From the Ashes: Rise of the Phoenix [Z Popela: Vzestup Fénixe CZ] - DOKONČENO

15. MOLO

Kráčím po chodbě mramorového paláce. Všechno okolo je nádherné. Tak krásné a elegantní.
Lidé procházející okolo se na mě usmívají a klaní se. Všichni jsou tak zvláštně oblečení, zastarale, ale přesto moderně.
Cítím jak mě na tváři tíží úsměv, který se snažím udržet, ale je to těžké. Je to těžší s každým krokem, který udělám směrem k velkému sálu. Dveře do něj jsou otevřené a zapadající slunce sem velkým kulatým oknem vrhá barevné odlesky všech barev. Slyším jak mi srdce buší až v krku, když z tváře sesadím přívětivý úsměv a vystřídá ho odměřená politická maska.
Jako první se můj pohled zaboří do očí mého manžela. Do teď se tvářil přísně a odměřeně, ale když se naše pohledy setkaly v jeho modrých očích se objevila známá něha a jeho výraz trochu pookřál.
Barevné odlesky se mu odráží na korunu, která díky červenému nádechu vypadá jako by byla v plamenech. Přestože jeho blond vlasy už začínají trochu šedivět, stále ještě působí svěže, jako když jsme se poznali. Už to bylo tak hrozně dávno... Byl můj nejhorší nepřítel a nakonec láska mého života.
Jeho výraz opět ztvrdne, když se pohledem vrátí k našim hostům. Ne, že by tady byli vítáni.
Dvanáct nevítaných hostů, dvanáct žen. Pokud se jim tak dá říkat.
Jejich magické lidské převleky se okolo nich mihotají, jako by jste se dívali na krásnou dokonalou sochu v ranní mlze. Krásné skořápky ukrývající odporné zrůdy.
"Ah, říkali jsme si kdy se konečně dostavíš. " prohodí nejstarší z nich, ne že by jste to na ní poznali. Dnes se rozhodla vzít si podobu mladé lidské dívky. Nebo si spíš navlékla její kůži, jak to vždycky dělává. Ukradne jim podobu i život.
Snažím se nedat najevo svůj absolutní odpor a proto nehnu jediným svalem v obličeji, "Jsme rádi, že jste naše pozvání přijali Morgano. Ostatní by měli brzy také dorazit." ,odpovím jí mile a dopřeju si jedno nervózní pohození mých tmavě rudých vlasů za ramena.

Ze snu mě probudí zacinkání sklenic a dezorientovaně se rozhlédnu okolo.
"Promiň Scarlet, nechtěl jsem tě vzbudit. Jen jsem chtěl dát umýt ty sklenice, co jsme tu nechali." omluví se mi hned Hunter a já jen mávnu rukou, "To je dobrý. Stejně se mi nejspíš zdál nějakým divný sen. Bylo to skoro jako skutečné a vůbec se mi to nelíbilo.".
"Vážně? O čem to bylo?" zeptá se se zájmem a já se zamyslím. Stejně rychle jako sen přišel, zase taky odešel.
"Ani pořádně nevím. Bylo to jako taková ta stará vzpomínka, kterou ti sen vždycky upraví... Víš co myslím ne?" pokusím se to zformulovat do slov a on přimhouří oči, "Myslím, že rozumím. Alespoň trochu." odpoví a já se na něj usměju, "Ha! Úsměv! Ten už jsem u tebe pěkných pár týdnů neviděl." zaraduje se vesele, ale pak si zřejmě vzpomene na důvod, proč tomu tak bylo.
Odkašle si, "No... Říkali jsme si, že zajdeme na jídlo do jednoho z místních hostinců. Chci říct restaurací, tak tomu tady myslím říkají. Je to víc nóbl. Půjdeš s námi?", navrhne mi s nadějí v hlase. Ještě ani nestihnu zamítnout jeho pozvání a objeví se Luca, "To si piš, že jde s námi. Konečně se jí zase vrátí trochu barvy do tváří", odpoví za mě. Bez zeptání mě popadne za boky a postaví mě na nohy, až Reón výhružně zavrčí. Leží u stolu a probodává Lucu varovným pohledem, ten si jí ale nevšímá.
