Ta Pravá (první díl)

Část 43 Lara: Sibiř

Před rokem.

Pamatuji si jenom mžitky, jak mě někdo nese... pak cítím palčivou bolest. Někdo na mě několikrát zavolá, ale moc ho nevnímám. Nebo to byla ona? Kolem mě si míhají jenom stíny. Jsem snad v nebi? nebo v pekle?

Cítím krev v puse a nemůžu mluvit. Padnu do bezvědomí.

Několikrát prozřu, ale moc si toho nepamatuji. Jenom nějaké hlasy a stíny, co se nade mnou sklánějí.

Když se probudím, zahlédnu Alexeie, který mi právě pokládá na čelo studený obklad. Cítím sucho v ústech. Vycítí, že se potřebuji napít. Podá mi skleničku s vodou, ale nedokážu ji chytit, takže mi ji přiloží k ústům a pomůže mi. Jenom polykání vody mi přinese spoustu bolesti, proto znovu zavřu oči. Alexei odejde a vrátí se s nějakým mužem a ženou. Žena ke mně přistoupí a začne mi kontrolovat kapačku.

„Jmenuji se Anna a jsem tvá ošetřující lékařka," řekne rusky a na ruku mi nasadí tlakoměr.

V muži poznám Andreje.

„Co se stalo?" zeptám se ochraptěle.

„To chci slyšet od tebe. Našli jsme tě pomocí tvé GPS, která se nehýbala skoro 20 minut. Bylo to divné, proto jsem se za tebou osobně vydal na místo setkání a našel jsem tě tam v kaluži krve."

Vzpomínám si.

Zabolí mě na hrudi, ale nemůže za to střelná rána. „Byla to past," vyderu ze sebe a unaveně zavřu oči.

„Schytala jsi dvě rány. První do levé plíce a druhou. No řekněme, že jsi měla hodně velké štěstí. Kulka tě štrejchla o srdeční chlopeň. Ať tě napadl kdokoliv, najdeme ho."

Chci se pohnout, ale bolí mě celé tělo „odpočiň si, promluvíme si později."

S tím odejde a nechá mě s Annou a Alexeiem. Anna mi vymění kapačku a zkontroluje ránu na hrudi a na zádech. Jakmile ji převáže, odejde.

„Kolikátého dneska je?" zeptám se sluhy.

„Dvanáctého madam. Je to týden, co vás postřelili."

Týden.

Alexei se mnou zůstane celé dny. Stará se o mě a pomáhá mi s jídlem a pitím. Zatím mám problém udržet vidličku, ale den po dni se cítím čím dál lépe. Na hrudi a na zádech stále cítím pozůstatky, které mi připomínají, jak naivní jsem byla.

A hlavu mi zaplňuje jenom jediná myšlenka.

Pomsta.

Pomstím se tomu zmetkovi, který mě dostal do takového stavu. Tyler zaplatí za utrpení, které prožívám. Je mi jedno, co pro to budu muset udělat, nebo jak těžký trénink budu muset podstoupit.

Vlastnoručně zajistím, aby trpěl.

...

Dnes poprvé stoupnu a snažím se pohnout. Alexei mě přidržuje a pomáhá mi s chůzí. Je to živé utrpení. Při každém kroku se mi roztřesou kolena. Sluha na mě apeluje, ať se šetřím. Nepolevím, udělám ještě několik kroků, a pak další a další.

Pohání mě zlost.

Musím se uzdravit, co nejdřív, abych začala s tvrdým tréninkem.

Zabolí mě na hrudi a Alexei si toho všimne „měla byste se šetřit slečno," řekne ustaraně a posadí mě do křesílka, kde začnu hluboce dýchat. Podá mi léky, které zapiji vodou.

„Posaď se Alexeii," pokynu mu a ukážu na křeslo naproti mně.

Chvíli váhá, ale když uvidí můj neoblomný obličej, tak poslechne. Vidím, že je mu to nepříjemné. Sedět na sametově červeném křesle je pro něj nepohodlné.

„Jsi jediný, komu věřím Alexei," vnořím se do křesla a zadívám se na něj. Jeho spadená víčka se trochu napnou.

„Potřebuji tvoji pomoc, ale nesmíš o tom nikomu říct."

Na důkaz souhlasu přikývne.

Z kapsy vytáhnu papírek. „Potřebuji, abys mi sehnal tohle," podívá se na seznam a zastrčí si ho do náprsní kapsy a usměje se. Při úsměvu se mu objeví několik vrásek navíc kolem očí.

Cítím, jako bych konečně našla osobu, kterou jsem tak dlouho hledala. Někoho, komu v této divočině můžu důvěřovat.

„Nikomu, o tom neříkej. Měli by zbytečné otázky." Při každém další slovu přikývne a nepřirozeně se narovná.

„Na mě se můžete spolehnout slečno."

Zadívám se z okna ven, kde začne padat sníh „já vím, že ano."

O několik týdnů později.

Celá uchvácená stojím proti Ivanoviči s mečem a trénuji jako o život skoro 7 hodin. I na něm jde vidět, že má co dělat, aby se udržel na nohách. Pokud nepočítám krátké přestávky na pití, tak jsme jeli bez jakékoliv oddechové pauzy na jídlo. Na ruce má několik sečných ran. Stejně tak i já. Oba jsme zdobeni novými ranami, které nás však neomezují a nijak nezpomalují.

Každý sek meče, každá uštědřená rána pohání moji zlost dál a dál. Na moment od sebe uskočíme a zadýchaně hodím hlavou bokem, abych dostala přebytečný pramen vlasů z mého zpoceného obličeje.

Při tom pohybu si všimnu, že se k nám přiblížil Andrej. Přeruším útok a kývnu na Ivanoviče, který ustoupí o několik kroků se skloněným mečem.

Dojdu k Andrejovi a vezmu si od něj vodu, kterou mi donese. Okamžitě do sebe polovinu láhve vyprázdním a zbytek si vyleju na hlavu, abych se osvěžila.

„Za poslední týden jsi se zlepšila víc než za poslední měsíc," dodá pochvalně. Jeho modré oči se do mě zaryjí. Andrej je Rus jak vyšitý.

Pokud by mi někdo řekl, jak si představuji Ruse, popsala bych Andreje. Jeho blond vlasy má úhledně sčesané dozadu a s vysokými lícními kostmi a bílou pletí se podobá soše. S tím rozdílem, že tato socha má viditelné jizvy na obličeji... a neslyší na jedno ucho kvůli jistému incidentu s granátem při jedné akci. Také mu chybí článek ukazováčku.

„Tvůj meč," pohodí hlavou ke zbrani „dostává dost zabrat."

Nenávistně stisknu pochvu a změním téma „nějaké informace?"

Vím, na co se ptám. Jeho pohled ztvrdne, když zakroutí hlavou „jako by se do země propadl," otočím se a vykročím zpět k Ivanovičovi, který si v mezičase začal brousit čepel.

„Najdeme ho," řekne mi.

Ivanovič si mezitím vymění několik zdvořilostních vět s Djerkovičem, velmi schopným šermířem, který sem přijel z jiné pobočky na zdvořilostní návštěvu.

Pousměji se „Nechcete se k nám přidat Djerkoviči?"