caleb. Na druhé straně stojí Derekova jednotka s otcem a vášnivě o něčem diskutují. Jakmile však vejdu veškeré dohadování utichne a pozornost se utne na mě.

Kluci vypadají stejně nad věcí jako já. Moc dobře ví, že máme nejvíce zkušeností a ve stopování nemáme konkurenci. Nedávno nás odstrčili na druhou kolej a teď potřebují naši pomoc.

Tuto situaci si náramně užívám.

Když se podívám na Caleba a Klementa, tak jsou na tom úplně stejně. Usmívají se jak měsíčkové na hnoji a z jejich postoje poznám, že by nejradši na všechny zařvali jděte do prdele volové.

Líně dojdu ke klukům, opřu se o zeď a ruce strčím do kapes od kalhot.

„Dělá ti dobře se někde flákat, když je pohotovost?" pozdraví mě otec na uvítanou a zamračí se na mě. Už jsem si zvykl na ty jeho milé výlevy, proto mě nijak nepřekvapí.

Odfknu si „dělal jsem na projektu, do kterého mě nastrčil tvůj bratr..." hodím hlavou k Derekovi, „...a pokud si dobře vzpomínám, tak jsi mě a moji jednotku vyřadil ze všech akcí na několik měsíců, takže mi promiň, pokud se zeptám, ale co tady dneska dělá moje jednotka? Nebo spíš, co tu kurva dělám já?" do poslední otázky dám takový důraz, že Graham z Derekovy jednotky sebou trhne. Je to dobrej borec, je mu asi 30 a takovou mušku jako má on, nemá snad nikdo, koho znám. Jenom je pořád vyjukanej.

Jsem hodně spokojený s tím, jakou autoritu vyvolávám i u jiných týmů, proto drobné zvýšení hlasu vzbudí všeobecnou pozornost. Moc dobře vím, že nikdo z Derekovy jednotky nedokázal ani polovinu z toho, co dokázal jeden člen mého týmu.

Na mém otci poznám, že svádí vnitřní boj, zda mi vynadat, nebo mě zmlátit přímo přede všemi, ale moc dobře ví, že mě potřebuje. Nebo spíš, potřebuje moje dovednosti, na kterých tolik let pracoval. Potřebuje instinkty a schopnosti, které mě učil celých 24 let.

„Dnes večer jdeš na misi. Je to rozkaz!" oznámí mi.

Vyndám ruce z kapes a postavím se před svou jednotku „rozkazy si strč někam! Pokud chceš, abychom ti dnes pomohli, tak nám vrátíš naše pravomoce, jinak si ji naháněj sám!" řeknu nevzrušeně.

V pokoji nastane tíživé a velmi napjaté ticho.

Nikdo se nesnaží nám vstoupit do našeho vnitřního boje, protože si je vědom, že následky by byly nenapravitelné. Cítím za svými zády psychickou podporu kluků, proto ani nemrknu, když s otcem vedeme oční válku.

Otec se ušklíbne „nebudeš si klást podmínky," řekne s ledovým klidem a strčí si doutník do pusy „protože pokud ano, tak bude cele číslo 13 odebrán příděl jídla a pití na týden."

Jako by mi škrtl zápalkou před obličejem. Vrhnu se k otci s napřaženou pěstí. Kluci mě však chytnou každý z jedné strany, abych se k němu nemohl dostat.

Nepřemýšlím.

Jsem rozčílenej tak, že bych probořil zeď holým tělem. Kluci mají co dělat, aby mě udrželi. Zapojí se dokonce i Chris, který většinu našich vzájemných konfliktů pozoruje z povzdálí.

„Ty zasr..."

„Važ slova synu," to oslovení po mě hodí, jak opuštěnému psovi žrádlo. Začne se povýšeně usmívat. Z doutníku mu stále vychází kouř.

Kéž by se udávil.

Aaron mi zadýchaně pošeptá do ucha „uklidni se brácho." Jeho slova mě zasáhnou. Podívám se na svého bratrance, který na mě povzbudivě pokývne. Začnu pomalu oddychovat a povolím. Kluci poznají, že se už nechystám tátovi zakroutit krkem, proto mě pustí.