"No šup, trochu se jdi upravit. V tomhle nám tam ostudu dělat nebudeš." naléhá dál Luca a postrkuje mě směrem dovnitř, Hunter nás jen pobaveně a nevěřícně pozoruje.
Neochotně souhlasím a zalezu do svého pokoje, abych se upravila. Potřebuju nutně přijít na jiné myšlenky.

"No teda. To je něco." zahvízdá Luca a nervózně si upraví černého motýlka, který mu pořád nechce držet rovně.
Chápu co tím myslí. Tahle restaurace, opravdu ani vzdáleně nepřipomíná putyky do kterých jsme zvyklí chodit.
Dokonce i Dante vypadá potěšeně, přestože na takový luxus je už od dětství zvyklý.
Restaurace Emberance je ze všech stran prosklená, takže je vidět krásný konec západu slunce, které se noří do mořských vln na obzoru.
"Tudy prosím." vede nás obsluha k našemu stolu, který je u jednoho z těch obřích oken. Když se usazujeme odnikud se vynoří dva členové personálu a mě i Rash přidrží židle a pak nás přisunou ke stolu. Ten je pokrytý sametovým ubrusem v barvě slonoviny.
"Tohle je tak... Mimo to na co jsem zvyklá." zašeptá Rash a uhladí si své černé šaty.
Sice bych měla být na takový luxus už zvyklá, jsem přece princezna, ale ještě pořád se mi to úplně nepovedlo.
Cítím na sobě něčí pohled a tak se otočím. Zjistím, že ostatní hosté se na nás dívají a něco si šeptají. Vidím jak Rash vedle mě zrudla a i kluci se začali tvářit dost nepohodlně.
Slyším jen útržky toho co si šuškají, ale i tak můžu ostatní uklidnit, "Nevšímejte si jich. Povídají si o mě, jako vždycky všichni.".
Nevypadá to, že by je to nějak moc uklidnilo, ale alespoň se dají do řeči.
Všimla jsem si těch zvědavých pohledů už, když jsme sem šli. Šeptají si o princezně, o léku a dalších věcech. O věcech o kterých by neměli nic vědět. Ale jak už to tak bývá, ve vyšších kruzích se žádné tajemství neudrží a časem se pak rozšíří i mezi normální občany.
Ani jsem si nevšimla, že přede mě položili jakési kožené desky a sklenici červeného vína.
"Co je to?" syknu na Danteho a ten se usměje, "To je menu. Seznam jídel které tu vaří. Od předkrmů až po dezert.".
Zvědavě to menu otevřu a začnu si číst v pokrmech, které tu nabízí. Pak si všimnu, že Hunter, Luca i Rash jsou v obličeji nějak bledí a dvojčata se zřejmě o něčem dohadují ve svých hlavách.
"Co se děje?" zeptám se jich a všichni tři na mě upřou pohledy, "Copak jsi neviděla ty ceny? To si nemůžeme dovolit.".
Na ceny jsem vážně nekoukala a tak se podívám teď. Překvapeně vyvalím oči. No teda.
Zahlédnu jak se Dante trochu pobaveně usmívá, ale rychle to zakryl tím, že se napil ze své sklenice.
"Buďte v klidu. Jsme tu jako diplomaté, takže všechno za nás platí buď Jádro nebo má teta." ujistím je a oni se trochu uvolní.
Neujde mi však, že při objednávání si stejně vybrali ta nejlevnější jídla z menu. Já a Dante jsme si vybrali na co jsme prostě měli chuť. Přece jen jsem si na ten luxus trochu už asi jen zvykla.
Pustíme se do povídání, protože nemáme představu jak dlouho jim zabere taková jídla připravit. Všichni se vyhýbají tématu Tarin, což je jedině dobře.
"Ale nene. Takový jsem měl taky!" zasměje se Dante pobaveně, když dvojčata zmíní jakýsi dřevěný štít s namalovaným drakem, který měli jako děti ještě na Lobaru. Nejspíš to byla oblíbená hračka té doby, když jí měl i sám princ.
"Pamatuju si, že když jsem byla malá tak všechny holky měly takovou panenku. Měla zelené oči a zrzavé vlasy, byla hrozně oblíbená. Pak jí ale z nějakého důvodu zakázali a žádné dítě už si s ní pak nehrálo." zavzpomíná zasněně Rash a Dante zaraženě zmlkne.
