From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

37. ŽÁDNÁ DALŠÍ TAJEMSTVÍ

Říše za zrcadlem byla chladná. Přímo ledová.
To bylo první co jsem pocítila poté, co jsem prošla skrz něj.
Chlad. Tak neuvěřitelný chlad, který jsem necítila už celé měsíce. Ne od doby, kdy se ve mě probudily mé schopnosti.
Jenže tenhle chlad byl jiný. Usadil se mi pod kůží, zalezl mi pod nehty a zakořenil se v mé hrudi. Jako by se i má vlastní krev proměnila v led.
Vše okolo už nebylo pokroucené, jako se tomu zdálo, když jsem před ním stála v opravdovém světě.
Ba naopak.
Všechno za zrcadlem se zdálo až nereálně krásné. Všechno obklopovala mihotavá záře, jako když slunce pronikne ranní mlhou a změní celý svět ve své záři.
Přestože však všechno působilo dokonale a nádherně... Stále byl ze všeho cítit ten chlad, jako by vše okolo bylo z něj.
Jako by celý Sonemský palác byl z toho čarokrásného ledu, který můj dech mění v páru.
"Ne... Tohle není skutečné." zašeptám si, abych si připomněla, že nic okolo mě nemůže být opravdové.
Opravdový palác je teď jen holý kámen, není ozdobený a přepychový, ani zabydlený.
"To co zde vidíš je stejně skutečné jako ty a já." ozve se za mnou můj klidný hlas, ledovější než okolní teplota, která mě přinutila začít se třást.
"Nemůže to být skutečné. Byla jsem u toho, když palác vyhořel. Před chvílí jsem sama toho všeho viděla důkaz." odporuju strážci pokladnice, když se za ním otočím.
Ještě stále má mojí podobu. Mé rysy jsou v téhle říši však mnohem ostřejší, výraznější a skoro nelidské.
"Tohle místo je přesná kopie paláce, jak kdysi vypadal. Tak jak si ho ty pamatuješ, tak jak ho vidíš ve snech a nočních můrách." odpoví mi lhostejně a pomalu se vydá ke mě. Zima strážce očividně nijak netrápí.
"Co mám tedy udělat? Co mám udělat, aby jsem dostala tu korunu?" zeptám se a začnu si mnout ruce, protože přestávám cítit prsty.
Sleduji jak se ostré rysy mé kopie roztáhnou v úsměv.
"Je to prosté. Musíš zjistit pravdu a přijmout ji. Jestli to ale neuděláš v čas, umrzneš tu, protože cesta ven se neotevře, dokud tak neučiníš.".
"Pravdu o čem?" zeptám se s nadějí, že mi alespoň trochu napoví.
Strážce ke mě lehce přistoupí a cvrkne mě do čela, "Vím o tobě vše, takže vím, že pravdu už dávno tušíš. Otázka je, jestli si jí konečně připustíš až bude vyřčena.".
To mi opravdu moc nepomohlo.
Strážce se okolo mě prosmýkne a závan ubíjejícího chladu mi projede paží, které se dotkl.
"Čas ti běží Scarlet. Tik tak, tik tak." promluví u mého ucha a když se otočím, je pryč.
Zůstala jsem tu sama.
"Skvělý. Vážně skvělý." zamumlám si pro sebe frustrovaně.
Rozhlédnu se po místnosti ve které matně poznávám královskou pracovnu. Byla jsem tam jen párkrát, ale určitě je to její zrcadlová verze. Samozřejmě všechno je tady přesně naopak než jak si to pamatuji.
Tak mysli Scar... Kam bych se měla vydat? Kde mám zjistit pravdu, ať už je jakákoliv?
"Oh Nix, kdyby jsi tu tak byl se mnou. Vždycky mi dokážeš poradit." dovolím si trochu zazoufat, ale nakonec se pohnu z místa. Mám pocit, že kdybych tam stála ještě o něco dýl, mohla bych taky přestat cítit nohy.
