From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

17. OPĚT SPOLU

"Je to opravdu jako zázrak. Kdyby ho nevyléčila, mohl přijít o celou ruku, ne-li rovnou o život, jak na tom byl zle. A teď se podívejte, ruka je skoro v pořádku a to jsou to jen dva dny." probudí mě čísi hlas ze snu, kde jsem zase stála na tom balkoně jako předtím. Ještě mi v hlavě stále zněla ta jedna věta, "Vzpomeň si na to, co můžeš znovu vybudovat, tentokrát už to vydrží navždy", když se protáhnu a konečně pochopím, že jsem usnula u Tarinova lůžka.
Stojí nad námi vrchní lékařka Quinnová a nějaký postarší muž, nejspíš vedoucí křídla zranění a popálenin.
Urychleně se narovnám a otřu si slinu, která mi stekla po tváři, když jsem usnula na jeho lůžka, zatímco jsme se drželi za ruce. Uslyším Tarinovo pobavený smích a otočím se na něj, "Jsi vzhůru!" vykřiknu, možná až trochu moc nahlas, a vrhnu se mu do náručí. Všimnu si že poraněnou ruku, dal stranou, ale tou druhou mě k sobě pevně přitiskl.
"Opatrně. Měl by se šetřit, nevíme jak na tom je. Ještě jsme mu dnes neměnili obvaz." pokárá mě muž, ale lékařce Quinnové se na tváři usadil pobavený úsměv.
"Jen je nechme. Ona se o něj postará." řekne nakonec a naznačí muži, aby odešel. Sama ho poté následuje.
Párkrát se stalo, že lékařka Quinnová s překvapením zjistila, že toho o léčení zranění vím vcelku hodně. Takže ví, že ho nechává v dobrých rukou, i kdybych neměla své schopnosti.
"U Bohyně Tarine... Tohle mi musíš přestat dělat. Vždycky se rozdělíme a ty se vrátíš zraněný, nebo-" nebo co, už se ale nedozvěděl, protože si mě přitáhl ještě blíž a vtiskl mi vroucí polibek. Cítím jak mi celým tělem projela známá vlna horka, když mu polibek oplatím. Ani nevím jak se mi to povedlo, ale vyhoupla jsem se nad něj, i když jsou nese rty stále spojené v polibcích.
Jen co na něj dosednu mu z úst vyjde bolestné syknutí a já se od něj odtrhnu, "Promiň. Hned slezu." zpanikařím, ale on se jen usměje a pohladí mě po tváři. Při jeho známém dotyku se mi na zátylku objeví husí kůže.
"Tak moc jsi mi chyběla." promluví a jeho hlas zní trochu ochraptěle, jak tu dva dny ležel v horečce.
"Ty mě taky." usměju se a položím si čelo na to jeho, chvíli jen tak sedíme a vnímáme přítomnost toho druhého.
Pak si na to ale vzpomenu a uštědřím mu pořádný žďuchanec do ramene. "Au! Za co to bylo?" ohradí se překvapeně a já ho sjedu naštvaným pohledem, "Zmizel jsi! Zmizel jsi na dva týdny a já nevěděla jestli vůbec žiješ! Dům tvého otce vypálený do základů a ty nikde... To jsi mi nemohl dát vědět, že jsi v pořádku?".
Chvíli na mě jen překvapeně mrká a pak mu dojde o čem to mluvím.
"Vždyť jsem ti poslal zprávu, sice hodně stručnou, ale poslal, Scar." ospravedlní se a znovu mi palcem přejede po líci, abych se na něj pořádně podívala.
"Žádná zpráva nepřišla! Byla jsem strachy bez sebe Tarine... Myslela jsem si, že jsi tam uhořel. Nebo hůř, že tě zajal Logan." vysvětlím mu svoje obavy, které jsem v sobě dusila celé ty dny. Ani ostatním jsem se nesvěřila s teorií, že Tarina mohl zajmout Logan. Nemohla jsem to prostě ani vyslovit.
"No... Stalo se toho dost. Naše cesta rozhodně nebyla bez potíží." mluví dál a jemně mě přitiskne na svou hruď. Můžu tak slyšet jeho tlukoucí srdce. Tluče. Žije. Je tu.
"Co se dělo?" otočím na něj hlavu, ale nevidím mu úplně do obličeje. Zdravou rukou mi začne přejíždět po zádech a začne vyprávět.
