From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

33. PRVNÍ MĚSTO

Poprvé vidět co se stalo s místem, které bylo kdysi plné života a radosti, mě na chvíli přikovalo k zemi.
Ale jen na chvíli.
Slyšela jsem ženský hlas který mě volal domů. Do říše, kde je země pokryta popelem.
Čekala jsem pustou zemi, bez života a barvy. Plnou smutku a ponurých myšlenek.
Místo toho jsem se ocitla v zemi, kde všechno kvete a bzučí. Sonem už možná není místem obydleným lidmi, ale místo toho se stal kolébkou pro nový život.
Stromy, květiny, tráva, hmyz a zvířata. Skoro nedotčená příroda, která vznikla z tragédie. Přesto vypadá nádherně.
Stále tu jsou kilometry jen zčernalé půdy, ale mladé lesíky a louky si mezi tím protlačily své kořeny.
"Myslím, že támhle to je to místo, kde se máme sejít s Reón a Nix." ukáže Tarin před nás, kde se v dálce rýsuje první pořádný kopec.
"Vypadá trochu jako položená žena." souhlasí s ním Nikolai. Tak Nix ten kopeček doopravdy popsal, jako položená obří spící žena. Oficiálně se ale dřív podle mapy jmenoval Bílý kopec.
Za ním by se mělo rýsovat první Sonemské město. Nebo alespoň to co z něj zbylo. Pokud vůbec něco.
"Je divné, že nás Nix ještě neviděl. Musí přeci hlídkovat v okolí." poznamenám ustaraně a přimhouřím oči, abych viděla co nejlépe. Nic na obloze, kromě běžných ptáků však nevidím.
"Třeba má zrovna službu Reón. Nix je lepší na hlídkování v noci." uklidní mě Tarin a vydá se dál, protože jsme se na chvíli zastavili.
Nikolai a já ho brzy následujeme.
Netroufáme si přes den letět po obloze. Sice by jsme díky mladému porostu viděli skoro všechno, ale taky by jsme zároveň byli jako perfektní terč. Přestože Nix i Reón nám potvrdili, že žádní lidé široko daleko nejsou.
Jdeme tedy tiše dál a já s každým dalším krokem cítím, jak se mi srdce svírá nervozitou.
Tentokrát už doopravdy uvidím co se stalo s místem, které dřív bylo můj domov. Byla jsem tu, když celá říše lehla ohněm, ale dlouho jsem na to zapomněla. Už před týdny jsem došla k závěru, že to trauma u mě vyvolalo jakýsi obranný proces, který uzavřel všechny ty hrozné vzpomínky hluboko do pozadí mé mysli. Na malé dítě to bylo příliš.
I teď je to často příliš, i když už jsem dávno dospělá.
Když jsem ve Varentu pročítala všechny dostupné spisy a knihy o Sonemu, spousta věcí se mi začala vracet.
Nejdřív jen útržky, jako třeba jak mi vychovatelé vštěpovali, že nemám běhat po zahradách, protože se to k princezně nehodí. Kdyby tak viděli, jaké nevhodné a mnohem horší věci jsem pak v budoucnu provedla... Dnešní noc nevyjímaje.
Na druhou stranu Bohyně a její choť, měli desítky dětí, nejen spolu. Takže to nelze vidět jako úplný hřích. Alespoň to si namlouvám, abych na to už nemusela myslet.
Občas se mi vrátily vzpomínky na rodiče, jak jsme se společně smáli a radovali. Jak mi babička královna, čas od času půjčila svou korunu a s úsměvem říkala, "Už teď ti padne jako ulitá." zatímco mi příliš velká koruna padala do čela.
Šok nepotlačil jen ošklivé vzpomínky, ale i ty krásné. Ty které mě teď hřejí u srdce, přestože při vzpomínání trochu bolí.
Při pročítání historických záznamů se mi skoro zdálo, jako bych do těch vyprávění zapadla. Jako bych tam byla, když se poprvé rozhodlo, že čarodějnice musí být zastaveny, nebo když byl napsán první zákon o míru mezi královstvími. Cítila jsem jsem se, jako bych byla přítomna všem důležitým i nedůležitým okamžikům, protože přesně to jsem potřebovala.