Otevřu dveře, které vedou na chodbu. Za okny venku se leskne teplý letní den jako fata morgána. Příliš krásný na to, aby byl skutečný. Jako všechno zde.
"Kam mám jít? Kde najdu pravdu?" zauvažuju tentokrát už nahlas a otočím se oběma směry kam vede chodba.
"No jistě! Knihovna." vydám se směrem vlevo, protože vím, že tam knihovnu najdu. Tady totiž ještě stále existuje.
Není lepší místo kde najít všechny pravdy světa, než v knihovně.
Zatočím do další liduprázdné chodby a zastavím se. Tahle není totiž vůbec liduprázdná.
"Tarine?" zeptám se překvapeně, když před sebou spatřím povědomou vysokou postavu a blond vlasy.
Rychle k němu dojdu, ale on se na mě neotočí.
Až takhle zblízka si všimnu, že to Tarin není.
Ať je to kdokoliv, je mu však velmi podobný.
Je o pár let starší než skutečný Tarin a tvář mu zdobí knír, který už dávno vyšel z módy.
"Kdo jste?" zeptám se muže a on se na mě konečně otočí.
Dokonce i má odstín očí podobný tomu Tarinovu.
Po tváři se mu rozlije vřelý úsměv, když se ke mě náhle skloní a cvrnkne mě do čela.
Překvapeně mrknu a poodstoupím. Když však oči zase otevřu, je muž pryč. Nebo spíš já jsem pryč, protože jsem se ocitla v knihovně.
Na stole uprostřed místnosti leží otevřené tucty knih. Když se k nim přiblížím, ozve se okolo mě šepot několika lidí.
Překrývá se, takže mu moc nerozumím.
"Celá linie pryč...", "Je to jen dítě.", "Musí to vědět...".
Začnu se otáčet, abych viděla kdo to mluví, jenže v okolí vůbec nikdo není.
Snažím se hlasy ignorovat, ale znějí mi v hlavě jako zvon. Opřu se proto o stůl a soustředím se raději na knihy na něm.
Nějaká odpověď v nich přeci musí být.
Jenže si všimnu, že text uvnitř nepřečtu. Nikdy jsem takový jazyk neviděla a pochybuji, že někdo dnes živý ano.
Z textu čiší starověkost, stejnou mírou jako ten všudypřítomný chlad, který mi zalezl už i do nosu.
Obrázkům však trochu rozumím. Vypadá to to, že ukazují nějaký rituál, nebo něco podobného.
Je na nich vyobrazená postava, stojící před plameny a na dalším obrázku něco pije z misky, ze které se valí zelený kouř.
Z ramene mi sklouzne cop do výhledu a já se ho chystám odstrčit, když se zarazím.
V mém rudém copu se objevil bílý pramen.
"Tik tak." ozve se v místnosti můj hlas, který patří strážci, otočím se za ním a než stihnu mrknout ocitnu se v jiné místnosti.
Stojím v korunovačním sále a shlížím na trůn kde sedí překrásná mladá žena s rudými vlasy.
Působí majestátně a elegantně, přestože je oblečená jen v nočním úboru.
"Je to jen člověk." ozve se vedle mě povědomý, přesto neznámý hlas.
O vteřinu později vedle mě rychle projde ten nejkrásnější muž, jakého jsem kdy spatřila.
Výrazné lícní kosti podtrhují jeho černé, lehce kudrnaté vlasy. Oči temné jako studna upírá na povědomou ženu na trůnu.
"Na tom nezáleží." odpoví mu žena rozhodně a muž založí ruce.
"Jsi má družka. MÁ." zdůrazní muž slovo a založí si svalnaté paže v bok.
"Náš svazek zde nic neznamená. Máme nová těla a životy. On ve mě probouzí něco nového. Něco co jsme u nás doma neměli." odpoví mu žena a narovná si sametovou róbu.
"Lidé tomu myslím říkají city." dodá ještě a elegantně se zvedne z trůnu.
