From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

29. ŘÍŠE SNŮ A VÝČITEK

"Niku! Nenene!" vykřiknu, když se mi pod jeho váhou podlomí nohy.
Tam kde jsem ještě před chvílí stála, proletí další šíp a zabodne se do jednoho z ozdobených sloupků.
Nechce se mi Nikolaie pustit, ale co nejrychleji se zpod něj vyprostím a převrátím náš stůl na stranu a dotáhnu ho před Nika.
Slyším jak se do dřeva zabodává jeden šíp za druhým, jen pár centimetrů od nás.
"Niku! Notak podívej se na mě..." přikážu mu přiškrceným hlasem, jeho oči se na mě pomalu otočí, zatímco z krku mu vytéká stále víc krve.
Snaží se něco říct, ale vyjde z něj jen příšerné zabublání a z pusy se mu vyhrne krve ještě víc.
"Pšt, nemluv. Pro jednou tě u Bohyně prosím, nemluv." řeknu zoufale a položím si horní půlku jeho těla na sebe, šaty mi okamžitě nasáknou příšerným množstvím jeho krve.
Snažím se vymyslet, co mám teď dělat, jenže v hlavě mi zní jen bzučení a to příšerné bublání, které vydává.
Vidím, že ho trefili do strany krku a šíp trčí skrz na druhé straně. Jenže co mám teď dělat? Nemůžu ho vyléčit, když ho má pořád vevnitř... Ale musím jednat rychle, jinak se za chvíli udusí vlastní krví.
Jeho obličej je příšerně bledý, mnohem víc než obvykle.
Znovu se mu podívám do očí, "Niku, prosím, hlavně zůstaň se mnou. Slyšíš? Nesmíš omdlít." prosím ho a vidím jak se mu oči začínají podléhat krví. Už nemám moc času.
"Tohle bude bolet, ale hlavně se nehýbej." apeluju na něj a než si to stihnu rozmyslet, popadnu šíp u hrotu a zlomím ho. Nikolai za zazmítá a nejspíš chtěl něco říct, nebo křičet, ale nemůže. A tak šíp rychle vytáhnu a na ránu mu přitisknu zmuchlané, prostírání.
Nemusím se ani nutit brečet, protože slzy mi už dávno tečou v plných proudech dolů z tváří.
Jenže se nic neděje. Pořád krvácí. Pořád sápe po dechu.
"To ne... Ne! Musí to fungovat." řeknu zoufale a přitáhnu se k němu blíž, aby slzy dopadaly co nejblíž ráně, kterou ale musím držet zakrytou.
Uslyším jak se za mnou uštípl kus dřeva a hrot šípu, jím projel až skoro do čtvrtiny.
V tom mě to napadne. Slzy ho vyléčí, jenže ne dost rychle... Kdežto moje krev...
Bez váhání si rozříznu dlaň o hrot šípu a přitisknu mu jí k ústům.
Jenže Nik už se na mě sotva dívá, pohled se mu mlží, jako by se díval někam do dálky.
"Ne ne... Niku napij se prosím! Udělej to..." zašeptám a zatnu ruku v pěst, aby mu krev alespoň stekla do krku, kde se smísí s tou jeho.
"Niku prosím neopouštěj mě... Ne takhle. Ne když jsem ti chtěla říct, že v hloubi srdce k tobě pořád něco cítím." zavzlykám až na něj přes slzy skoro nevidím. Vidím však, že se mu na popelavé tváři usadil lehký úsměv, když se naše ohledy setkaly, pomalu vztáhne ruku k mojí tváři a přejede po ní zakrvácenými prsty. Vidím jak se mu klepe ruka a než se naděju, bezvládně spadne dolů.
"Ne..." zašeptám nevěřícně, "Niku? Niku!" zacloumám s ním, ale nereaguje. I přes všechen ten krvavý nepořádek to vypadá, jako by prostě jen usnul. Jenže on nespí...
"Prosím, prober se! " zakřičím na něj, ale vím že mě neslyší. Nemůžu tomu uvěřit... Nechci uvěřit, že je mrtvý. To prostě není možné.
Do stolu se zabodne další salva šípů a mě to probere z toho příšerného uvědomění.
Najednou cítím jak mnou prostupuje vztek jako požár. Otočím se směrem odkud na nás... Na mě. Střílejí.
Ať je to kdokoliv, přišli sem zabít mě. Jenže trefili Nika... Trefili ho, protože tu byl se mnou. Je mrtvý kvůli mě.
Nedokážu žít s dalším příznakem na mých bedrech, s dalším mrtvým milovaný člověkem, který umřel kvůli mě.
