From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

4. PŘÍBUZNÍ

O týden dříve v Demos

Teta. Teta. Žijící rodina.
Tohle mi běželo hlavou stále dokola, zatímco jsem následovala Hasana chodbami a schodišti kamsi nahoru do hradu.
Zdálo se to jako pár vteřin, než jsme se ocitli v nejvyšší a největší věži, před zavřenými dveřmi. Přitom jsme museli jít dobrých osm minut.
"Jste nějaká bledá. Je vám dobře?" prohlédne si mě starostlivě Hasan a zamračí se.
Zavrtím hlavou, "Jsem v pohodě." odpovím mu a otřu si upocené dlaně do sukně.
Nic neodpoví, jen přikývne a zaklepe na dveře. "Dále." ozve se zpoza nich příjemný ženský hlas a Hasan otevře. Když vidí, že váhám, jemně mě popostrčí jako malé dítě. Ještě stihnu zahlédnout jak jeho pohled zajiskří, když padne na osobu uvnitř. Ženu. Mou tetu.
Nebylo to však takové překvapení, které jsem čekala. Ve velké oválné místnosti přede mnou stojí tatáž žena, která mě před týdny ve snu shodila z věže v paláci.
Stejně elegantní a stejně krásná.
Jizva na její tváři je totožná jako ta ve snu... Až na to, že není možné, abych jí znala v takovéhle podobě. Vždyť jsem jí viděla naposledy před patnácti lety, nejspíš. Vůbec si jí nevybavuju.
"Phoenix!" ozve se v jejím hlase nadšení a naprosto neelegantně ke mě přiběhne a prudce mě k sobě přitáhne. Voní jako lípa v rozkvětu.
Trochu opožděně jí obejmutí opětuji, slyším jak Hasan zavřel dveře a schází po schodech dolů.
Žena se odtáhne a nepřestává se usmívat, "U Bohyně... Ty jsi tak vyrostla! Viděla jsem tě samozřejmě na ošetřovně, ale tam jsi byla dost potlučená... Vypadáš tak moc jako Rost! Jsi celá on.".
Pořád jsem z toho setkání trochu tumpachová a tak se prostě jen zeptám, "Vypadám jako můj táta?". Žena začne přikyvovat, "Opravdu hodně mu jsi podobná. Máš jeho ústa i nos. Ostatně já je mám taky, jsou po tvé babičce." ukáže si na obličej a mě to docvakne. Nějak jsem usoudila, že vůdce odporu a moje teta... Bude z matčiny strany. Ani na chvíli mě nenapadlo, že to může být sestra mého otce.
"Ještě aby jsi řekla, jednu z těch jeho rad staršího bratra a budeš celá on. Vždycky říkal... Musíš být silná Ev. Musíš být o krok napřed než oni Ev... Jako bych to snad nevěděla." povzdechne si, "Vždycky to byl rozumbrada.".
"Moment... Tvé jméno je Evangeline? Evangeline Fireborn." zastavím se najednou a trochu se zděsím. To by přece znamenalo, že matka a otec byli příbuzní... Vždyť měli stejné příjmení.
"Samozřejmě, že jsem. Jsem tvoje teta Evangeline, Rost byl můj starší bratr." usměje se, ale spíš trochu zaraženě.
"Ale jmenuješ se Fireborn... Jenže v rodině Fireborn se kluci nerodí, vždycky se přižení a vezmou si rodinné jméno. Tak jak to, že jsi taky Fireborn?" vykoktám to ze sebe tak rychle, že si nejsem úplně jistá, zda mi rozuměla.
"Jestli myslíš, že jsem já a můj bratr příbuzní Firebornů, tak to ne... Je to trochu složitější příběh. Ale to by jsi přeci měla vědět, tvoje matka Anna ti příběh o tom jak se s Rostem zamilovali říkala snad stokrát. Byl to tvůj oblíbený příběh." její úsměv trochu povadl a sklesl.