"Náš svazek byl podepsán ve jménu Bohů. Mluvíš jako by jsi zapomněla, že my nejsme lidé." rozmáchne se vzdorovitě muž a na dokonalé tváři se mu na čele objeví naštvaná vráska.
Žena ladně přistoupí k muži.
Přiloží mu ruku na tvář a spojí jejich čela, přičemž oba zavřou oči.
Z nějakého důvodu se cítím, jako bych se ocitla uprostřed něčeho velmi intimního. Nejspíš to je pravda. Cítím, že za tím gestem se schovává význam, který mi nedochází.
"Bohové jsou pryč. Zmizeli spolu s naším domovem, a my konečně můžeme žít jak sami chceme." řekne žena jemně a mužovy napnuté svaly se uvolní, jako by do teď byl v křeči.
"Co si bez tebe počnu? Jsi můj hlas rozumu." vzdá to nakonec muž, položí jí ruku na tvář a odtáhne se.
"Žij. Přijmi lidskost jako já, zamiluj se a buď šťastný. Buď dobrým králem a věrným přítelem, jako jsi mi vždycky byl." odpoví mu žena a mužův výraz se lehce zarmoutí, přesto se však usměje,
"Jako vždycky mi umíš poradit a ještě to zní i šlechetně, Fénix.".
"A jako vždy budu doufat, že si mou radu vezmeš k srdci Rafaeli." usměje se na něj Fénix a oba se otočí, když se v síni rozlehnou kroky třetí osoby. Ještě stihnu zahlédnout blonďatou škštici než se přižene mlha a vše okolo zmizí.
Začnu tápat okolo sebe, ale vůbec nic nevidím. Všechno je ponořené do bílé mlhy, která se zdá nekonečná.
Opět se okolo mě začnou ozývat hlasy, tentokrát však nemluví. Křičí a řvou, jako by se báli o holý život.
Akorát se stihnu otočit po své ose, abych se vyhnula meči, který se proti mě odnikud rozmáchnul.
Později se k němu připojí ruka a muž bez tváře. Mlha se rozestoupí a já se ocitnou na bojišti.
Přímo uprostřed bitvy.
Absolutně nechápu jak se můžu teleportovat z jednoho místa na druhé. Zvlášť když tohle rozhodně není palác.
Přesto tohle místo poznávám, i když dnes vypadá jinak.
Bitva se odehrává nedaleko Demos, který se vyjímá v kopcích nedaleko odtud.
V dálce vidím Fénix, jak zuřivě poráží čarodějnici, která po ní vrhá stínové příšery. Ty jsou však proti jejím zlatým plamenů naprosto k ničemu.
Dál za ní vidím i onoho dokonalého může, jak ve své stříbrné zbroji kosí něco, co vypadá jako tucty oživlých hnijících mrtvol.
Náhle vedle mě vyšlehne černý oheň a já uskočím stranou. Necítím však jeho žár, stále jen chlad který se do mě zakousává stále víc.
To protože tohle není skutečné ty blbko, připomenu si.
Najdu však původce toho plamene. Je to až k neuvěření.
Vedle mě stojí malá dívka, nemůže jí být víc jak deset.
Její postava je ale celá mihotavá, jako by byla zamlžená. Nemá to však nic společného s mlhou která bojiště obklopuje.
Není o tom pochyb. Je to čarodějnice.
Na tváři má děsivý pobavený úšklebek, když sleduje muže, kterého skoro svým plamenem trefila, jak si rychle sundavá tavící se helmu.
Je to zase ten muž. Ten o kterém jsem si myslela, že je Tarin, ale nebyl.
S naštvaným řevem se po mladičké čarodějnici ožene mečem, ale ona jen s lehkostí uskočí a směje se jeho pokusům.
"Nic lepšího neumíš? Vy lidé jste jako mouchy, kdyby jste nechutnali tak dobře, vybili jsme vás už dávno." ušklíbne se na něj znovu, v ruce se jí objeví černý plamen a vytvoří tvar lana.