Aniž bych si uvědomila co dělám, postavím se.
V hlavě neslyším nic jiného než zvonění a Nikova slova, "Doufal jsem, že v tobě probudím staré city.", "Chci aby jsi ke mě cítila to samé, co já k tobě.".
Ta slova se mi teď vysmívají. Zakřičím, abych je přehlušila a dostala ze sebe trochu vzteku, ale nepomohlo to.
Vidím jak mi šíp prolétl těsně kolem hlavy, otočím se směrem odkud přišel a znovu zakřičím. Hlas který ze mě vychází však nezní úplně lidsky.
Vím co to znamená, vím co mám dělat.
Rozběhnu se směrem ke srázu a skočím. Nespadnu však ani o centimetr dolů, místo toho se vznesu na silných křídlech.
Jejich zář mi svítí na cestu okolní temnotou, samy mě nevadí kam se chci dostat.
Ani nevnímám, že vlastně nevím jak se léta.
Chvíli předtím než se to stane, zaregistruji šíp mířený na mé břicho. Místo toho aby se mi zarazil do masa se však rozpadne na prach.
"Mé úmysly jsou pro jednou čestné." vybavují se mi další a další slova, které mi Nikolai dnes večer řekl.
Cítím jak ve mě vztek a bolest přímo doutná, cítím jak z mé kůže stoupá pára.
A pak je konečně spatřím. A okamžitě vím, jak se jim povedlo trefit Nika na takovou dálku, i když původně mířili na mě.
Jsou totiž z Bratrstva stínů, poznám to podle jejich oblečení a zahalených tváří. Poznám taky strach, který jim přímo visí v očích, když před nimi přistanu. Všech pět se na mě zděšeně obrátí.
"Co to sakra je?" ozve se první z nich, stojí ke mě nejblíž, ani nepoznávám o koho jde. A je mi to jedno, i kdybych s ním kdysi v Doupěti měla něco společného.
Přistoupím k němu a s nelidskou sílou ho zvednu za krk do vzduchu.
"Kdo si vás najal?" zasyčím na ně hlasem, který zní jen z půlky jako můj. Nevím jestli se v něm ozývá bolest, vztek nebo něco zcela jiného, a je mi to fuk.
"To ti tak určitě řekneme, ty zrádkyně." zakvičí přidušeně, ten kterého držím a snaží se mi vyprostit. Když se však dotkne mé holé kůže bolestně zařve. Na kůži mu naskákaly puchýře.
"Jak si přeješ." řeknu a bez mrknutí oka mu zlomím vaz, jako by byl jen suchá větev.
"Lanci!" vykřikne žena po mé pravici a sleduje, jak Lancovo tělo dopadlo na zem.
Přistoupím k ní a ona, začne couvat, jenže zakopne o kámen a svalí se na zem.
"Zkusím to ještě jednou... Kdo si vás najal?" zeptám se a můj hlas, společně s jejím křikem se roznese po celém okolí, když jí popadnu za ruku a vyzvednu jí do vzduchu.
Vidím jak z místa, kde jí držím stoupá kouř a všude okolo se roznese smrad páleného masa, který se mísí s jejím neustávajícím křikem.
"Tak kdo?" zakřičím a podívám se na ostatní, jeden mezi nimi však chybí.
Kde je se dozvím záhy, protože uslyším jeho kroky těsně za mnou, chvíli předtím než mi vrazí dýku do spodní části zad.
Ta rána mě tak překvapí, že pustím křičící vražedkyni a zakolísám. Vidím ještě jak dýku vytáhl ven a jak se z rány vyvalila krev. Zlatá a světékující krev, hustá jako med.
Muže to tak překvapí, že dýku upustí a ucouvne. Znovu ze sebe vydám ten nelidský řev a vší silou ho strčím dozadu. Nocí se rozlehne jeho křik, jak padá dolů ze skály a pak dutý mlaskavý náraz.
Celá rozzuřená se otočím na dva zbývající Stínové bratry a jednu naříkající sestru.
To co se děje potom už nevnímám, můj mozek ještě stíhá vnímat jejich zděšený křik, oheň a krev.
Tolik krve všude okolo. Tolik křiku, tolik strachu.
Celá rozklepaná se pak rozletím zpět k altánu, kde z posledních sil přistanu vedle Nikova těla a vezmu ho do náruče.
"Promiň mi to. Promiň." zavzlykám a vezmu jeho obličej do dlaní a spojím naše čela. Držím ho, dokud má křídla nezmizí a nepohltí mě krásná, tišící temnota.