Všechno co se dělo v Coniusu, o jeho otci, matce a své minulosti. Vypráví o cestě na panství Richmond a o cestě z něj. Vypráví o příšeře, která je z nějakého důvodu lovila a byla jim často v patách. A tak se drželi jen na řece, sotva vstupovali na souš. Vypráví o tom jak ho ta věc zranila a že od té doby se mu v ráně usadila infekce. Poslední dny cesty už si téměř nepamatuje. Jedná se jen o útržky, které k němu pronikli horečnatou mlhou.
"A pak jsem slyšel tebe. I když jsem si nebyl jistý, jestli to není jen další sen z horečky. Slyšel jsem tě, jak mi nadáváš, že jsem neschopný. A pak už si pamatuju jen slabé světlo, mé tělo přestalo mrznout a celé tělo mě začalo příjemně mravenčit. Jako tehdy... Když jsi mě oživila." dořekne a já můžu vnímat jak se mu na konci vyprávění prudce rozbušilo srdce.
"Však taky jsi neschopný. Když tam nejsem, abych tě vytáhla z průšvihu, tak jsi úplně v háji." popíchnu ho a on mě plácne přes zadek.
"Au!" zasměju se a zase se na něj posadím, dávám si pozor, abych mu nesáhla na bolavou ruku.
"Jen počkej až budu úplně fit. To ještě uvidíme kdo koho bude tahat z průšvihu." zasměje se ochraptěle.
"Musíš mít žízeň. Co jsem to za pečovatelku, že ti ani nedám napít?" řeknu žertovně a natáhnu se, abych mu dolila do poháru vodu. Podám mu ho a on pohár okamžitě vyprázdní.
Když ho pokládám zpět na stůl, při zavlnění boků pocítím na stehnu známý tlak.
"Tarine... Ty ses vůbec nezměnil." zavrtím hlavou a on se trochu začervená, "Nemůžu za to! Neviděli jsme se celé týdny a ty tu na mě sedíš. Tváříš se tak roztomile a všechno... A já to prostě nemůžu ovládat." začne se okamžitě obhajovat, dokud si nevšimne mého pobaveného výrazu. Jen jsem si z něj dělala srandu a on mi na to skočil.
"Ty... Jen počkej." vypustí se zebe naoko naštvaně a přitáhne si mě, tak abych se hrudí opírala o tu jeho. Cítím jak mi jeho zdravá ruka spočívá na zadku, když si mě přitáhne do vášnivého polibku.
"Ehm." ozve se od dveří zakašlání a my oba ztuhneme, "Myslel jsem, že máš odpočívat. Nevěděl jsem, že sex léčí. Asi by jsme to měli taky zkusit Mar." pokračuje Luca a já z Tarina hned slezu. Stihnu ještě zahlédnout jak Marien Lucu pobaveně plesknula přes ruku, ale dál se na něj láskyplně dívá.
"No to nevím. Ale sex se Scar by léčit mohl, u ní člověk nikdy neví. Zvlášť, když dělá takovou tu věc s -", "Tarine!" přeruším ho okamžitě a cítím jak začínám rudnout. Vidím jak se Dante a Hunter vzadu ve skupině pobaveně škaredí.
"Každopádně jsme rádi, že jsi vzhůru a očividně ve skvělé náladě." pomůže mi z rozpaků Dante a všichni se nacpou do malé místnosti.
"Už jsme si mysleli, že zase budeme muset plánovat tvůj funus." zkazí to svým sarkasmem okamžitě Luca, a opře se o protější stěnu. Marien ho probodne pohledem a tak radši zmlkne, jakmile se k němu připojí.
"Přinesla jsem ti něco dobrého. Ráno jsem to upekla." podá Rash Tarinovi talíř plný borůvkových mini koláčků. "Vypadají skvěle, díky Rash." poděkuje jí Tarin a hned se do jednoho zakousne a najednou se zarazí.
Na sucho rychle polkne, "Scar. Kde je moje taška?" vyhrkne náhle, jako by si na něco teď vzpomněl.
"Dali jsme ti jí pod postel." odpoví místo mě Hunter a vytáhne jí, položí ji Tarinovi na klín. Zkouší jí otevřít, ale s jednou rukou mu to moc nejde a tak mu pomůžu. Ani mi nepoděkuje a začne v ní rychle něco hledat, všichni na něj nechápavě hledíme.