Ne lana. Je to ohnivý bič.
Šlehne s ním proti muži a ten uskočí, nestihne to však úplně v čas a bič mu svým plamenem olízne krk. Okamžitě se na místě objeví ohavná černá spálenina.
Muž si toho však nevšímá a místo toho se usměje, když vidí slunce které začalo vycházet na obzor.
Bitva musela zuřit celou noc.
Čarodějnice se na něj překvapeně zadívá, nečekala že se usměje po tom co ho trefila.
"Začal Slunosvit." usměje se muž a znovu proti ní švihne mečem. Čarodějnice zaváhala a on jí proto mohl uštědřit seknutí. Usekl jí ruku kterou sesílala svá ohnivá kouzla.
Čarodějnice zakřičí a sesune se na kolena v pláči, zraněný pahýl se snaží vyléčit, ale nejde to.
"Je pomazaný Slunečním svitem Karo, bude trvat než tohle vyléčíš. Je konec, prohráli jste." odpoví jí blonďatý muž úsečně a přistoupí k ní. Má pravdu, zbytek čarodějnic se dal na útěk.
Ale to snad nemůže být pravda... Opravdu je tohle Kara? Matka Danteho a Logana?
"Vzdávám se! Prosím neubližuj mi!" zanaříká Kara hlasem malé holky a upře na muže uslzené oči.
Ten zastaví svou napřáhlou ruku, kterou jí chtěl zasadit poslední ránu.
To jí ale stačilo.
"Pozor!" vykřiknu, ale vím že mě muž neuslyší.
Proto musím sledovat, jak se na Kařině skloněné tváři usadil úsměv, když z opasku vytáhla dýku a nadlidskou rychlostí se s ní proti muži vrhla.
Její náraz ho vyvedl z rovnováhy a oba se tak svalili na zem. Kara mu okamžitě zarazila dýku hluboko do hrudi, pravděpodobně do srdce nebo blízko něj.
Muž zůstane ležet a lape po dechu, když se Kara zvedne a s pobaveným smíchem uteče pryč.
"Theodor je raněný!" ozve se z davu známý mužský hlas, patřící blonďatému Věčnému, kterého jsem viděla předtím ve snu ve stanu.
O chvíli později se vynoří závoj rudých vlasů, Fénix v celé své kráse se prodírá mezi slavícími lidmi.
Ve zbroji pokryté krví čarodějnic vypadá jako ztělesnění smrti. Bitva je u konce, vyhráli.
Ona se však šťastně netváří, naopak se tváří vyděšeně.
Poklekne u Theodora, který už částečně upadl do mrákot. Přesto se mu nějak podaří zašeptat, "Říkal jsem ti, že jsem Theo.".
Fénix se mezi slzami usměje a přiloží ruce na jeho krvácející ránu.
"Proč jen vy lidé jste tak křehcí, jedno bodnutí a vaše existence skončí." usměje se na něj skrz slzy a on na ní upře své modré oči.
Z posledních sil sáhne na její tvář a nechá tam krvavý otisk prstů.
"Jsi tak krásná. Celá záříš..." pronese tiše a u úst se mu objeví pramínek krve.
"Tiše, nemluv Theo. Musíš být v klidu." zakroutí hlavou Fénix. Jenže on měl pravdu. Ona opravdu září.
Její oči a pokožka září jako tekuté zlato.
Theo se slabě usměje při zmíňce svého jména. A pak mu úsměv ztuhne na tváři a ruka bezvládně padne k zemi.
"Ne... To ne. Musíš mě ještě naučit to co jsi mi slíbil! Chci vědět čemu vy lidé říkáte láska. Musíš mě to naučit Theo, tak se prosím prober!" rozkřikne se na něj Fénix a poprvé za dobu, kdy jsem jí ve snech vídala, mi připadá jako člověk. Skutečný, zlomený člověk.
Až v tuhle chvíli mi dojde proč tyhle lidi všechny znám. Zdá se mi o nich už celé týdny. Ale jelikož se pokaždé vzbudím a skoro nic si nepamatuji, došlo mi to až teď.