Ani neví jak mi její první věta zachránila zbytky zdravého rozumu. Jistě, že se tu neodehrává žádný incest. Tohle není rodina čarodějnic.
"Skoro nic si nepamatuju. Skoro všechno před tím požárem jsem zapomněla." odpovím jí upřímně.
Moje odpověď jí zřejmě dost znepokojila a přestože se snažila zamaskovat své zamračení, úplně se jí to nepovedlo.
"No dobrá... Vysvětlím ti to." řekne nakonec a posadí se, poklepe rukou na sedačku naproti sobě.
Chvíli se tváří zamyšleně, nejspíš přemýšlí kde začít, nakonec však spustí.
"Takže... Já a tvůj otec nejsme od narození šlechtického původu. Vlastně jsme byli jen děti dvorní dámy tvé babičky - královny, a jejího válečného poradce. Bydleli jsme nedaleko hradu a užívali si obyčejný život. Jenže jednou v noci... Se k nám do domu dostal nájemný vrah a oba naše rodiče zavraždil. Byla jsem tehdy ještě malé dítě, bylo mi sotva šest a Rostovi bylo deset. Aby jsi rozuměla... Tvoje babička měla dobré srdce. Přijala nás pod svou střechu a vychovávala nás po boku jejich vlastní dcery, protože naši rodiče byli jejími blízkými přáteli. A tak jsme vyrůstali v paláci. Tvoje matka Anna nás za to neměla moc v lásce, ale tolerovala to. Přece jen, které osmileté děvče by se chtělo dělit o svou rodinu, že?" na chvíli se zastaví a nadechne se, na tváři se jí usadí lehký úsměv.
"Jak ta nemohla Rosta vystát, neustále se hádali a rýpali do sebe. My dvě jsme se naopak staly nejlepšími přítelkyněmi, jak jsme postupně vyrůstaly. Když Rostovi bylo patnáct, poslala ho královna trénovat do armády, protože si všimla, že zdědil strategický talent po otci. Kdežto já jsem se musela učit jak být správná dáma, jak vyšívat a zpívat... Neskutečně mě to dovádělo k šílenství a tak jsem královnu ve svých patnácti letech požádala... Aby mi dala stejnou šanci jako Rost, byla jsem stejně dobrá s mečem a navíc o něco mazanější. Trvalo to několik měsíců, ale královna to nakonec povolila. A tak jsem z hradu taky odešla. S Annou jsme zůstali v kontaktu po celou dobu, a když jsem se o pak o několik let později vrátila zpět, přijel se mnou i Rost. Hádali se zase jako malé děti, přestože z tvé matky byla už vznešená princezna a z Rosta uznávaný plukovník. Trvalo to několik týdnů, než si ti dva uvědomili, že jejich hádky jsou jen zástěrka pro důvod být chvíli o samotě. No... A tak si ti dva, ehm konečně, přiznali, že se do sebe zamilovali už jako děti. Jen si mysleli, že je to časem přejde... Přece jen Anna byla princezna a Rost jen obyčejný kluk. Osudovou lásku, ale prostě asi nepřelstíš." dokončí svoje vyprávění a na tváři se jí usadí nostalgický výraz, zatímco se dívá z okna. Chvíli si to všechno přebírám v hlavě... Je vtipné, jak se příběh lásky mých rodičů podobá tomu mému a Tarinovo. Od nesnášenlivosti po lásku. Sáhnu si na hruď kde by měl medailon. A to mi něco připomene.
"A pak tě poslali vzít si krále Dasta?" zeptám se jí přímo a ona do mě zabodne pohled, pronikavý a odhadující.
"Aby jsi rozuměla... Rodina Redshirů tehdy byla blízkým spojencem rodiny Fireborn. Dast byl nejlepším přítelem tvého otce a mojí první láskou. Když jsem byla trénovat s armádou seznámili jsme se právě tam... Bezhlavě jsme se do sebe zamilovali... " na chvíli se odmlčí, jako by jí ta vzpomínka stále tížila i po tolika letech.
