From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

1. NOVÁ MÍSTA

Cítím se, jako by mě přejelo stádo koní. Jinak se to ani říct nedá. Natáhnu bolavou nohu zrovna, když povoz přejede přes velký kámen. Celý tělem mi projede ostrá bolest, je cítit úplně všude. Snad nemám jediné místo, kde by žádná modřina, nebo i možná zlomenina, nebyla.
Mít u sebe Scar tak jsem za pár hodin jako nový. Jenže Scar tu není... Zůstala tam. Na tom temném místě uprostřed smečky hladových vlků. Kdyby to alespoň byli opravdoví vlci... S těmi by se domluvila snadněji než s kýmkoliv z Bratrstva.
Řekla jim kde je ta kniha? Nebo jim to neřekla a teď jí mučí? Ne ne... Chtěli místo ní mučit mě... Což znamená, že jim to řekla. Jenže co se s ní stalo? A kam to vezou mě?
Nejspíš znám odpověď, ale radši bych jí neznal... Scarlet žije, musí. Myslím... Myslím, že bych poznal, kdyby to bylo naopak.
Každopádně už to nezjistím. Míříme do paláce, kde mě nejspíš na místě popraví za cokoliv co si usmyslí.
Chtěl bych jí ještě jednou vidět... Její sladký úsměv, za kterým se vždycky schovává tichá výzva. Chci znovu vidět její pronikavé zelené oči, ve kterých jsem se už tak dávno ztratil. Chci spočítat každou její pihu a jizvu, ke které se pojí nějaký příběh.
Nechci si jí pamatovat tak jak vypadla před pár dny v Doupěti... Sice byla silná a hrdá, ale zároveň tak křehká a zranitelná od chvíle co mě k ní přivlekli.
Chci jí ještě jednou naposledy namalovat, abych její tvář nikdy nezapomněl... Jako by to vůbec bylo možné.
Co se asi stalo s ostatními? Dostali se z hor živí? Doufám že ano. Alespoň někdo z nás si zaslouží šanci na nový začátek.
"Život je moc cenný na to, aby jsi ho promrhal ve stínech." zazní okolo mě hlas mladší Scarlet, to mi řekla tehdy když mě zachránila poprvé... Než jsem si stihl sáhnout na život. "Opovaž se to zkusit znovu, nebo se postarám o to, že z tebe už nikdy nespustím oči.". Už tehdy byla tak tvrdohlavá, malá bojovnice.
Sice to neví, ale byla by z ní dobrá vládkyně. Spravedlivá, hodná a rozumná. Možná trochu moc emocionální, ale i to by se naučila zvládat.
Přál bych si mít polovinu kuráže co má ona, přál bych si být alespoň z poloviny tak dobrý jako Jacks. Snažil jsem se, ale nešlo mi to tak dobře.
A teď jsem přišel o oba... Alespoň Jackse brzy zase uvidím, budeme si mít hodně co říct...

Probudí mě zastavení kočáru. Otvory sem dovnitř prosvítá denní světlo jen poskrovnu.
Musel jsem usnout až brzy k ránu.
Slyším okolo vozu hlasy, ale nedokážu jim porozumět. Zato slyším kroky, jsou blízko.
Nemám spoutané ruce a tak se připravím bojovat. Nedostanou mou kůži tak snadno. Jak by řekl Luca "Moje kůže je moc fajnová na to, abych jí dal zadarmo.".
Třeba alespoň stihnu někomu udělat monokl, než mě spacifikují a spoutají.
Zámek dveří zavrže, když do něj zvenku strčí klíč a poté se dveře za hlasitého skřípání otevřou.
Slunce mě oslepí a do očí mi vyhrknou slzy, ale přesto se připravím někomu jednu vrazit. Jenže nikdo po mě nesahá a nesnaží se mě vytáhnout z vozu.
Zamrkám a rozhlédnu se. Kočár stojí na malém kamenném nádvoří, které je obklopené velkým domem se světle červenou fasádou.
Okolo vozu nestojí žádní strážci, pouze ten který mě přivezl a otevřel dveře.
Zato však hledím přímo na vysokého muže, který si mě prohlíží od špinavé hlavy až k patě.
Je mu něco k padesátce, ale něco mě na něm hned zaujme... Ty blond vlasy... Ty modré oči... MOJE oči.
Vypadá jako moje starší a lehce prošedivělá kopie.
"Jen vylez ven chlapče, musíme si promluvit o spoustě věcí." promluví muž hlasem obchodníka a pokyne abych vylezl, z tváře mu nejde nic vyčíst, tváří se jako profesionální hráč karet.
"To rozhodně souhlasím" odpovím mu a stále celý překvapený opustím vůz.