"Zakázali jí, protože se vyráběla v Sonemu." odpoví jí a Rash taky zmlkne, "To jsem nevěděla... Promiň Scarlet.".
"To je v pořádku Rash, nevěděla jsi to." ukonejším jí a poklepu jí po ruce. V očích se jí mihne zvláštní emoce, kterou nedokážu rozeznat. Asi zahanbení nebo stud.
"A hele. Už nám nesou jídlo." prohlásí trochu moc nahlas Hunter, aby přehlušil to ticho, které u stolu nastalo.
Obsluha před nás postupně postaví talíře se stříbrnými poklopy a pak je naráz všechny zvednou.
Jídlo zavoní po celém stole. Slyším jak mi zakručí v břiše.
Moc jsem toho nesnědla za posledních pár dní.
Rozprostřu si na klín látkový kapesník, abych si nezašpinila ty krásné smaragdové šaty, co jsem si jako jediné přivezla.
Všichni ostatní mě napodobí, kromě Danteho, který ví co dělat.
Co bych mohla dodat... Jídlo bylo vynikající. Ne že by snad v Demos vařili špatně, to vůbec ne. Ale zdejší kuchař je opravdu talentovaný. Lepší pečenou kachnu jsem v životě nejedla.
Vidím, že i ostatní snědli všechno co měli na talíři. Luca si dokonce spokojeně mne své trochu vyboulené břicho, "Na tohle bych si snadno zvykl." prohodí ke mě, když vidí jak na něj pobaveně koukám.
"Bylo to skvělé." souhlasí Rash a dojí poslední sousto svého steaku. Velmi krvavého steaku. Nechápu jak jí to mohlo chutnat, když to vypadá, že to ještě mohlo vyběhnout z talíře pryč. Ale očividně jí to bylo po chuti.
Všichni se dáme zase do řeči, poprvé během jídla nikdo z nás ani nedutal. Jen jsme si to všichni vychutnávali.
"Měla jsi Scarlet čas kouknout se na nějaké užitečné věci, když jsi byla v laboratoři?" zeptá se Dante a já se opatrně rozhlédnu. Už nás nikdo nepozoruje, ani neposlouchá.
"Moc jsem se tomu nevěnovala, musím přiznat... Ale pár věcí rozhodně zvažuji." odpovím mu a dvojčata se na nás nechápavě zadívají.
"Teta mě požádala, abych vybrala zbraně a jiné užitečné věci, které jim... Tedy nám. Bude pak Měsíční ostrov dodávat, až to bude potřeba." vysvětlím jim, bylo mi řečeno, že Dante o tom ví, hlavně protože zná zbraně a síly, které má Carnaca. Tudíž to s ním můžu projednat.
"A co jsi vybrala?" zeptá se zvědavě Hunter a v očích se mu zvědavě rozsvítí, usměju se,
"Vybrala jsem ty kuličky co člověka omráčí. Pak uvažuji nad tabletami, které ti dovolí zadržet dech až na několik minut. Což se hodí i do vody, i pokud by bylo někde hodně kouře. Ještě jsem tam zahlédla skládací dýky a meče, to se rozhodně hodí, když potřebuješ někam propašovat zbraň.".
"To se to tak zmenší, že si to strčíš do zadku nebo co?" zeptá se sarkasticky Luca a nějaká postarší dáma sedící za ním, se na něj pohoršeně otočí.
Dante se snaží zadržet smích, který se mu dere do úst.
"Ne Luco... Meč je pak asi o velikosti ulny, a dýka o velikosti pera na psaní." odpovím mu pobaveně a napiju se vína, abych se nerozesmála nahlas.
"Slyšel jsem pár učenců mluvit o jakémsi zařízení, které dokáže spojit dvě místa, tak aby bylo možné komunikovat." odvede řeč Hunter, aby Luca nepronesl další nevhodnou otázku.
"Jako ptačí pošta?" zeptá se zaujatě Rash, ale Hunter zavrtí hlavou, "Kdepak. Spojilo by to ta dvě místa v jednu a tu samou dobu. Prakticky by se přes to dal vést psaný rozhovor, napříč celou říši. Ale zatím je to prý jen nápad.".
Musím říct, že ten nápad se mi velmi líbí. Ptačí pošta je dobrá, ale pomalá. Sice rychlejší než běžný posel, ale přesto ten čas někdy může znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.
