From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

31. ROZDĚLENÍ

Uplynulo pár týdnů a všechno je konečně připraveno na cestu.
Vymysleli jsme plán cesty, hledání i návratu. Nikolai se stihl pořádně zotavit a nabrat zpět svou sílu. Je to zase starý dobrý Nikolai, flirtující a šarmantní, plný života.
"Pořád se mi nelíbí, že nemůžu jít s vámi." ozve se nespokojeně Alysia a Nikolai se na ní otočí, "Já vím Al. Ale někdo tady musí pomoct otci kralovat. A nejlepší bude budoucí následnice trůnu. Krom toho nemůžeme jít oba, kdyby se něco zvrtlo.".
"Přesně tak! Měla bych jít se Scarlet já. Protože pokud vím, tak jestli jeden z vás umře bude po dohodě. Nemluvě o tom, že Scarlet by tam neměla chodit vůbec." založí si ruce v bok a naštvaně mě probodne pohledem.
"Už jsem ti to říkala... Prostě tam jít musím. Přečetla jsem si všechno dostupné o Sonemu ve vaší knihovně. Potvrdilo to, že tamní pokladnice je chráněná pokrevní magií. Nikdo se dovnitř nedostane, jenom já. A pokud nebudu mít korunu, bude náš svazek prakticky nelegitimní, protože nebudou naplněny všechny požadavky." odpovím jí věcně. Samozřejmě že jsem jí o tom řekla, už když jsem si opravdu udělala průzkum.
Přečetla jsem snad tucty knih, stejně tak i Nikolai a Tarin, kteří mě překvapivě oba začali v té cestě podporovat. Společně začali spolupracovat. Společně!
Něco co jsem považovala co prakticky nemožné.
"Ale-" začne zase Alysia, ale Nikolai jí utne, "Ale co Al? Máme všechno promyšlené, Reón a Nix to tam celou dobu hlídají a neviděli v okruhu desítek kilometrů ani jednoho člověka, natož celou skupinu Loganovo vojáků.".
Alysia zaklapne pusu a naštvaně přejede svého bratra pohledem, "Krom toho tu s tebou zůstane Dante... Věřím, že ti moc rád bude dělat společnost." pronese vědoucně Nikolai a tím akorát přiloží polínko do ohně.
Alysia však nic neřekne a prostě se na místě otočí a naštvaně odejde z místnosti.
"Moc hezky zvládnuto." ušklíbne se Luca a připevní na svou sedlovou brašnu meč.
Nikolai ho však ignoruje, jako to dělá většinou, když nechce být na Lucu zlý.
Podám Hunterovi zásoby jídla a on je připevní na svého koně. Museli jsme jim vypůjčit dva tažné koně z města, protože by jejich váhu i se zavazadly normální kůň neunesl.
"Opravdu vám to nevadí? Nemusíte tam jet, jestli nechcete." zeptám se jich znovu, ale Hunter zavrtí hlavou.
"Rádi ti pomůžeme, od toho jsme přeci členy tvého dvoru ne?" usměje se lehce, ale i malý úsměv je progres, od doby co Rush odešla.
"Krom toho alespoň navštívíme hrob našich rodičů. Nebyli jsme tam už roky, měli by jsme jim říct, co se za tu dobu událo." dodá ještě a vyhoupne se na koně.
Taky bych si přála, aby mí rodiče měli alespoň hrob, na kterých bych mohla chodit uctít jejich památku. Připíšu si to na seznam věcí, které v Sonemu musím vybudovat
"Mamka by byla nadšená, kdyby zjistila, že jsme dostali takovou vysokou pozici. I když je to zatím jen v hypotetickém království." promluví Luca a taky se vyhoupne na svého koně, poté podá ruku Marien, aby jí vytáhl nahoru.
"A táta by určitě bědoval, kdyby zjistil, že z nás nejsou kováři jako to vždycky chtěl." zavtipkuje a já se usměju.
"No dobrá. Tady to je. A hlavně to neztraťte." podám Marien dopis, protože jí jediné věřím, že ho opravdu neztratí.
S přikývnutím si ho vezme a zastrčí do kapsy v sukni.
"Jste si jistí, že víte, kde je najít? Lobarská rebélie se bude určitě schovávat." zeptám se jich a oni se na mě tajemně usmějí, "Máme takový pocit, že víme kde hledat." odpoví mi Hunter.