"Pořád tomu nerozumím." zavrtím hlavou odmítavě, tohle musí být nějaká halucinace. V Doupěti mě nejspíš praštili tak silně, že mi otekl mozek.
"Čemu na tom nerozumíš Tarine? Musí ti být jasné, že nelžu." promluví muž netrpělivě a napije se ze skleničky plné nějakého alkoholu. Když skleničku pokládá zpět na stůl v prstech mu začne nepatrně škubat, až led uvnitř začne zvonit o sklo. Prudce sklenici postaví na dřevo až z ní vyšplíchne trochu jejího obsahu.
"Já... Tohle je jako nějaký divný sen." odpovím mu a můj hlas vyzní až skoro poblouzněně.
"Máš pravdu... Máš pravdu... Měl jsi sem dlouhou cestu a jsi pořádně zřízený a určitě i vyčerpaný. Měl jsem tě nechat nejdřív odpočinout a pak ti všechno říct." odpoví a promne si kořen nosu. Asi jsem nevědomky přikývl, protože si povzdechne a znovu promluví, "Běž si odpočinout, pošlu za tebou lékaře, aby se podíval na ty modřiny a dal tě do pořádku.". Chvíli na něj ještě hledím, ale nakonec se bolestně zvednu z pohodlného měkkého křesla.
"Lawrenci!" zavolá muž na někoho mimo místnost a ten někdo se záhy objeví ve dveřích. "Ano pane?" odpoví mu černovlasý muž v červeno-zlaté uniformě, sluha. "Odveď Tarina do připraveného pokoje a zavolej Berta, aby ho přišel ošetřit. Postarej se mu o cokoliv bude potřebovat.", sluha Lawrence se lehce ukloní a přikývne, "Jistě pane.".
Otevře dveře víc, abych jimi mohl projít "Prosím následujte mě mladý pane.", usměje se a pokyne mi abych ho následoval.
Tohle místo možná není tak obrovské a luxusní jako byl palác v Carnace... Ale i tohle je rozhodně něco extra.
Kdyby měla královská rodina letní palác, nějak takhle by rozhodně vypadal.
Už jen chodba po které jdeme je neuvěřitelná. Moje bosé špinavé nohy pleskají o tu krásnou naleštěnou černou podlahu. Béžové stěny podlaze dodávají zvláštní kontrast a všude jsou obrovská okna, která sem pouští spoustu světla.
Za okny je rozprostřená kouzelná zahrada, která už skoro odkvétá... Už v chalupě jsem začal ztrácet pojem o čase, ale teď se zdá že oslava Alban eilir byla tak dávno...
Zatímco si všechno do detailu prohlížím, vystoupáme po schodišti do patra, které je laděné... Jako obláčky, jinak to popsat nelze. Všechno je ve světlých barvách, bílý koberec je měkký a nadýchaný. A já na něm zanechávám pěkně černé stopy. Přijdu si tu jako ten největší a nejšpinavější křupan pod sluncem.
"A jsme zde. Koupel máte napuštěnou, ještě vám seženu čisté oblečení a přivedu k vám lékaře." promluví Lawrence a otevře dveře do velkého pokoje, než se stihnu vzpamatovat už je pryč.
A tak tedy do pokoje vejdu sám, pořád stejně rozčarovaný jako doposud.
"Páni." ujede mi do okolního ticha, když se pořádně rozhlédnu. Můj pokoj v Doupěti by se sem vešel alespoň desetkrát. Sice to byla malá cimra, ale ze začátku jsem spal ve společné místnosti s osmi dalšími učenci... Takže ta cimra poté rozhodně přišla vhod.
Zato tenhle pokoj... U Bohyně tolik místa a věcí.
Nádherný ručně vyřezáváný nábytek, sametové záclony a ta postel... Je obrovská!
Vešla by se sem celá naše parta a ještě by se někdo další vmáčknul.
Nebo by se sem vešla jen Scarlet a já... Scar se strašně roztahuje.
Scarlet...
Nemysli na ní. Ničemu tím nepomůžeš, jen se budeš cítit ještě víc dobitý.
Došourám se pomalu k druhé straně pokoje, kde jsou dveře do koupelny. Sem by se můj pokoj z Doupěte vešel tak třikrát.
Čekal jsem vanu na nožičkách... Ale celou zabudovanou koupel do stěny? To bych rozhodně neuhádl.
Začnu ze sebe sundavat vrstvy oblečení, které mám na sobě už alespoň tři týdny. Také podle toho vypadá a zapáchá, stejně jako já.
Na cestě ke koupeli zachytím svůj odraz v zrcadle a nevěřícně se na sebe zadívám.
Ne jen, že si připadám jako boxovací pytel... Taky tak vypadám.
Obličej už se začal pomalu hojit a není tak nateklý, ale moje břicho a žebra vypadají opravdu zle. Ani nevím, kdy jsem přišel k tomu roztrženému rtu, opatrně si na místo sáhnu.
Nic vážného, krásně to doplní tu tenkou jizvu co se mi táhne přes půlku obličeje.
Bude to skvělé téma ke konverzaci, "Hej Tarine, jak jsi přišel k tomu šrámu?", "Klasika Billy, zlámal jsem si vaz při pádu z věže a moje přítelkyně mě oživila." hořce se zasměju.
Přejedu si po jizvě prsty a povzdechnu si, poté se zaměřím na tu u srdce a nakonec se zadívám do svých očí. Unavených očí, jedno oko mám dokonce podlité krví.
Opravdu vypadám hrozně a to jsem ještě dost kilo shodil, po tom co jsem byl zavřenej v těch kobkách.
"No Tarine. Máš co dělat, aby z tebe byl zase fešák." zavtipkuji ke svému odrazu v zrcadle, ale nepřinutím se k úsměvu.
Místo toho se jen unaveně odsunu do koupele a nechám si nahřát bolavé svaly. Alespoň na chvíli si pořádně odpočinu, nebudu na nic myslet. Jen si tady lehnu a odpočinu si, jenom chvíli...
Od okna se ozve slabé ťukaní.