Potřebovala jsem zjistit, kdo jsou mí vlastní lidé a jakou říši chci opět zkusit vybudovat. A že Sonem stojí za to obnovit, jsem věděla už dávno. Přesto mě v tom ty záznamy jen utvrdili.
Tohle byla říše prosperity, míru a vědění. A přestože se stalo co se stalo, hodlám to tak vybudovat znovu. Přestože nevím jak, ale rozhodně vím, že to nezvládnu sama.
Štěstí při mě stojí docela často, někdy je to až nemyslitelné, ale věřím že to tak je. Musím doufat, že tomu tak bude i nadále.
Jak jinak bych se dostala až sem? Tolikrát mi šlo o život nebo zdraví a přesto teď kráčím zpět domů.
Začneme šplhat na Bílý kopec, přestože to není žádný krpál vidím, že Nikolai má problémy s dýcháním.
"Nechceš si na chvíli odpočinout?" zeptám se ho po chvíli a on na mě vrhne překvapivě příkrý pohled, "Jsem v pořádku. Nejsem žádný malomocný.".
"Já vím, ale jen pár týdnů zpět jsi měl smrt na jazyku. Většina lidí by touhle dobou ještě ležela v posteli, ne-li rovnou pod drnem." oponuju mu. Proč kluci musí být tak hrdí? No dobře... Jsem dost stejná, ale i tak. Myslím to přece dobře...
"Většina lidí, ale nedostávala dávky kouzelných slz a krve." objeví se mu na tváři lehký úsměv a pořádně se opře do dalšího kroku. Jen zavrtím hlavou a nechám ho být.
"Jestli omdlí, tak ho nechytám, jasný? Vyjde si to zase hezky od spodu sám." zafuní vedle mě Tarin a já se uchechtnu. Všimnu si však, že se nenápadně zařadil kousek pod Nika.
Kousek před vrcholem kopce však už začíná dech docházet i mě. Nezdálo se to, ale byl to docela náročný výstup.
Nikolai po chvíli ztratil své nadšení pro trmácení se před námi a tak jsme všichni opět srovnali krok.
"Co je to?" dostane ze sebe udýchaně Tarin a já musím udělat ještě pár kroků, abych viděla co zahlédl on.
Na druhé straně kopce se nám rozprostřel výhled na pláň, která už není jen samé stromy, keře a tráva.
Místo toho tady zem narušují kamenné výstupky a hroudy. Kilometry, které dřív byly domy a ulicemi. Tohle je to, co zbylo z města.
Cítím jak mi dech uvízl v krku. Chtěla jsem něco říct, ale najednou nevím co.
Nic tu nezbylo. Kam oko dohlédne, nejvyšší pozůstatky stěn mají maximálně pár metrů do výšky. Většina domů je však srovnána se zemí nebo změněná v popel a porost.
V koutku duše jsem doufala, že tu něco zůstalo. Cokoliv. Jenže tu nezbylo nic než zkáza.
Jak teprve asi vypadá hlavní město... Tam ten požár začal, tohle místo je kilometry daleko a přesto tu skoro nic nezbylo.
"Scar je ti dobře?" položí mi Tarin ruku na rameno a vytrhne mě tak z šoku, který mi ten pohled způsobil.
Pomalu přikývnu, "Doufala jsem... Doufala jsem že tu něco zůstalo. Pár domů nebo chrám. Jenže nezůstalo vůbec nic." řeknu mu co se mi honí hlavou a jemu se na tváři usadí soustrastný výraz.
"Co není může být. Slíbil jsem ti, že ti pomůžu všechno znovu vybudovat a hodlám to dodržet. Dáme tobě a tvým lidem domov." řekne Nikolai a stane mi po druhém boku.
"Našim lidem Niku. Budou to i tví poddaní až se vezmeme." opravím ho a na chvíli v jeho očích zachytím zvláštní výraz, který však nedokážu určit, protože je hned zase pryč.
"Ano, našim lidem zařídíme nový domov." usměje se, ale ten úsměv se v jeho očích skoro vůbec neodráží. Nedivím se tomu, musí teď vidět, kolik práce to bude. Všechno se bude stavět od úplné nuly. Zabere to roky.
"Hele, tady jsou stopy." ukáže na zem Tarin a já se podívám pod naše nohy.