"Tady to je." vytáhne ze dna nějaký dlouhý předmět zabalený v látce, podá mi ho a pokyne, abych ho rozbalila.
"Co je to?" zeptám se překvapeně, asi něco důležitého, když se tak vrhnul to hledat.
Rozbalím balíček a vytáhnu z něj bílou dýku.
"U Bohyně! To je ona! Ta dýka co jí hledáme." vyhrkne Dante a sebere mi jí. "Má jiný vzor, ale je to určitě stejný materiál a styl." mluví dál, když si dýku opatrně prohlíží, aby se neřízl.
"Kde jsi jí našel?" zeptám se Tarina ohromeně a on trochu zrudne, "Tak trochu... Jsem navštívil trezor mého otce v městské bance." řekne a prohrábne si vlasy. Takže to ukradl. I když můžeš ukrást něco co ti má stejně brzo patřit?
"Když už o tom zkurvysynovi mluvím..." pokračuje dál a s trochou sípání se zvedne z postele, "Tarine co blbneš? Koukej si zase lehnout." okřiknu ho, ale on mě neposlouchá. Místo toho se došourá k dvojčatům a natáhne k nim ruku, ve které drží dva papíry.
"Myslím, že tohle patří vám." řekne nakonec a já vidím, jak se Marien rozzáří tvář štěstím. Zacloumá Lucovi rukou a on si papír převezme, stejně tak i Hunter. "Co je to?" zeptají se oba ve stejnou dobu.
"Prostě si to přečtěte." utrousí Tarin a pomalu se posadí zpět na postel. Sleduju jak dvojčata ve stejnou chvíli rozloží své papíry, chvíli v nich čtou a nakonec se jim po tvářích rozlije ten nejšťastnější úsměv, jaký jsem u nich viděla jen ve chvíli, kdy Luca konečně zase objal Marien.
"Tak co je to?" dožaduju se napjatě odpovědi, když spatřím, že se na ně Tarin kření jako blázen,
"Nikdy jste nám neřekli, že se jmenujete Strongholdovi." nadhodí k nim a oni konečně odtrhnou oči od papíru.
"Otroci nemají příjmení Tarine, to přece víš." odpovím mu, ale pak mi to konečně začne docházet. Ten papír. Ta radost. "To snad ne!" vykřiknu trochu moc nahlas, ale oba bratři přikývnou hlavami.
Oba sehraně vystřihnou hlubokou poklonu a pronesou, "Luca Stonghold" "Hunter Stronghold.", "Svobodní lidé".
"Jak jsi ty papíry získal?" zeptá se Hunter nadšeně, protože Luca je zrovna zaměstnaný radostným líbáním Marien.
Tarinovi z úst zmizí úsměv a nahradí ho rozpaky. Stručně jim odvypráví co se dělo u jeho otce doma a jak mu Marien slíbila, že to nikomu zatím nepoví.
"Získal jsem tedy papíry vás všech. A to není všechno..." domluví Tarin a začne z tašky tahat desítky podobných papírů.
"Jestli ti to nevadí Scar, rád bych tě poprosil o pomoc. Že by jsi se nějak domluvila s Nix a jeho kamarády a oni by je všechny roznesly." podívá se na mě, a v očích mu září tak upřímná dobrota, že se neudržím a přitáhnu si ho do toho nejněžnějšího polibku, který zvládnu. Chci aby pocítil mou radost nad tím, jak je v tuhle chvíli tak nesobecký, jako jsem ho ještě nikdy předtím neviděla.
Slyším jak si Dante odkašlal a na podlaze se ozvou kroky. Všichni se rozhodli dopřát nám trochu soukromí. Všimnu si jak Rash Hunterovi radostně stiskla ruku, než oba jako poslední vyklouzli ze dveří. Dante v ruce svírá dýku a za chůze jí prozkoumává. Pak se dveře zavřou a s Tarinem už jsme zase sami.
"Tarine ani teď slovy nemůžu vyjádřit, jak se z tohohle všeho cítím." zašeptám opojeně, když se od něj na chvíli odtrhnu.
"Nic říkat nemusíš Scar. Neudělal jsem to přece kvůli tomu, aby jsi mě začala obdivovat." usměje se na mě něžně a chytí mě za ruku.
"To doufám..." zažertuju a oplatím mu stisk, "Jak se vůbec cítíš?" zeptám se až teď, protože vím, že před kluky by svoje problémy schválně zmenšoval.