Očividně nejsem jediná koho ten nápad nadchl, protože se všichni hned začnou dohadovat na co by to bylo nejužitečnější.
Důležité zprávy. Kontakt s blízkými. Špehování a vojenské rozkazy. Napadá nás všechno možné. Nekonečné možnosti.
Z ulice se náhle ozve nějaký hlasitý šrumec, který přinutí všechny hosty zmlknout a přestat jíst. Vypadá to, že venku někdo huláká jako pomanutý a stále se přibližuje.
"Co se to tam, u všech všudy, děje?" zvolá zamračeně ta stará dáma, která nemá smysl pro Lucův výstřední humor.
Muž který nás uvedl ke stolu se všem hned začne nahlas omlouvat a jde se podívat, co se to tam venku děje.
Cítím jak se mé svaly napínají a jsem připravená okamžitě sáhnout po dýce, kterou jsou si připevnila k lýtku. Síla zvyku.
Vidím že i kluci jsou napřímení a v pozoru, připraveni rvát se. Jen Rash se pomalu ztrácí ve své židli, jak se na ní strachy mačká.
Jen co nás uvaděč dojde ke dveřím, rozrazí se tak prudce, že jen nějakým zázrakem nedostal do obličeje.
Ve dveřích stojí udýchaný strážník, celý zpocený a viditelně vyčerpaný křikem a během.
Přejede pohledem po místnosti a jen co mě spatří se ke mě rozběhne, "Omlouvám se za vyrušení, ale musíte okamžitě se mnou. Hned.". Popadne mě za loket a rychle mě začne strkat ven, zbytek mojí skupiny nás následuje hned záhy. Strážník mlčí, dokud se za námi nezavřou dveře restaurace.
"Moc se omlouvám, že jsem tak hrubý, ale je to naléhavé." omluví se znovu a dá se do běhu, všichni ho zmateně následujeme a skoro mu nestačíme, jak rychle pádí.
Stihla jsem si jen všimnout, že v ruce svírá kus papíru s mým jménem. Že by pro mě přišla nějaká naléhavá zpráva? Od tety? Nebo od Tarina?
Běžím za ním a snažím se nepřerazit se o lem dlouhé sukně, i ty podpatky nejsou zrovna stvořené ke sprintu.
"Co se děje? Kam to běžíme?" volám na něj, zrovna, když zatočí směrem k dokům, pokud vím ke své pracovně. Skoro bez dechu ho následuji a začínají ve mě narůstat obavy.
U Bohyně ať je to Tarin, živý a zdravý. Ať mu nic není.
"Nevím jak vám to popsat. Bude lepší, když to uvidíte sami." vydechne z posledních sil strážník a otevře dveře do své pracovny. Vběhnu tam a očekávám, že spatřím Tarina, Evengeline nebo snad i Logana. Ale to co uvidím mi vyrazí dech víc, než ten snad půl kilometrový běh sem.
Pohled mi padne na děvče, o něco menší než já. Je asi ve stejném věku, její bronzová pleť je celá od bílé soli která na ní usychá.
Obrátí na mě svůj pohled a rozeběhne se ke mě. Nejdřív mě její tvář tak vyvede z míry, že si ani nevšimnu jak prapodivně mává rukama.
To ten její pohled... To ta ošklivá jizva, přes právě oko, které tam chybí.
Něco na mě ukazuje a rozhazuje rukama, neříká však vůbec nic.
Jsem z toho výjevu tak znamená, že se jen šeptem zeptám, "Kdo sakra jsi?".
Odpovědi se mi dostane záhy, ne však od oné zvláštní dívky.
"Marien?" ozve se za mnou překvapeně Luca, otočím se za ním ve stejnou chvíli, kdy se dívka - Marien, k němu rozeběhne a horečnatě se mu vrhne do náručí.
Luca jí okamžitě zvedne ze země a přitiskne si jí k rozložité hrudi, tak prudce až mírně zakolísají.
Za Lucou se objeví i Rash, Dante a Hunter. Všichni očividně ještě více zmatení než já. Jen Hunter se celý usměje od ucha k uchu a v očích se mu zalesknou slzy, když hledí na svého bratra, který dívku stále ještě pevně svírá ve své náruči a vášnivě jí líbá na přivítanou.