"No dobrá. Jen nechci, aby jste vpadli do nesprávných míst. Třeba tam kde sídlí část Loganovo armády." nakrčím obočí starostlivě, všimnu si, že se na sebe dvojčata podívají. Něco si zase sdělují, už dávno jsem se to naučila poznat.
"Neboj, máme své zdroje." ujistí mě znovu Luca, stejně jako to řekl už dva týdny zpátky, když s tímhle nápadem přišel.
Prostě za mnou oba dva náhle přišli, že zjistili jak nám sehnat další spojence. V jejich domovině se lidé vždycky stavěli proti nadvládě Redshirových a podle zpráv, se to v poslední době ještě zhoršilo.
A tak je napadlo, vrátit se na svůj rodný ostrov a pokusit se rebely získat pro naší věc, jelikož sledujeme stejný cíl.
Nelíbila se mi představa, že je nechám odejít na vlastní pěst, zvláště když nejsou zrovna nenápadní.
Ale posily se hodí vždycky a vypadali přesvědčení, že to vyjde a tak jsem nakonec souhlasila.
Stejně jsem je nechtěla brát s sebou do Sonemu, chtěla jsem je nechat v bezpečí zdejšího hradu. Což se jim samozřejmě nezamlouvalo.
"Nebudeme tu přece sedět jako pecky, zatímco vy budete mít všechnu srandu jen pro sebe." shrnul to Luca a tím ukončil mé námitky.
A tak se naše skupina poprvé dobrovolně rozdělila na tři části.
Já, Tarin a Nikolai se vyprávíme do Sonemu získat korunu.
Hunter, Luca a Marien se vypraví na Lobar, aby přesvědčili tamější rebely, že naše spojenectví bude nejspíš způsob, jak se zbavit nadvlády Logana.
A Dante zůstane tady v hradu, aby nalezl to, co nám má pomoct proti Loganovo magii. Pokud možno, aby ho to i oslabilo.
"Doufám, že to jsou věrohodné zdroje." zamručím, protože mi odmítli sdělit kdo jejich zdrojem je.
"Jsou." ujistí mě znovu Hunter a já si povzdechnu.
"Tak dobře... Hlavně buďte opatrní a dejte vědět, až na Lobar dorazíte." řeknu nakonec a poodstoupím, abych jim uvolnila cestu. Nasměřují své koně k odchodu ze stájí.
Ještě než projedou dveřmi otočí se a všem nám zamávají, "Přivezte mi alespoň nějaký uhel na kreslení. Prý tam mají nejlepší v celém Ember." houkne na ně Tarin a oni se uchechtnou, "A hlavně se vraťte živí." dodá o něho tišeji, abych ho slyšela jenom já a Nikolai. Protože jim by to Tarin samozřejmě upřímně neřekl. Protože prostě kluci...
"Tak jo. To bychom měli. Teď ještě Dante a pak už jen počkáme do večera, aby jsme mohli vyrazit." splácnu ruce a všichni tři vyjdeme ze stájí. Slunce by mělo zapadnout za pár hodin, takže nebudeme čekat tak dlouho.
"Myslíš že to zvládnou bez problémů?" zeptá se v půlce cesty Tarin a já se na něj otočím, "Musíme doufat, že ano. Jsou jen tři, Logan nebude čekat, že jsme se rozdělili. Ví že jsme vždycky pospolu, mohlo by jim to trochu hrát do karet. A nám taky." odpovím mu, tak jak to vidím a upřímně doufám, že se nepletu.
"Proč vlastně jdeme za Dantem? Jen se rozloučit?" zeptá se zvědavě Nikolai a trochu zpomalí, protože šel kus pře námi.
"Říkal že má něco důležitého, ale že to ještě musí ověřit." odpovím a on přikývne. Společně tedy dojdeme do knihovny, kde by v tuhle dobu neměla být ani knihovnice, protože je čas večeře.
Prokličkujeme skrz dlouhé řady polic, až se konečně ocitneme před dveřmi, které vedou do malé studovny.
"Co to kurva-?" slyším jak Nikolai zakleje a už jen to samotné mě překvapí, on skoro nikdy nekleje.
Zvědavě se s Tarinem podíváme do malé místnosti. A oba po sobě záhy šlehneme pohledem. Oba viditelně zadržujeme smích.