Až teď mi dojde, že tady něco chybí. Nebo spíš někdo.
"Ty patří Reón." řeknu hned. Protože kolik obrovských kočkovitých šelem tady asi žije? Nejspíš moc ne.
"Hele tady je pár pírek." poodstoupí o kus Nikolai a sebere ze země sněhobílé pírko. Zmocní se mě špatný tísnivý pocit.
U Bohyně snad se jim něco nestalo? Nix se nesmí nic stát... Ani Reón.
"Tyhle stopy vypadají jinak. Jsou zhruba ze stejné doby." ozve se za mnou Tarin a přidřepne si k zemi. Napodobím ho.
"Jsou obrovské. A je jich tu hned několik." ukážu na další stopy okolo. Jsou to jasně zvířecí stopy, takže alespoň tohle zjištění přináší malou úlevu. Ale jen malou. Nix a Reón zřejmě obklíčila smečka nějakých divokých zvířat. Nedá se však poznat jakých, protože je povrch moc kamenitý.
"Stopy vedou dolů do města." konstatuje Tarin a vydá se na cestu dolů z kopce.
Na nic nečekám a následuji ho, stopy jsou sice čím dál hůře vidět, ale dají se sledovat.
Za pár minut jsme svižným krokem pod kopcem a ženeme se po zarostlé ulici.
Silnice je teď spíše jen tráva a kamení.
Náhle pod nohou uslyším křupnutí a to mě zarazí.
Nejsou tu okolo žádné stromy, takže větev to být nemohla.
A taky nebyla.
"U Bohyně..." vydechnu a okamžitě ustoupím na stranu.
Nešlápla jsem na větev, ale na bílou a ohořelou kost. Lidskou kost.
Až teď si začnu všímat, že se jich schovaných pod trávou válejí desítky ne-li stovky. Příroda si je možná už částečně vzala, ale nepochybně jsou to lidském kosti. A lidské lebky.
"Snažili se nejspíš utéct na kopec." konstatuje Tarin, když si toho všimne taky.
"Mysleli si, že je to zachrání." zamračí se smutně Nikolai a pohlédne směrem ke kopci.
"Nemohli tušit, že ani to by jim nepomohlo." doplní Tarin zkroušeně.
Samozřejmě že by jim to nepomohlo. I za Bílým kopcem byly kilometry spálené země.
Věděla jsem, že ten masakr tehdy přežilo jen málo lidí. Ale vidět pozůstatky těch, kteří neunikli...
Zamrazí mě, když si uvědomím jaké štěstí jsem tehdy měla. A mnoho jiných ne.
Zavrtím hlavou, protože se v pozadí mé mysli zase začíná vynořovat pach kouře.
Nechci se zase propadnout do té spirály bolesti a vzpomínek. Už se to nikdy znovu nestane. Protože jsem se smířila se svou minulostí a vím, že jí nemůžu změnit.
Můžu ale změnit budoucnost a na to se musím soustředit.
Přidám si tedy na můj seznam toho co zde jednou vybuduji další věc. Nechám všechny tyhle nebožáky řádně pohřbít. Nechám jim postavit společnou hrobku, která bude zároveň sloužit jako připomínka toho, kolik milovaných jsme zde ztratili.
"Jdeme dál. Musíme najít Nix a Reón." ohlásím rozhodně, když si všimnu ustaraných výrazů na jejich tvářích. Oba jen přikývnou a pokračujeme ve stopování.
Dáváme si však velký pozor kam šlapeme.
"Stopy vedou do tamhle těch ruin." ukážu na druhou stranu ulice a ztiším při tom hlas. Nejspíš je to zbytečné, protože pokud tam nějaká zvířata opravdu jsou, už dávno o nás ví. Ale prostě je to instinkt.
To co zbylo z budovy jsou asi jen tři trochu vyšší zdi, takže by se to dalo používat jako místo pro odpočinek. Přestože to nemá střechu, ale tady je podnebí mírné. Když nepočítám tu hroznou bouřku, ale ta začala už za hranicemi Sonemu.
"Dobře. Počkej tady Scar. Já a Nikolai to vezmeme každý z jedné strany." řekne Tarin a ukáže Nikovi na pravou stranu zříceniny.