Slyším jak dívka vzlyká a po tvářích se jí začnou koulet slzy, alespoň z toho zdravého oka.
Konečně mi to dojde, protože můj mozek prostě nechtěl zpracovat co měl před sebou.
Tohle je Marien. Lucova Marie. Ta kterou měl Tarin přivést pokud bude nejhůř. Tak kde je Tarin? Proč je tu bez něj?
Luca jí konečně položí a odtáhne se od ní. Za ty měsíce co ho znám, jsem ho neviděla šťastnějšího. Přesto mé srdce začne svírat neskutečná úzkost. Tarin... Tarin. Kde je?
"Jak jsi se sem dostala? Jak jsi věděla, kde nás najdeš?" zeptám se jí trochu prudce, protože se snažím nepanikařit.
Marien na mě jen mrkne a pak se zadívá na Lucu, ten přikývne, jako by na něco čekal.
Marien začne rukama znovu dělat ty zvláštní posunky, zmateně se na ně zadívám.
"Říká, že to ví od Tarina. Řekl jí, že nás tu najde." promluví po chvíli Luca a pohladí jí po tváři, Marien se na něj šťastně usměje.
"Marien je němá. To Luca jí kdysi učil naší znakovou řeč, aby jí tu ulehčil život." vysvětlí Hunter a já to konečně pochopím. Proto nevydala jedinou hlásku, nemůže.
"Kde je? Kde je Tarin? Je v pořádku?" vyhrknu na ní, když vím, že mě alespoň slyší.
Marien začne něco horečnatě znakovat, ale já jí samozřejmě nerozumím ani ň.
Zato se dívám na Lucu jak pečlivě sleduje každé gesto a ke konci se nehezky zamračí.
Přikývne a Marien se rychlým krokem vydá ven, Luca jí následuje a my ostatní také.
Srovnám s Lucou dlouhý krok, "Co se děje? Je tu Tarin s ní?" zeptám se okamžitě a snažím se nezakopnout na nerovném povrchu mola, které není zrovna moc dobře osvětlené.
"Ano, je tu. Ale prý je na tom zle Scarlet, bojí se že už je pro něj pozdě." odpoví zarmouceně Luca a já se div nezřítím přímo do vody, jak se zapotácím.
Seberu ale svůj klid a rozeběhnu se za Marien, abych byla přímo vedle ní. Vede nás až na úplně nevzdálenější molo, kde se pohupuje malá loďka. Značně poškozená, div že ještě pluje na hladině.
Marien začne zoufale ukazovat na ní a já pochopím, že to je ona. Rozeběhnu se jak nejrychleji mi to šaty a podpatky dovolí a co nejopatrněji do loďky seskočím. Slyším jen jak mi v uších hučí vlny, které s loďkou pohupují, když se spustím na kolena.
Leží tam pod dekou, schoulená tmavá postava.
V záři měsíce je jeho kůže bledá a lesklá. Když z něj odhrnu deku, cítím jak se chvěje a třese. Je celý zpocený a bledý.
"Tarine? Tarine to jsem já? Co je ti? Ukaž mi to a já ti pomůžu." zašeptám a snažím se kontrolovat svůj hlas, aby se netřásl. Nereaguje a jak mu sáhnu na čelo, je celý rozpálený, jako kamna.
Ne, ne. Znova tohle vidět nemůžu. Nemůžu ho znova vidět nehybného a bez života.
"Co je mu?" křiknu na Marien začne hned dělat posunky, Luca překládá, "Když pro mě přijel byl celý špinavý od sazí a všimla jsem si, že má popálenou ruku. Provizorně jsem to ošetřila, ale bylo to opravdu hodně popálené, nejspíš se mu tam dostala infekce.".
Okamžitě mu ruce vytáhnu zpod deky. Opravdu má jednu zabalenou v tlustém obvazu.
"Luco posviť mi prosím." přikážu mu a začnu obvaz sundavat, čím blíže od pokožky ho odmotávám, tím víc se Tarin začíná škubat a vydávat bolestné zvuky ze svého horečnatého snění. Něco mumlá, ale nerozumím mu, jak hlasitě mi buší srdce.
Konečně odmotám poslední kousek a připravím se na nehezký pohled, který mě čeká.