V jejich dosud odhodlaných očích se konečně objeví i náznak smutku.
"Když naše rodiny souhlasily se sňatkem, byla jsem štěstím bez sebe. Dast si mě odvezl do svého paláce, kde jsem se později měla stát jeho královnou. Chystali jsme svatbu a já se učila poznávat zvyky jeho lidí... A pak se objevila ona. Kara..." v očích se jí mihne takový vztek a odpor, že by to leckoho vyděsilo, ale přesto jí dál zaujatě poslouchám.
"Během jednoho týdne se všechno změnilo... Dast se začal chovat zvláštně, jako by to ani nebyl on... A pak jednou večer ke mě do pokoje vtrhly stráže, oznámily mi, že si mám sbalit všechny věci a opustit palác. Byla jsem zmatená, ale udělala jsem to a když mě vyváděli z komnaty uviděla jsem jí... S tím ledový vítězným úsměvem na tváři, Dast vedle ní stál, ale jako bych tam ani nebyla. Měla jsem toho dost... Všechno ve mě vřelo a tak jí skočila po krku. Praly jsme se jen chvíli než mě stráže odtrhly... Ale i tak mám od ní tuhle památku." ukáže si na jizvu na obličeji.
"Nevím co Dastovi provedla... Ale muselo to být něco špatného... Temného. Protože ten muž co stál na chodbě zatímco mě odváděli, nebyl vlídný a silný Dast, kterého jsem milovala." dokončí své vyprávění a v očích se jí mihne hluboký zármutek
"Ten medailon..." začnu, ale přeruší mě. "Ano, je to ten samý, který jsi měla na krku. Rost mi ho dal jako dárek k zásnubám než jsem odjela. Kdepak vůbec je?".
"Poslala jsem ho... Někomu blízkému, který se sem nedostal s ostatními." odpovím jí trochu mlhavě a ona přikývne.
"Tolik let jsem ho neviděla... Nechala jsem ho tam tehdy v tom spěchu, schovala jsem ho, když se tam Kara ukázala.". Nedá mi to, musím přemýšlet... Kolik toho asi nevím? Jaký je příběh mé rodiny?
"Tví přátelé jsou zajímavá sebranka... Možná si myslí, že to nevíme... Ale i když si tu říká Dorian, okamžitě jsem v něm poznala Dasta. Princ Dante je mu neskutečně podobný." změní náhle téma a já se usměju. Vážně si myslel, že mu falešné jméno pomůže, když jeho podobizny visí po celé říši? Dante opravdu neví, jak to chodí v běžném životě.
"Dante nemohl tušit, že jsi byla snoubenka jeho otce." odpovím jí a ona si povzdechne.
"Víš... Jestli ti to pomůže... Tak myslím, že Dast byl pod kouzlem Kary od prvního okamžiku co vstoupila do paláce. Dante byl ovládán Loganem celé týdny pomocí nějakých kouzel, myslím že Dastovi se stalo to samé.". Jemně se na mě usměje a z ramen jako by jí spadla jakási tíha, náhle nás vyruší zaklepání na dveře a vstoupí Hasan.
"Omlouvám se, ale nesu zprávu od našich lidí ve Varentu." omluví se hned a ukáže obálku co drží v mohutné ruce.
Evangeline ladně vstane a obálku si od něj převezme, Hasan se, pravděpodobně nevědomky, hřejivě usměje a okamžik na to už se zase tváří jako pravý bojovník.
"Děkuji, za chvíli si to přečtu." odpoví mu Evangeline a Hasan se odporoučí z místnosti.
Přestože se Evangeline tváří stále stejně, je to jasné jak den... Ty rozšířené zornice... To držení těla, když Hasan vstoupil...
"Láska je zajímavá věc, že? Člověk jí najde tam kde by to nejméně čekal." prohodím k ní ležérně a na její tváři se objeví růž. Jako by snad byla puberťačka...
"To máš rozhodně pravdu." pronese trochu zaraženě a odloží obálku na stůl. Roztomilé.