To už Nikolai ale míří ke stolu, aby uchopil Danteho, které si kvapně zavazuje kalhoty. A před ním na stole leží opřená Alysia.
"To není tak jak to vypadá." vystřelí Dante ruce do vzduchu, naštěstí jeho kalhoty už drží na místě.
"Že není?" vyjede na něj Nikolai a zatne ruce v pěst.
"Ne, je to přesně tak jak to vypadá. Zrovna jsme tu měli sex." odpoví mu suše Alysia, "A zrovna jsem byla v nejlepším." mrkne na Danteho a tomu po tváři přejede spokojený úsměv, čehož si Nik samozřejmě všimne.
"Tak jo. Klídek Niku. Alysia je dospělá, může si dělat co chce." připomenu mu pobaveně a něžně ho uchopím za loket. Trochu se stáhne, ale dál oba přistižené probodává pohledem.
Nakonec se otočí a odejde z místnosti. Jsou si tak podobní...
Všimnu si jak se Alysia škodolibě usmívá.
Neříkej mi, že to plánovala, jen aby Nika taky vytočila...
Asi bych měla být ráda, že jsem jedináček.
Odkašlu si, "No dobře. Co jsi tedy zjistil Dante?" odvedu pozornost od tohohle trapasu a jemu se rozsvítí oči.
"Nojo jasně. Počkej. Hned ti to ukážu." řeknu pohotově a začne se přehrabovat v papírech a knihách na stole kde sedí Alysia.
Vytáhne jí knihu zpod stehna a ona si povzdechne, "Přijdu za tebou později." zašeptá k němu, ale stejně to slyším i já.
Znovu sleduji jak Dante lehce zrůžověl než odešla z místnosti.
"Ehm. Takže..." začne a naznačí mi, abych přistoupila. Oba s Tarinem se tedy sehneme nad knihou, kterou otevřel.
Je to deník jeho matky. Ještě stále mě z něj mrazí, k ho vidím. Nemluvě o šimrání v ruce, kterou mi označila její ochranná kouzla.
"Našel jsem něco co by nám mohlo pomoci. Ale rovnou říkám, že je to docela nechutné..." podívá se na nás a když vidí, že nic nenamítáme, pokračuje.
"Nejspíš jsem našel způsob, aby nebylo možné, aby nás Logan očaroval. Je to popsáno tady." ukáže na řádky, kterým nerozumím, ale všimnu si, že to vypadá jako recept. Alespoň podle kotle, který je tam namalovaný.
"Co je to?" nadzvedne Tarin obočí a já ho napodobím.
"Ve zkratce se tu píše, že aby člověk byl odolný vůči kouzlům čarodějnic... Musí kus z nich pozřít v připraveném lektvaru." vysvětlí nám Dante a tváří se zhnuseně. Stejně tak i já a Tarin.
"No já rozhodně nic z tvého bratra pít nebudu. Stejně... Jak by jsme k nějakému kusu z něj přišli? Prostě by jsme za ním zaskočili a zeptali se? 'Hele Logane. Nedáš nám kus tvého stehna, aby jsme byli vůči tobě imunní?'. To určitě vyjde." promluví sarkasticky Tarin a znovu se zašklebí.
"Naštěstí... Nic z mého bratra krájet nemusíš. Zjistil jsem kde najít jiný zdroj." odpoví mu Dante a zase se začne přehrabovat v papírech.
"Jestli myslíš sebe, tak si prosím stoupni do fronty. Nikolai mi tu už dělal návrhy před tebou." odpoví suše Tarin a já se pobaveně ušklíbnu.
"Já jsem jen poloviční čarodějnice, jsem napůl člověk. Tak jako tak, nejsem vhodná ingredience." promluví Dante a očividně si nevšiml, Tarinovo pokusu o vtip, jak je zabraný do hledání té správné knihy.
"Ah, tady to je." vytáhne úplně ze spodu tlustou knížku, značně zaprášenou a hodně starou.
"Co je to?" nadzvednu jednu ze stránek a půlka z ní se skoro utrhne, v jak špatném stavu je.
"Opatrně! Tohle je jedna z nejstarších knih co tu mají." plácne mě Dante přes ruku, jako malé dítě. Dotčeně jí stáhnu zpátky.