"U Bohyně všemohoucí." vydechne Luca a odvrátí pohled i nos, jakmile nás ovane příšerný puch z rány.
"Dej tu pochodeň blíž." přikážu Lucovi, nehledě na to, že nějak v obličeji zezelenal. Poslechne a tak si to celé můžu prohlédnout v lepším světle. Snažím se nemyslet na to, že se mi z toho pachu dělá nevolno.
"Myslím, že to je popálenina třetího stupně. Uprostřed je ještě bílá... Ale Marien měla pravdu, dostala se mu tam nějaká infekce, proto to tak mokvá a smrdí." vysvětlím jim, ale všimnu si, že se na to nikdo nemůže dívat.
"Dojděte pro Vrchní lékařku Quinnovou. Všichni." řeknu jim a oni mě do jednoho poslechnou, všichni začnou spěchat zpět, směrem k Jádru. Luca upevní pochodeň na stojan, "Nemám ti pomoct ho dostat ven?".
Přikývnu a snažím se, abych se tu nerozbrečela. Ještě ne, potřebuju ho dostat na nějaké pevné místo.
Vylezu z loďky a nechám Lucu, aby Tarina opatrně vytáhl ven. Tarin u toho bolestně sténá, ale je stále v hlubokém spánku. Luca ho položí na molo přímo přede mnou a odstoupí.
Zase si k Tarinovi kleknu a vezmu jeho zdravou ruku do své, "Tarine... Co mi to děláš? Proč se mi nikdy nemůžeš vrátit v pořádku?" zašeptám k němu a on něco ze spánku zabručí. Skrz slzy mi unikne pousmání. Luca se vzdálí a dělá, že nás neposlouchá, ale po očku nás sleduje. Vím že je zvědavý, jak můj dar funguje.
Vezmu opatrně Tarinovu druhou ruku do svých dlaní, abych mu způsobila co nejméně bolesti.
Nechám své slzy, aby zmáčeli Tarinovu vlhkou kůži, zatímco si jeho prsty na popálené ruce tisknu k líci. Popálená byla čtvrtka jeho kůže na ruce, ale infekce tu ránu o dost zvětšila.
"Nemůžu tě na chvílí spustit z očí, aby se ti něco nestalo. Jsi naprosto neschopný." promluvím k němu znovu a doufám v nějakou reakci, ale jen se zhluboka třepotavě nadechne.
Nakloním se k němu a políbím ho na zpocené vařící temeno, poté přitisknu své chladné čelo na to jeho žhnoucí, abych mohla slyšet jeho dech a cítit jeho teplotu. Nechám tak slzy padat i na jeho tvář. Nevím přesně jak to funguje, takže je lepší, když se dostanou na více míst.
"Co to sakra-?" ozve se Luca a já otevřu oči, všimnu si, že místa kam mé slzy dopadají lehounce září, než se světlo vpije do jeho kůže.
"To mi připomíná tu noc na oslavě Alban eilir. Takhle jsem tě našla. Podle světla, které z tebe jaksi vycházelo. Vždycky jsi ho v sobě měl, i když se ho snažili zadusit, i když jsem ho dlouho neviděla. Vždycky jsi ho pro mě měl, i když jsi to dával najevo dost zvláštním způsobem." zašeptám mu a usměju se, něco zamručí. Nakloním se k jeho ústům co nejblíž, abych slyšela co říká, "Protože jsi byla hrozně otravná" dostane ze sebe slabě a na chvíli na mě otevře své modré oči. Usměju se, ale než stihnu Lucovi říct, že Tarin promluvil, zase oči zavře a propadne se do spánku. Ale vypadá to, že už se tolik nechvěje. U Bohyně doufám, že se uzdraví. Musí.
Jako na zavolanou se k nám začnou blížit dunivé kroky a na mole se objeví celá řada léčitelů v bílých pláštích.
Vtisknu Tarinovi rychlou pusu na čelo, které není už tak moc horké a ustoupím stranou.
Léčitele ho položí na nosítka a okamžitě se s ním vydají zpět k Jádru. Ještě celá šťastná, ale přece jen zarmoucená se za nimi vydám. Tarin se mi vrátil. I když to sem málem nestihl. Pár hodin a mohl být po smrti. Někdo nad ním drží ochranou ruku, jinak si nedokážu představit jak může mít takové zatracené štěstí.