Proto vím, že Theodor nezemřel na tomhle bojišti, ale až o mnoho let později.
A vím kdo je ten pohledný dokonalý muž z přechozí vzpomínky.
Musí to být Rafael Winterhall, předek Nikolaie a Alysie.
Takže ten poslední blonďatý muž, který vykřikl že je Theodor raněn, musí být jedině první Redshire, Danteův prapředek.
Zdálo se mi o těhle chvílích jako bych tu byla. A taky že ano.
Nebo alespoň Fénix tu byla, všechno to prožila a já si to z nějakého důvodu pamatuji také.
Opět se přižene mlžný závoj a já se ocitnu sama. Snažím se udělat krok kupředu, ale klopýtnu. Z té zimy mi ztuhly svaly na nohou.
Už jsem tu moc dlouho... Musím si pospíšit.
Jenže co mi pořád uniká?
"Už jsem to pochopila." rozkřiknu se do prázdnoty okolo a pro tentokrát doufám, že se strážce objeví.
"Vzpomínám si na to co prožila ona. Nevím jak je to možné, ale vzpomínám si na okamžiky, které pro ní byly důležité." zkusím to znovu a v mlze se ozve odfrknutí.
"Ale ano, víš jak je to možné. Konečně už si to připusť a tohle skončí. Tak jako tak máš už jen jednu šanci, víc času ti nezbývá." ozve se strážcův hlas.
Zavřu oči a třasavě se nadechnu, jinak už mi to zima ani nedovolí. Můj cop už skoro zbělal, strážce má pravdu, už mi nezbývá moc času.
Došlo mi to ve chvíli kdy jsem tohle zrcadlo spatřila. To je to o čem měl Tarin nejasné vize.
Říkal, že to je zrcadlo, které však neukazuje jeho odraz. Nechápal to a já až do teď také ne.
"Vezmi mě k zrcadlu." požádám strážce tiše a mlha okolo se rozplyne jako lusknutím prstů.
Stojíme v korunovačním sále.
Místo trůnu je však umístěné zrcadlo. Konečně si můžu pořádně prohlédnout co je to na obří vitráži na okně nad ním.
V předchozí vzpomínce ještě nebylo hotové, ale teď už je.
Jsou na něm čtyři lidé. Tři Věční a jeden člověk, přesněji řečeno.
Danteův předek jehož jméno neznám, Rafael Winterhall, Fénix a blonďatý lidský generál, Theodor. Společně shlížejí na prázdný korunovační sál jako polobozi.
Možná že i jsou. Jejich síla se nedala s ničím lidským tehdy měřit.
Dokonce i Theo vládl nezvyklou statečností a důvtipem.
"Jak zní tvá pravda?" vytrhne mě z přemýšlení strážce a já se na něj otočím. Ještě stále má mou podobu.
Přistoupím k zrcadlu a dle očekávání se v něm můj odraz nezobrazí.
Místo toho tam stojí jiná žena. O něco starší, o mnoho moudřejší a krásnější.
Přiložím ruku na sklo a ona udělá totéž. Na tváři se jí usadil posmutnělý, skoro omluvný výraz.
"Tahle síla co mám... Ta se nedědí že? Proto jí nevládne nikdo dokud předchozí uživatel nezemře." zeptám se, ale je to spíš řečnická otázka. Vím že strážce mi neodpoví.
"Je to protože ta síla, její síla..." pokynu k zrcadlu hlavou, "Je živá. Ale nedokáže žít sama o sobě, musí mít hostitele.".
Fénix v zrcadle posmutněle přikývne, "Netušila jsem, že tomu tak bude. Stalo se to, protože jsem kus sebe dala Theovi na tom bojišti. Kus mé síly žil v něm a když jsme počali naší dceru, síla se v ní usadila a pak zase v její dceři. Z nějakého důvodu se to spojení zesílilo ob generaci. Jakmile jsem zemřela, ta malá osamostatněná část přitáhla zbytek mojí moci a převzal jí nový hostitel." odpoví klidně, ale přesto je v jejím hlase slyšet omluva.
