From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

6. KÁMEN, OHEŇ A ŽELEZO

Nevím zda byl komičtější pobavený výraz v obličeji sluhů, nebo Hasanův naprosto zhrozený výraz, když jsem tu věc vypustila z úst. Pravděpodobně obojí. Scéna jako z nějakého špatného vtipu... Princezna, sluha a velitel přijdou do hospody...
Přísahám, že se o Hasana asi nejspíš v tu chvíli pokoušel infarkt, i přes jeho stále vcelku mladý věk.
"Překvapení!" vykřikne Alysia a s rozpřaženýma rukama se ke mě rozeběhne. Dlouhé černé vlasy za ní vlají, stejně jako lehký stříbrný oděv. A všichni sluchové na ní upírají pohled, jako by byla magnet. Dokonalá kráska i v běhu.
Alysia ke mě doběhne a stiskne mě v pevném obětí, je stejné výšky jako já, ale díky mým podpatkům teď trochu přečuhují přes její hlavu.
Ve dveřích stojí, taktéž ve stříbrném oděvu, její dokonalý nevlastní bratr a hravě se na mě usmívá, "Ahoj Scarlet" pozdraví a vydá se k nám. Když mě Alysia pustí, přitáhne si mě do náručí on. Voní jako letní noc.
Zvesela mě zvedne do náruče a zatočí se se mnou, "Chyběl jsem ti?" zašeptá mi do ucha, v černých očích se šedými skvrnkami mu zajiskří, když se odtahuje a pokládá mě zpět na zem.
To už ho ale přeruší Alysia, "Oba jsme jí chyběli... Že ano Scarlet?" zazubí se na mě zářivě a já jí úsměv oplatím, "Samozřejmě!" potvrdím její domněnku.
"Předpokládám, že se znáte?" přistoupí k nám Hasan a do tváří se mu zase začíná vracet barva po tom prvotním šoku.
"Ne, jen jsme si mysleli, že je to někdo koho známe" odpoví mu sarkasticky Nikolai, vyslouží si za to káravý pohled od své sestry a žďuchanec do žeber.
"Ano, známe se se Scarlet už roky" odpoví Alysia slušně Hasanovi a ten se trochu uvolní.
"Mám chtít vědět odkud znáte královskou rodinu z Varentu?" obrátí se na mě a já se trochu ušklíbnu, "To radši ne" odpovím mu a vidím, jak se Nikolai snaží nesmát.
"Ani nevíte jak jste mi dali! Celé ráno jsem se musela učit jak být dokonalá princezna a to všechno... Aby jste se nakonec objevili vy dva" zavrtím hlavou a oba se na mě svorně usmějí jako svatoušci. Jeden by až řekl, že ti dva jsou snad dvouvaječná dvojčata, kdyby je neznal.
"Bylo to rozhodnutí na poslední chvíli. Tak jsme si řekli, že je zbytečné posílat havrana, když se tu za pár hodin ukážeme a alespoň tě překvapíme" odpoví Alysia nadšeně a Nikolai přitaká.
"No dobře tedy... Pojďte se najíst, mám pro vás nachystaný slavnostní oběd" vzdám to na konec a oba je začnu odvádět k velkému stolu, který stojí kus pod trůnem. Ano trůnem. Nebo alespoň toho co z něj zbylo.
Celý hrad je perfektně zachovalý, kromě tohohle trůnu. Lesklý bílý mramor je celý popraskaný a zašlý. Evangeline v něm sedí, když přijímá důležité návštěvy. Měla bych si do něj teď sednout i já... Ale fúrie to vem! Chci sedět na úrovni svých přátel, ne se jim nadřazovat. Ani oni se najde mnou nikdy nepovyšovali, takže s tím rozhodně teď nebudeme začínat.
"No teda. To vypadá skvěle" poznamená Nikolai a hladově si prohlíží předkrmy, které zrovna přineslo služebnictvo. Jsou to jakési bagetky namazané něčím co ani nepoznávám.
"Vždycky je jak hladový vlk" mlaskne nesouhlasně Alysia, ale usměje se. "No dovol Al! Od včerejška jsme na cestě a měli jsme dnes jen snídani... Mám právo umírat hlady" oboří se Nikolai na svou obranu a mrkne na jednu postávající služebnou, ta se začervená jako poupátko a upře pohled do podlahy.
Přesunu se ke svému místu u stolu a sluha už je připravený, vzít mou židli a přisunout jí ke stolu, ale Nikolai ho vystrnadí a udělá to místo něj, "Tohle zvládnu sám" odpoví mu a usadí mě.
"Díky Nikolai, ale posadit se umím i sama" odpovím mu, když si významně sedá naproti mě.
"Upřímná jako vždy" odpoví a zavrtí hlavou, "Ale ani nepoděkuje za milé gesto" dodá potichu a já se k jeho překvapení sladce usměju a poděkuju mu.
"Tak... Teď už třeba konečně na chvíli zmlkne, mluvil o tobě celou cestu sem- Au!" vykřikne Alysia, když pod stolem zaduní náraz něčí boty o její holeň.
"Co je?" hodí po jejich majiteli naštvaným pohledem a perfektní obočí se jí stáhne vztekem. "Ale nic... Jen jsem si tak protahoval nohy" procedí skrz jemně zaťaté zuby Nikolai a probodne jí pohledem. Mám co dělat, abych se nerozesmála.
"Jen jsem jí říkal, jak fajn bude na chvíli vypadnout z Varentu a vidět tě. Jeden se s tebou totiž nikdy nenudí" šlehne poslední varovný pohled po své sestře a ta jen pobaveně pokrčí rameny, naštvání už z ní úplně vyprchalo. Sourozenci... Zasměju se v duchu.
"Ehm" ozve se na za námi odkašlání a všichni tři se ohlédneme, "Vidím, že tu vůbec nejsem potřeba. Nechám vás tu tedy o samotě" oznámí nám upjatě Hasan a rychle se otočí na patě a vypochoduje ze síně.
"Milý pán" odpoví Alysia trochu sarkasticky, ale i tak to myslí vážně. "Jo... Ale asi jsme mu právě zruinovali jeho představu dokonalých princezen a princů" odpovím jí pobaveně a oba se tomu zasmějí.
"Na dokonalé princezny a prince" pronese přípitek Nikolai, obě to zopakujeme a naše sklenky o sebe zvučně zazvoní.