"Je to soupis magických předmětů, které si mezi sebou Carnaca, Sonem a Varent, těsně po válce s čarodějnicemi zavedli. Někde to tu bylo..." vysvětlí a začne pročítat drobné písmo, které už je skoro vybledlé.
"Tady jsi!" zabodne prst na místo, které hledal a pak knihu natočí tak, aby jsme na ní viděli.
"Číslo 124. Sonem uchová vzorek číslo 4, manibus magicus, pro bližší studium." přečtu nahlas a málem si zlámu jazyk na té odborné řeči.
"A to je?" dožaduje se odpovědi Tarin a zamává rukama. Dante si povzdechne, jako by nám to snad mělo být hned jasné.
"Manibus magicus, také jinak, ruka čarodějnice." přeloží to do dnešní řeči, aby jsme tomu porozuměli.
"A ty myslíš, že tam někde pořád je uložená? Jsou to už stovky let..." zapochybuju a on se zatváří nespokojeně, "Samozřejmě, že to nevím s jistotou. Ale řekl bych, že něco tak důležitého by mohlo být schované v pokladnici.".
"Hmm. Předpokládám, že když tam budeme, tak se po ní můžeme podívat. Budeš ale pak umět připravit ten... Odvar?" obrátím se na něj a on trochu znejistí, "No. Nikdy jsem to nedělal. Ale má matka byla čarodějnice, tak bych to měl mít v krvi.".
"Tak počkat... Jestli tam ta ruka někdy byla, nebude už náhodou rozpadlá v prach?" zarazí nás Tarin a Dante se na něj otočí, "Ne tak docela. Hypoteticky jsou čarodějnice nesmrtelné. Je tedy možné se domnívat, že to bude platit i o jejich... Částech. Takže by tam stále měla být, a my jí měli být schopni použít.".
"To je pěknej hnus." shrne to Tarin a já naprosto souhlasím.
"Ano, já vím. Ale zatím je to to jediné, na co jsem přišel a co by nám mohlo trochu pomoct.".
Shovívavě se na něj usměju.
"Odvedl jsi skvělou práci Dante. Bez tebe by jsme tohle nikdy nezjistili." poplácám ho po rameni a on trochu zčervená.
Nakonec si povzdechne, "Takže tam opravdu jdete?" zeptá se nakonec a já přikývnu, "Ano. Cítím v kostech, že je to něco co musím udělat. Nedokážu to vysvětlit... Ale prostě to vím.".
"Ale... Nebojíš se, že vidět Sonem akorát otevře staré rány? Další vzpomínky, ať už bolestné nebo radostné se ti určitě vrátí, až tam budeš procházet." namítne a zaklapne knihu, zatěkám pohledem k Tarinovi, ale nic neříká.
Pořád mi přijde zvláštní, že tak rychle změnil můj názor na cestu do Sonemu. Zvlášť když byl velmi hlučný ohledně toho, že se mu ten nápad nelíbí.
Nebyla jsem schopná z něj dostat co mu Nik tehdy řekl, když si s ním chtěl promluvit. Tarin tvrdí, že šlo jen o jejich posmrtný zážitek, ale já cítím, že to není vše.
"Samozřejmě, že bojím. Ale tak jako tak, bych se tam jednou musela vrátit. A budu radši, když to poprvé nebude před většinou Sonemských obyvatel." odpovím mu popravdě a nervózně si sáhnu na mateřské znaménko. Stejně jako kdykoliv, když myslím na svou rodinu.
"Věřím, že to zvládneš. Já bych se domů asi ještě vrátit nemohl. Ani nevím, jestli to tam ještě můžu považovat za domov." zasmuší se lehce, hned jak to dořekne.
"Domov je tam, kde jsou lidi, které máš rád. Ne to kde jsi se narodil, nebo kde bydlí tvá rodina. Každý si děláme svůj vlastní domov." poklepe ho Tarin po zádech povzbudivě a od něj to zní obzvláště optimisticky.
"Asi máš pravdu. Tak se hlavně prosím vraťte v pořádku, nehodlám shánět další rodinu, co mi poleze na nervy, jako vy." usadí se Dantemu na tváři lehký úsměv a já se zasměju.