"Můj život nikdy nebyl jenom můj." přikývnu pomalu.
"Našli způsob jak to zastavit. Ale má síla stále nabírala na intenzitě s každou novou generací. A tak se to tvá babička rozhodla zastavit, požádala o pomoc někoho koho neměla... Nikdy se neměla obracet na čarodějnici." vysvětluje dál Fénix a při poslední větě bouchne do skla zrcadla. To se však ani trochu nezachvěje.
"Požádala o pomoc jedinou volnou čarodějnici, tu které se podařilo utéct z jejího vězení.".
To přeci nemůže být pravda...
"Ona šla za Karou?" překryju si ústa nevěřícně. To by přeci neudělala...
Fénix však přikývne.
"Podělila se s ní o způsob spoutání naší moci, protože věděla, že na to potřebuje někoho kdo vládne temnou silou. Jenže Kara toho samozřejmě využila. Seslali na tebe kouzlo a když si Kara myslela, že poslední síla Fénixe je ve tvé babičce... Zabila jí. Po mé moci pásly čarodějnice už dávno předtím. Když Kara zjistila, že se spletla, že to kouzlo mělo tvou moc utnout ale stále jí přenést, byla naštvaná. Velmi naštvaná." hodí po mě Fénix vědoucný pohled a já tuším kam tím míří.
"To ona to tu zapálila. Zničila všechno v cestě, jen aby se dostala k tobě a tvou sílu vysála z tvého oslabeného těla. Jenže to se nestalo. Jejich kouzlo nefungovalo jak mělo. Tvá síla se probudila, ale tvůj otec tě stihl dostat do bezpečí. Její plán opět nevyšel a tak obrátila svou zlobu na zbytek Sonemu.".
"Tolik smrti... A proč? Takováhle síla by neměla v tomto světě existovat, nepatří sem." odvětím jí se slzami v očích, které mě okamžitě začnou studit.
"Máš pravdu. Nepatří sem, proto jsem měla v plánu jít postupně geneticky nechat zmizet, jenže jsem udělala chybu ve chvíli slabosti... A každá má příbuzná za to zaplatila vysokou cenu. Proto je jedině dobře, že s tebou toto prokletí končí.", s jejími slovy odstoupím od zrcadla.
"Končí?" zeptám se nejistě, jestli jsem se nepřeslechla.
Přikývne a pramen rudých vlasů jí spadne do čela.
"Tvá babička sice plánovala, že budeš posledním nositelem ty, ale jak jsem říkala... Její kouzlo nefungovalo přesně jak mělo, ale přesto fungovalo. Síla přešla na tebe v plné míře, ne omezeně jak zamýšlela. Přesto však s tebou naše moc zmizí, už se nikdy dál nepřenese.".
Ani nevím jestli mě tohle zjištění vyděsilo nebo potěšilo. Nejspíš obojí.
"Ale ty jsi o tom věděla. Ve snu jsem viděla jak to říkáš svému muži, Theodorovi. Věděla jsi, že Sonem bude zničen, proč jsi něco neudělala?." vzpomenu si náhle na jeden ze snů, který se mi zdál.
Jak teď vím nebyl to sen, ale její vzpomínka, která se uchovala díky síle co jsem podědila.
Znovu jemně přikývne, "Věděla jsem, že někdy, nějaké vzdálené budoucnosti se to stane. Nevěděla jsem kdy a ani, že to bude tak zlé. Nevěděla jsem, že celá má linie zmizí až na jediného člověka.".
"Jak jsi to věděla? Neumím přece vidět budoucnost, takže ani ty. Jediný kdo to umí je Tarin a ten to dostal jako dar od -" zarazím se.
Fénix je pobaveně usměje, "Ano, od Bohyně, jak jí lidé začali nazývat. Je to má drahá přítelkyně, je jednou z nás. Přišla sem spolu s námi.".