Tím nejspíš považujete toto téma za uzavřené, protože se raději zeptá "Kdepak můj medailon vlastně teď skončil?".
"V Coniusu, nebo je alespoň na cestě tam." odpovím jí, ale z nějakého důvodu se mi před ní nechce zmiňovat Tarinovo jméno. Asi proto, že to je můj úplně první přítel... A ona je nově objevená příbuzná se kterou se ještě musím znovu spojit.
"Nese ho Nix? Je to moc chytrá sova, jedna z nejchytřejších co jsem kdy poznala." zeptá se a velmi mě tím překvapí. Samozřejmě, že rozumí zvířatům... V její rodině se to dědí po generace.
"Ano nese. Takže... Ty mu rozumíš? Mluvila jsi i s Reón? " zeptám se jí zaujatě, protože šelmu jsem tu ještě neviděla.
"Ano, mluvila jsem s oběma. Nečekala jsem, že Reón ještě někdy uvidím, myslela jsem, že tehdy v Sonemu taky zahynula." odpoví mi s úsměvem a já na ní vyvalím oči. Ona Reón zná?
Zřejmě pochopí důvod mého šokovaného výrazu a tak pokračuje, "Reón byla zvířecí společnicí mého otce. Navzájem se chránili na bojišti i kdekoliv jinde, byli nerozluční... Až do noci kdy mého otce zavraždili, tehdy zmizela a až do teď jsem ani nevěděla že stále žije.".
Reón byla duchovně napojená na mého dědečka... Stejné spojení jako já mám s Nix, měla i ona s mým dědečkem. Reón je mnohem starší než jsem si myslela... Mnohem.
Že by to byl jeden z důvodů, proč se mi rozhodla pomáhat? Poznala ve mě povědomý pach?
"Ona se ti o tom nezmínila?" zeptá se Evangeline a zatváří se také překvapeně. Zavrtím hlavou, "Neměla jsem tušení, že má něco společného s mou rodinou".
Měla bych se jí na to pak zeptat... Musím.
Mezitím Evangeline roztrhne obálku a dá se do čtení, nejdřív se na zprávu trochu mračí, ale poté se začne lehce usmívat.
"Co se tam píše?" zeptám se jí, i když nepředpokládám, že mě hned zasvětí do všeho co se tu děje.
Lehce zavrtí hlavou a zadívá se na mě, "Jen nějaké dobré zprávy." odpoví a dopis odloží.
"Ale teď mi pověz Phoenix..." začne, ale já jí přeruším, "Scarlet, říkej mi Scarlet. Vím, že to není mé první jméno, ale slyším na něj a jsem na něj zvyklá. ". Přikývne, "Dobře... Pověz mi Scarlet. Pamatuješ si co se dělo po tom požáru? Tohle je mi pořád záhadou, slyšela jsem spoustu různých verzí, ale ráda bych slyšela tu opravdovou.".
Teda... Nečekala jsem, že na mě vypálí zrovna tohle. Takhle brzy.
"Ty jsi tam tehdy nebyla, že? Nepamatuju si, že by tě táta hledal." zeptám se jí nervózně a ona přikývne, "Nebyla jsem tam. Byla jsem zrovna na Měsíčním ostrově zařizovat něco pro armádu...".
Už jen, když na to pomyslím se mi objeví před nosem přízračný kouř. Cítím jak se začínám potit a svět se zužuje do tunelu. Náhle mě Evangeline uchopí za ruku a pevně jí stiskne, "Prosím... Musím vědět co se stalo s mým bratrem." zašeptá něžně uklidňujícím tónem a já se zhluboka nadechnu.
Zvládnu to. Musím se s tím vším konečně naučit žít, je to součást mého života a jen tak nezmizí.
Znovu se zhluboka nadechnu a začnu jí vyprávět vše, co jsem si schopná z toho dne vybavit. Líčím jí vše až do chvíle, kdy jsme se všichni ocitli v bezpečí, ale pak se zarazím. Nepřestává mě držet za ruku a na mě to působí jako jakási kotva, která mě drží na břehu rozbouřeného oceánu, kterým jsou mé myšlenky.