Přistoupím k němu a lehce ho objemu, "Nebudeme pryč dlouho. Možná tak týden." odpovím mu a odtáhnu se od něj, "Věřím, že Alysia ti bude dělat společnost velmi ochotně." neodpustí si Tarin malé rýpnutí a Dante se tomu zasměje.
"Víte... Bude to pro vás asi směšné, ale..." začne Dante váhavě a opět trochu zrudne, "Poznal jsem spousty holek, možná až moc. Ale Alysia je prostě jiná. Když jí vidím hned se mi zlepší nálada, dny jsou mnohem jasnější od doby co jsem jí poznal...".
Hodím rychlý pohled na Tarina a všimnu si, že udělal to samé. Na krátký okamžik se naše pohledy střetly, a jsem si jistá, že jsme si mysleli totéž. Že přesně víme, jak se Dante cítí.
Rychle se však od sebe zase odvrátíme. Nesmím takhle myslet, ničemu to nepomůže.
"Nikdy předtím jsi nebyl zamilovaný?" zeptám se ho s podivem, protože jsem si jistá, že každý měl nějakou první lásku.
"Popravdě? Ne, nikdy jsem k tomu neměl moc příležitost. O to se má rodina velmi dobře postarala." začervená se tentokrát už naplno a založí si ruce na hrudi.
Zamračím se, když si toho všimne nevesele se usměje, "Jakožto korunního prince mě hlídali, hodně. Nemohli si dovolit, abych se zbláznil do nějaké služky nebo neurozené holky. Takže kdykoliv jsem byl s nějakou moc dlouho, alespoň dle nich, znemožnili mi se s ní vídat. Takže když jsem byl pak starší, prostě jsem se bál nějakého holce moc přiblížit a tak jsem si s nimi jen užíval.".
"To je hrozné Dante... Každý by si měl v pubertě prožít svojí první lásku a zlomené srdce." odpovím mu a všimnu si, že Tarin nadzvedl obočí.
Nejspíš mu vrtá hlavou koho tím myslím.
Moje první láska přišla až v pozdní pubertě. Já hloupá zlodějka se zamilovala do prince, kterého si mám teď brát. A pak že osud nemá smysl pro humor.
"Mám takový pocit, že teď mám šanci si to vynahradit. Snad to teda neskončí zlomeným srdcem." zavtipkuje Dante a lehce se zasměje.
"Možná by pomohlo, aby ti Nik posvětil váš románek. Jen aby mu to dalo pocit, že v tom má nějaké slovo. I když nemá. Ale alespoň to zmírní tu horkou krev mezi vámi." mrknu na něj a on se zachechtá, "Zkusím to až se vrátíte.".
"Nechceš se s námi jít rozloučit při večeři? Ještě si tu dáme jídlo, než se vypaříme." pozve ho Tarin, ale Dante zavrtí blond hlavou, "Kdepak. Zase se ponořím do čtení, alespoň se budu cítit užitečný.".
Přikývnu, "Dobrá. Tak hodně štěstí, budeme na tebe spoléhat." usměju se na něj a on mi to oplatí, "Spíš vám hodně štěstí. Mám takový pocit, že si ten výlet malujete moc růžově.". Sice to řekl s nadsázkou, ale v jeho hlasu bylo slyšet i malé varování.
Společně s Tarinem vyjdeme z knihovny a zaměříme do mého pokoje.
"Myslíš, že tu akci vidím moc optimisticky?" zeptám se Tarina a on chvíli váha s odpovědí.
"Myslím si, že si neuvědomuješ riziko, které tam podstoupíš. Tvoje jediná ochrana budu jen já a Nikolai, místo celé skupiny vojáků. Cokoliv se může pokazit.".
Otočím se na něj, "Já vím jaké to to nese riziko Tarine. Ale jak jsem říkala... Prostě vím, že tam musím. Cítím to stejně jasně, jako cítím tebe tady před sebou." řeknu a na důraz mých slov mu přiložím ruku na srdce. Pomalu zavře oči a zhluboka se nadechne.
Stáhnu ruku zase k sobě. "Promiň." řeknu omluvně a vydám se znovu na cestu. Je těžké se od něj držet dál, jako by ho ke mě táhnul nějaký magnet.
Už celé týdny se od něj snažím udržet ruce pryč, ale občas na to prostě zapomenu. A v nás obou to pak vyvolá až moc vzpomínek.
Zbytek cesty radši jdeme v tichosti.