"Vážně Tarine? Teď není třeba si hrát na ochránce. Jestli to jsou divoká zvířata, mám větší šanci já než vy. Dokážu jim totiž vymluvit, aby mě nesežrali." zkřížím ruce na hrudi a hodím po něm vědoucný pohled.
-To aby jsi začala mluvit hodně rychle.- ozve se zavrčení za vedlejší stěnou a já překvapeně uskočím na stranu.
-Hloupí lidé. Je tak snadné je obklíčit.- ozve se další zavrčení vedle Tarina a ten hned vytasí meč. Nikolai udělá totéž. Všichni tři se postavíme zády k sobě.
"To víte... Nemáme tak dobrý nos a uši. Samozřejmě že je snadnější nás lovit." zavtipkuji do neurčita a o chvíli později se objeví první vlk.
Tři další následují po něm.
Skutečně nás obklíčili, aniž by jsme si toho všimli.
-Ona ti skutečně rozuměla. Zajímavé.- ozve se jeden z vlků a výhružně zavrčí. Ani jeden z nich však ještě nezaútočil.
Někdo jim totiž chybí. A pokud jsem to odhadla správně, je to důvod proč jsem svou dýku nechala schovanou.
Chybí jim alfa, jejich vůdce.
-To už by stačilo děti. Není třeba se tak předvádět.- ozve se z největší rozpadlé budovy zavrčení, mnohem silnější než ostatních vlků. Ti poddajně skloní čumáky k zemi a ustoupí stranou, když se jejich alfa vynoří ze sutin.
Slyším jak Nikolaiovi uvízl dech v krku, když se před ním vynořil obrovský vlk. A když myslím obrovský, vůbec to nepřeháním. Pohodlně by jsme si na něj sedli všichni tři.
-Rád vidím, že jsi se zotavila. Předtím jsi vypadla... Nezdravě.- zavrčí směrem ke mě alfa a já vidím, jak Tarin pevně stiskl meč.
"Dejte už ty meče dolů. Kdyby vás chtěl sežrat, udělá to hned." uchechtnu se a oni oba nedůvěřivě meče skloní. Nezandají je však do pochvy.
"Doufám, že se mým přátelům nic nestalo. Byla bych velmi naštvaná, kdyby se z Nix stal váš oběd." prohodím směrem k vlkovi a on na mě vycení zuby v děsivém úsměvu.
-Tvý přátelé jsou zde s námi. Náhodou jsme na sebe před pár dny narazili a spojili své síly.- zavrčí alfa a pohodí hlavou směrem do rozpadliny.
S klidem se za ním vydám dovnitř. Nikolai a Tarin jsou ovšem stále v pozoru.
Ani jeden z nich neví, že tohohle alfu už znám. Že to byl právě on, kdo mi pomohl dát se dohromady, když jsem propadla smutku během naší cesty přes Tiché hory.
Když vstoupíme do rozpadliny, všimnu si, že v kdysi dřevěné podlaze zeje velká díra. Předpokládám, že vede do sklepa, kde se vlčí smečka ubytovala.
"Nix! Reón!" zvolám nadšeně, když si mé oči přivyknou na okolní šero a spatřím je na druhé straně sklepa. K oběma se nadšeně rozběhnu.
-No konečně! Měli jste tu být už dávno.- načepýří se Nix, když si ho přitáhnu do opatrného obětí.
Poté podrbu Reón na obrovské hlavě, spokojeně zamrská mohutným ocasem.
"Měli jsme... Menší zdržení kvůli bouřce." odpovím Nix popravdě.
-Ta nás taky zahnala sem do úkrytu. Byla to pořádná plískanice.- zavrní Reón a spokojeně se mi složí k nohám.
"Vidím že jste si i našli nové přátele. Je z vás poněkud... Zvláštní společnost." usměju se a od schodů se ozve pobavené uchechtnutí.
"No co? Zní to trochu jako začátek vtipu. Sova, zlopuma a vlčí smečka se sešli v taverně..." nadhodí úsměvně Nikolai a já zavrtím hlavou.
-Reón a Nix nám vysvětlili, že míříte do hlavního města. Pokud budete souhlasit, má smečka vás ráda doprovodí. Víc čenichů, více cítí.- posadí se vedle mě alfa vlk. Zbytek jeho smečky zřejmě zůstal na hlídce venku.
