Ta Pravá (první díl)

Část 5 Lara: Strašidelný dům

Zaskočena velikostí domu opatrně přistoupím k dřevěným vyřezávaným domovním dveřím, které jsou zdobeny ornamenty a zlatými prvky. Jakmile najdu zvonek, ozve se dunivý zvuk s krásnou melodií. Polekám se, proto sevřu papíry v ruce trochu těsněji a o krok ustoupím, abych si od domu vytvořila bezpečnou vzdálenost.

Dům působí děsivě, zároveň však honosně. Je obrovský nejen do šířky, ale také do výšky, už při příchodu jsem musela projít dlouhou alejí s předzahrádkou, pokud se té rozsáhlé zahradě dá tak vůbec říkat. Příjezdová cesta je asi kilometr dlouhá, lemována fontánami, skalkami a perfektně zastřiženou zelení, za kterou by se nemuseli stydět ani v Buckinghamském paláci.

Za dveřmi uslyším kroky a nervózně polknu. Ve dveřích se objeví muž ve smokingu.

„Přejete si?" zeptá se strojeným hlasem.

Odkašlu si, abych přiměla svůj hlas k nějaké reakci „jmenuji se Lara Phillipsová, přišla jsem za Tylerem," sevřu desky ještě pevněji.

„Máte domluvenou schůzku?" z jeho kamenného výrazu nedokáži nic vyčíst, ale jemně přikývnu.

„Řekl mi, abych dorazila na tuto adresu dnes odpoledne," podám mu lísteček s adresou, kterou mi Tyler poslal po jednom z jeho kamarádů.

Zrovna jsme s Dianou obědvali, když se vedle mě někdo posadil a opřel si hlavu o ruku.

„Lara Phillipsová?" podíval se na mě krásný blonďatý muž s rozcuchem na hlavě.

Diana naproti mně vypadala velice zaujatě, proto si ho začala se zájmem prohlížet. Byl vysoký, modrooký a jeho tvář byla jak socha, krásná a jemná. Pokud bych měla definovat dokonalost, byl to tento chlap.

Podal mi lísteček „od Tylera," usmál se, mrkl na Dianu a odešel. Všechny holky jako kdyby nedýchaly a jenom pozorovaly blonďáka, jak odchází z jídelny. Měl na sobě obyčejné džíny a tričko, nic značkového, jak bylo na této škole zvykem, ale to ho dělalo tak nějak víc sexy. Myslím, že jsem ho tenkrát zahlédla mezi Tylerovými přáteli.

Diana nepřítomně polkla a těstoviny, které měla skoro u úst připravené ke konzumaci, jí spadly zpět do talíře.

„To byl ten nejerotičtější zážitek mého života," ozvalo se od vedlejšího stolu.

Rozbalila jsem papírek, na kterém byla načmáraná adresa s časem.

...

Muž si prohlédne lísteček, jako by chtěl zkoumat jeho pravost a vrátí mi ho.

„Ano jistě, prosím vstupte" otevře dveře a rukou mi pobídne, abych vstoupila.

Hned ve vstupní hale se zastavím a zírám jak vyoraná myš na tu krásu. Ebenové dřevo, světle vymalované zdi a obrazy visící po každé straně vstupních dveří s rudými závěsy vytvářely dojem, že se nacházím na zámku. S tím rozdílem, že dřevěné rozvětvené schodiště hned naproti dveřím bylo spíše z Viktoriánského období, nebylo tak staré, jako zbytek věcí. Architekti se na tomto domě museli opravdu vyřádit.

„Následujte mě," pobídne mě a jdu těsně za ním do chodby za schodištěm. Projdeme dlouhou chodbou a dvakrát zabočíme. Mineme snad patnáctery dveře, jedny dveře se vstupem do zahrady, prosklené dveře s vchodem na tenisový kurt? To jako vážně?

Jak velký vlastně tenhle dům je? Pomyslím si, když znovu zahneme a objeví se další nekonečná chodba. Nechtěla bych tady dělat uklízečku.

Mineme několik dveří a zastavíme se před dveřmi, které muž otevře a ustoupí.