"Cítím se skvěle. Jen ta ruka pořád bolí, ale co by člověk čekal po tom co se mi stalo." odpoví a pokrčí rameny, natáhnu se k jeho druhé ruce a chci mu sundat obvaz, ale zarazí mě.
"To počká, teď mám důležitější věci na práci." promluví a začne všechny vydané papíry zandavat zpět do brašny.
"No jistě... Ty dopisy. Půjdu hned sehnat Nix a všechno mu vysvětlím." rovzpomenu se a chci se zvednout, jenže on nechce pustit mojí ruku.
"To jsem taky nemyslel Scar. Myslím, že si po všech těch šlechetných činech zasloužím být na chvíli sobecký." pronese pološeptem a pak mě navede, abych si na něj obkročmo sedla. Udělám to a zároveň cítím, jak se mi na tváři usazuje provokativní výraz.
"Kde jsme to přestali?" zeptá se vyzývavě a zdravou rukou mi rozváže šněrování košile, dřív než stihnu zaprotestovat, že není zamčeno. Hned na to přisune své rty k mým a od nich pokračuje stále níž po mé hrudi.
"Hmm, Tarine... Asi by jsme měli nejdřív zamk-" zaprotestuju, ale ve stejnou chvíli mi zajede rukou do kalhot. Veškeré myšlenky na zamykání se mi okamžitě vypaří z hlavy, při prvním pohybu jeho prstů.
Ze rtů mi vyjde vzdych a z těch jeho zase pobavený smích, "Tak moc jsi mi chyběla. Každý večer jsem snil o tom až tě zase budu mít u sebe." zašeptá a ústy se začne věnovat mým ňadrům. Odpověděla bych mu, kdybych byla schopná slova. Po těch týdnech samoty můj mozek prostě vypnul při prvním jeho dotyku.
"Taky jsi mi chyběl. Nám všem jsi chyběl." usměju se a rukou si přisunu jeho tvář k mé, abych ho mohla líbat. Cítím jak se mi vzrušení rozlévá po těle s každým úderem srdce a s každým jeho dalším známým dotykem.
Bezděky mi ruce sjedou k jeho kalhotům a začnu je chvatně rozvazovat, cítím jak se usmívá, zatímco se dál líbáme. Za chvíli už mu oplácím hravé doteky se stejnou měrou, se kterou začal on. Po chvíli vytáhne ruku z mých kalhot a já už se chytám protestovat, ale popadne mě za pas a přitáhne si mě blíž. Pomalu do mě vklouzne a já slastně zasténám. Nemůžu si pomoct.
Začnu vlnit boky a z jeho úst vyjde spokojené zamručení. Přestane mě líbat na rty a místo toho se raději vrátí zpět na mou hruď. S každým rytmickým sladěným pohybem se ze všech sil snažím zůstat co nejvíc potichu, ale moc mi to nejde. Místo toho mu radši prsty zajedu do vlasů a užívám si každý okamžik našeho splynutí.
V místnosti se ozývají jen naše vzdychy a občasné vrzání postele o podlahu. Náš společný vzrušený dech je stejně sladěný jako naše pohyby, a když se mé tělo rozbije na tisíc slastných kousků, Tarin mě znovu začne líbat dokud o chvíli později nevyvrcholí i on.
Zadýchaně a se spokojeným úsměvem na rtech si vedle něj lehnu a hlavu si položím na jeho hřející hruď. Srdce mu bije jako o závod, jako to moje.
Políbí mě na temeno a obejme mě okolo pasu, "Tohle mi sice chybělo. Ale tvůj výraz při tom všem mi chyběl ještě víc." zašeptá a já vím, že se usmívá tím svým křivým svůdným úsměvem.
"Teď už jsme zase spolu a nic nás tentokrát nerozdělí Tarine. Takže doufám, že ten výraz u mě budeš vyvolávat hodně často." řeknu hravě a on se zasměje, zraněnou ruku si položí na břicho.
"Oh, sakra. Tvoje ruka Tarine..." řeknu a posadím se, rychle si začnu zavazovat kalhoty, "Protekl ti obvaz." konstatuju nahlas.
Zvednu se a obejdu lůžko, "To může počkat Scar. Pojď si ke mě ještě na chvíli lehnout." zafuní trochu frustrovaně, ale já ho sjedu pohledem - To ani náhodou- a tak radši ruku nastaví.