"To po vás přeci nemůžeme chtít. Upřímně... Je nebezpečné cestovat v mé přítomnosti." odpovím mu, přestože jsem potěšena jeho návrhem.
Jeho nažloutlé oči se na mě upřou, -Moc rádi doprovodíme naší vůdkyni zpět domů. Byla by to pro nás čest.-.
Jejich vůdkyni? Také pochází odtud?
"Vy jste taky bydleli tady?" zeptám se se zájmem. Podnebí mi tu pro ně přijde příliš teplé, ale možná že okolo Mramorové hory je trochu chladněji a oni tam dříve mohli přebývat.
-Kdepak. Můj druh je z daleka. Ale jak už jsem říkal... Jsi Ta jež rozumí. Tvoji předci žili v souladu s mým druhem po desetiletí, volili si je za své společníky a strážce. Jelikož jsi stejně jako já jedním z posledních svého druhu, je přirozené že tě tedy bereme jako další alfu.- vysvětlí s klidným tónem.
"Berete mě jako alfu, protože s vámi umím komunikovat? Protože mí dávní předci se Zlovlky měli zvláštní pouta?" ujasním si to, zda jsem to pochopila správně.
Všimnu si jak se Tarin zatvářil překvapeně, Nikolai na druhou stranu moc ne. Ten se spíš soustředí na vlka, který se mu zrovna otřel o bok.
-Přesně tak. Přestože mladším normálním vlků se to moc nelíbí. Ale takový je prostě zákon krve a pudů, ať se jim to líbí nebo ne.-.
Takže můj otec a Evangeline jsou potomky lidí, kteří kdysi žili v souladu se Zlovlky někde mimo Sonem.
A on říkal, že jsme jedni z posledních svého druhu... Jsou tedy i další lidé, kteří rozumí zvířatům někde tady v Ember? Nebo snad dokonce na ostatních kontinentech?
"Takže mě tvoji vlci budou poslouchat, když jim něco přikážu?" zeptám se ho a on přikývne, -Asi trochu neochotně, ale udělají vše co řekneš. Jejich krev jim nedovolí neposlechnout.-.
"Neboj, nemám to v plánu dělat. Nelíbí se mi, když někdo nutí zvířata k něčemu co nechtějí. Jako třeba kočovné cirkusy, ty se mi přímo hnusí už od dětství." ujistím ho a on zavrtí chlupatým ocasem,
-Přirozeně. Nic jiného bych ani nečekal. Jsi velmi podobá mé Serine, přestože rozuměla jen mě, byla laskavá a soucitná ke všem zvířatům.-.
"Serine? To byla tvá... Lidská parťačka?" zajímám se a posadím se na podlahu, kde začnu Reón drbat za ušima. Spokojeně se pustí do hlasitého vrnění.
Vidím že i Tarin a Nik už se konečně také trochu uvolnili, opřeli se o stěnu sklepa. Konečně usoudili, že je vlci ani Reón nesežerou.
-Ano. Byla má lidská sjaél, nebo jak jsi to nazvala moderně ty, parťačka. Každý lidský sjaél se za život napojí jen na jedno zvíře a naopak. Tvůj zvířecí sjaél je Nix, pokud se nemýlím.-.
Otočím se na zmíněnou sněžnou sovu, -Asi jsi mohla dopadnout i hůř. Představ si, že by jsi měla za svého sjaél třeba úhoře.- zahouká Nix a zatřepe křídly.
Uchechtnu se, "To máš asi pravdu.".
Od stěny se ozve odkašlání. No jistě... Úplně jsem zapomněla, že Tarin jim vůbec nerozumí a Nikolai zase rozumí jen Nix.
"Asi bychom měli pokračovat v cestě." řekne nakonec Tarin a mě nezbývá než souhlasit. Do hlavního města je to ještě hodně daleko.
-Chvíli si odpočiňte a posilněte se. Má smečka je venku na obhlídce. Jakmile potvrdí, že je všude čisto můžeme vyrazit.- zarazí mě alfa a já to Tarinovi a Nikovi přeložím.
"Stejně už mám hlad." pokrčí rameny Nik a sundá si vak, aby vyhrabal nějaké jídlo.
"Řekni mi prosím víc o sjaél." poprosím alfu, když se zakousnu do jablka.