"Dál je všechno dost mlhavé a roztříštěné." pokračuju ve vyprávění dál, "Pamatuju si, že jsme se tehdy někam přesunuli a od té doby jsme se nikde nezdrželi moc dlouho. Většinu času mě hlídaly ženy, které požár přežily a všichni muži, včetně mého otce, chodili pracovat do nejbližších osad, aby nás i zraněné uživili. Často jsme se stěhovali, protože nás někdo neustále hledal. Pamatuju si, že na nás párkrát i zaútočili vojáci.
Muselo to trvat dobré dva roky, protože pak konečně všichni dohromady našetřili na loď. Konečně jsme mohli odplout a najít bezpečí někde jinde... Jenže pár dní po vyplutí se na obzoru objevila flotila pirátských a otrokářských lodí. Naše loď byla malá a pomalá, takže nás rychle obklíčili... Během toho jsme narazili na mělčinu a loď se začala rychle potápět, snažili jsme se plavat ke břehu, ale voda byla neskutečně bouřlivá. Z celé naší posádky doplavalo na břeh asi dvanáct lidí." ztěžka polknu "Dvanáct! Z padesáti... Poté si už jen pamatuju, že jsem skončila v kleci spolu s dalšíma lidma, které jsem ani neznala.
Otrokáři se s námi plavili až do Safírového města kde nás potom rozebrali do dražby... " na chvíli přestanu vyprávět, protože ten výjev je pořád čerstvý, jako by se to událo včera a ne před tolika lety.
"Tátu vybrali jako bojovníka, pro pobavení kupujících. Všichni jsme byli dehydrovaní a zesláblí... Bojoval seč mohl, ale prohrál. Jeho protivník mu usekl hlavu přímo před mýma očima.", Evangeline zalape po dechu a přikryje si zděšeně ústa. Ruce se jí třesou a slyším jak nepravidelně dýchá, v očích se jí začínají lesknout slzy. Slyším jí jak šeptá, "U Bohyně...". Smutně svěsím hlavu a zavřu oči, snažím se ten výjev vypudit ze své hlavy. To zasvištění ostří... Po páteři mi přejede mráz.
"Scarlet..." ozve se po chvíli Evangeline a já se na ní zase podívám, "Je mi moc líto, že jsem vás nenašla včas... Hledala jsem vás celou tu dobu, ale nestihla jsem to. Kdybych tehdy byla rychlejší, nic z toho by se nestalo.". Zavrtím hlavou, "Za nic z toho nemůžeš. Za všechno může Kara... Jestli chceš někoho vinit tak jedině jí.", je vidět že jí to trochu pomohlo. A opravdu to tak myslím... Pokud za tohle všechno někoho vinit... Tak jedině Karu, která to kdysi všechno začala.
"Je mi to moc líto Scarlet, opravdu... Kdybych tehdy našla alespoň tebe, tak tvůj život vypadal úplně jinak než teď.", v očích se jí odráží čirá lítost a čerstvý smutek. Ano, kdyby kdyby. Tohle slovíčko je jako jed. Jakmile ho začnete používat, usadí se vám v hlavě jako pomalý jed, který otravuje vaši mysl. A to ani neví co se dělo po tom, k čemu jsem byla vychovaná a jak jsem žila... Možná něco zjistili, ale některé věci si hodlám vzít do hrobu.
"Co se stalo, už nezměníme. Můžeme jen doufat, že se nám podaří jít dál... Ráda bych se jednou vrátila domů." odpovím jí a ona přitaká.
"S tvou přítomností se konečně budeme moc hnout z místa Scarlet. Lidé konečně zase budou mít naději na lepší časy." odpoví odhodlaně a já se na ní usměju. Uvnitř se však cítím, jako by na mě právě padla tíha toho všeho až teď. Budeš princeznou, budeš jejich nadějí. Scarlet... Ty jsi tak v háji.