"Je Věčná?" zeptám se překvapeně a to už se Fénix usmívá na úplně, "Samozřejmě, že je. Opravdoví Bozi zemřeli spolu s naší planetou. Ovšem pro lidi, je schopnost vidět budoucnost a vytvářet věci z ničeho, téměř božská. Dlouhověkost se také může zdát jako nesmrtelnost pro smrtelné jedince.".
Odstoupí od zrcadla a zatřepe hlavou, "Ale to teď není podstatné. Dochází ti čas. Za chvíli tvé tělo začne z chladu kolabovat. Moc mě mrzí, že jsem vytvořila tuto zkoušku, abych viděla zda bude můj poslední dědic vhodný koruny. Potřebovala jsem vědět, že tvé tělo zvládne břemeno mé síly. Nebyla by jsi první, koho tahle síla přemohla a zahubila.".
Má, její, síla někdy zabila některé z nositelů? O tom se kniha nezmiňovala...
Naneštěstí má pravdu, už se skoro nemůžu hýbat. Při pohledu na ní jsem chlad přestala na okamžik vnímat, ale mé tělo ne.
"Kdyby sem vstoupil kdokoliv nevhodný, kdokoliv kdo nemá mou krev v žilách... Okamžitě by umrzl." vysvětlí Fénix znovu a přivolá k sobě Strážce, který stál tiše za mnou.
Strážce už však nemá mou podobu. Naopak to ani není žena.
"Theodor?" vyjevím se na blonďatého muže, který se sice zdá jako z páry, ale rozhodně je to on.
Vřele se na mě usměje.
"Za tohle všechno se omlouvám. Ale tohle místo a nás vytvořil náš dobrý přítel, Leonidas Redshire.".
No samozřejmě, Danteův předek. Tohle je iluze vytvořená na základě jedincova strachu, tak jako to umí v menší míře Dante.
Poté nastaví ruku směrem k zrcadlu a z něj vyjde Fénix v celé své kráse. Tentokrát však drží korunu ona. Tu skutečnou.
Zastaví se přede mnou, ale já už se neudržím na nohou. Klesnu na kolena, a při pádu mi projede zmrzlými kostmi ostrá bolest.
"Ach dítě... Je toho tolik co ještě musíš sama zjistit. Ale jedno ti říct můžu... Je jedno co jsi provedla, kým jsi byla a co ti bylo provedeno. Záleží jen na tom co z toho sama vybuduješ. A já v tobě vidím velké sny. Tak se jich drž a ani na okamžik nemysli, že nejsi hodná svého dědictví. Ale věz... Že až si jí nasadíš, nebude cesty zpět, naše síla se probudí v plném rozsahu. Pokud jí neudržíš na uzdě, pozře tě." s těmi slovy mi položí zlatou korunu na hlavu a vtiskne mi jemný polibek na čelo.
Poté ke mě přistoupí Theodor, můj pra pra pra děda, vezme mě za ruku a vytáhne mě zpět na ztuhlé nohy.
Pomalu mě začne odvádět směrem k zrcadlu.
"Také jsem mluvil s tou které říkáte Bohyně." zašeptá mi do ucha a já na něj otočím unavené oči. Chce se mi tak hrozně zalehnout a spát...
"Ten hoch, ten co jsi si mě s ním spletla... Vesna ho do tvého života přivedla schválně, aby ti byl oporou. On je tvůj osud, stejně jako Fénix byla můj. Drž se ho." a s těmi slovy, která sotva slyším mě strčí skrz zrcadlo.
Nevím jak se mi povedlo dostat se nahoru po schodech ani přes rozsáhlou pokladnici. Pamatuji si jen, že jsem se soustředila na každý krok a šla dál. Protože kdybych zastavila, zkolabovala by jsem, a nikdo by se sem za mnou nedostal.
A proto jsem se z posledních sil vyškrábala po těch schodech a padla do náruče mému osudu, který mi byl odepřen.