Obratně a šetrně mu obvaz sundám. Popálenina sice vypadá o dost líp než předtím, ale to říznutí, se hojí mnohem pomaleji. Všimnu si, že přes ránu vedou jemné úhledné stehy, ale ať byly z čehokoliv uhlnily, což by se nemělo stát celé dny, ne-li týdny.
"Tak co? Jak to vypadá ty moje krásná ošetřovatelko?" zeptá se Tarin, ale sám se na ránu dívat nechce. "Je to divné Tarine. Mělo by se to hojit, ale ten škrábanec se hojí hrozně pomalu. Infekce je pomalu pryč, ale asi ta věc měla na drápech něco co zabraňuje rychlejšímu hojení." odpovím mu a ránu si prohlédnu víc z blízka.
"Dobrá zpráva je že to popálení se hojí dobře. Jizvy ti zůstanou, ale myslím, že nebudou tak hrozné. Mě se budeš samozřejmě líbit i s nimi a to je to hlavní." mrknu na něj a ze stolku si přitáhnu čistý obvaz. Vidím, že se pobaveně usmál a zavrtěl hlavou "To už mě, ale žádná jiná nebude chtít." zažertuje.
"Co-? Proč brečíš? Nebreč Scar, vždyť víš, že byl jen vtip." zhrozí se, když spatří, že se mi oči plní slzami.
"Tarine... Mlč ty hňupe, já brečím abych ti to mohla znovu ošetřit." zavrtím hlavou a zasměju se, viditelně se mu uleví. "Nojo vlastně..." zasměje se ztrapněně a radši mlčí, dokud nejsem s ošetřením i zavázáním hotová.
"Když tu máš mě, mělo by se to uzdravil do pár dní. Snad ti nemusím opakovat jaké máš štěstí, protože nebýt mých schopností nejspíš by tě ta infekce z rány zabila." konstatuju jen napůl vážně, ale on stejně přikývne, "Však já to vím." ubezpečí mě a vtiskne mi polibek na dlaň.
"Pošlu sem někoho, aby ti vyndal ty stehy a dojdu ti pro nějaké oblečení. Sice tě vykoupali, ale teď jsme se oba pěkně zapotili. A promiň, ale tvoje zbylé oblečení z cest hrozně smrdí rybinou." oznámím mu a on přikývne, "Díky Scar. Asi se zatím natáhnu, nějak jsi mě zmohla." mrkne na mě a já se s úsměvem vytratím ven.

"Lékařko Quinnová? Můžu dál?" zeptám se před dveřmi po zaklepání, "Jistě. Pojď dál." vyzve mě zevnitř a já vstoupím.
Zrovna má v kádince něco co podezřele připomíná mojí krev. "Tak jak je tomu tvému chlapci? Předpokládám, že teď se musí cítit jako rybička?" zeptá se s úsměvem a já se začervenám.
"Vlastně... To je hlavní důvod proč jsem tu. Kontrolovala jsem mu tu ránu a nechce se to hojit, ne jako zbytek jeho ruky. Dokonce mu uhnily i ty stehy. A taky... Nevím úplně jak to říct." zarazím se a hledám vhodná slova, ona zatím položí baňku na stůl a přidá do ní nějakou směs z druhé baňky. Krev zasyčí a změní barvu na světle růžovou.
"Copak se děje?" zeptá se a přitom zkoumá barvu a teplotu vzorku.
"Myslím, že mu tam něco zůstalo. Viděla jsem tam nějakou černou hmotu, vypadala divně. Myslím, že bude třeba to vyndat." oznámím jí a ona přikývne, "Chápu. Postarám se o to. A lékaři, který ho měl na starost asi budu muset rázně promluvit do duše, že svou práci tak odflákl." odpoví a věnuje mi krátký úsměv než se začne zase dívat na vzorek, který teď už skoro zbělal.
"Dobrá. Děkuju vám." poděkuju jí a poroučím se ven, vím že tím náš rozhovor považovala za uzavřený. Má důležitější věci na práci, přesto si udělá čas aby vynadala lékaři, který Tarina špatně ošetřil.
Měla bych si taky dopřát sprchu a čisté oblečení. Chci tam být až budou Tarina ošetřovat. Sice to nebudu dělat já, ale moje přítomnost mu určitě trochu spraví náladu.