✬ Mery Carvi ✬ (Avengers FF)

17. Zlatokopové

Nějakým záhadným způsobem jsem se spolu se strážci objevili znovu na pevné zemi. Ještě k tomu se mi chtělo zvracet. No bezva. Byla to pořádná jízda. Začalo se mi dělat špatně a bylo to na mě poznat. ,,Omluvte mě jenom..."okamžitě jsem se šla opřít o zeď abych se mohla vyzvracet. Strážci jenom znechuceně odvrátili oči. Když se ze mě vše dostalo zvedla jsem pohled. Byli jsme ve zlaté kopuli na duhovém mostě? Asi ano. Mým pohledem jsem zahlédla kromě okolí i muže. Byl tmavé pleti ve zlatém brnění s helmou a žlutými oči. Absolutně jsem nechápala co se tu děje. Nejistě jsem se zeptala ,,Kde to jsme?" pozlacený muž se na mne podíval a odpověděl ,, Vítejte na Asgardu Lady Mery" pozvedla jsem obočí. Tak toto mě překvapilo. Nikdo mi nikdy neřekl Lady Mery, ale celkem mi to lichotilo ,,Oznámíš prosím tě příchod Všeotci?" Nakonec se mě znovu ujali strážci. Každý z jedné strany a oba mě popadli za ruce. Jakmile jsme vyšli z kopule viděla jsem jak se před námi tyčil velký pozlacený palác. Žasla jsem úžasem. Byl tak velký vypadal jako by nebyl vůbec reálný skoro jako z pohádky. Když to tak vidím už se ani nedivím že je to zlata. Okolo paláce byli vidět i menší domky ve kterých pravděpodobně bydleli občané Asgardu a malé mýtinky s krásně zelenými lesíky. Strážci mě museli popostrčit abych se dala do kroku. Když jsem se koukala na ten duhový most vypadala to jako pořádná štreka až k tomu paláci. Moc se mi to nechtělo chodit, ale musela jsem. Po cestě jsem si užívala výhled a obdivovala krajinu. Celou cestu jsem byla zticha společně s kamenným výrazem.

Nakonec jsme došli k Velké bráně která pravděpodobně vedla do hlavní haly nebo něco takového. Nasadila jsem znovu kamenný výraz. Nevím co mám čekat. Velká brána se otevřela a já mohla vidět velký(jak jinak) pozlacený sál se sloupy. Vzadu bylo vidět také velké křeslo na kterém někdo seděl. Okolo křesla byli i další lidé. Narovnala jsem se abych mohla udělat na lidi udělat dojem. Společně se strážci jsme vstoupili. Šli jsme přímým směrem ke křeslu, ale jak jsme se pomalu přibližovali bylo vidět kdo na něm seděl. Seděl na něm nějaký starý pán s méně zlatým brněním a také zlatou helmou. V jedné ruce držel jakési kopí a pomalu mi docházelo, že to nebylo jen tak leda jaké křeslo, ale byl to trůn. Okolo něho byli i další lidé, ale těch jsem si nevšímala. Jakmile jsme k němu došli strážci starý muž začal mluvit ,,Mery Barton, jste odsouzena za příchod na přísně zakázanou planetu jménem Sokurai na 5 Asgardských let. Máte právo nevypovída-" skočila jsem staříkovi do řeči ,,Emmm....Omlouvám se že vám skáču do řeči ale můžete mi říct kde to jsem?" všichni ztuhli. Nikdo neskákal Všeotci do řeči. Všeotec však zanechal chladnou hlavu a pokračoval ,,Jste na Asgardu Lady Mery a byla jste odsouzena za příchod na přísně zakázánou planetu" vyslechla jsem si co mi ten stařec říkal a na vše co řekl jsem jen pokývla hlavou. Stařec mi nechal chvilku abych to mohla zpracovat. Pak najednou vykřikl .,, Stráže? do žaláře s ní!" ze stran kolem mě se začali scházet stráže. Pomalu, ale jistě. Nepomyslela jsem že bych mohla jít do vězení. Ani jsem nechtěla, ale já byla připravena vzdorovat. Pohlédla jsem na všechny stráže s jistou oddaností a čekala jsem až se ke mě dostatečně přiblíží. Mezitím jsem pohlédla na všechny ostatní. Na mé levé straně stála jaká si žena. Měla spíše blond vlasy a vypadala jako dobrá žena. Společně s její povahou která z ní jasně vyzařovala ladili i její šaty se zlatým a lehce namodralým potiskem. Po jejím boku tam stál kluk ne ani dospělý, ale ne zase zas tak mladý. Měl také blond vlasy, modré oči a svalnaté tělo. V jedné z rukou držel jakési kladivo a na hlavě měl stříbrnou helmu s křídly po stranách. Jasně z něj bylo vidět že tu je jen z povinnosti jinak by určitě někde pařil. Vedle něho stál další kluk. Bylo vidět že je o něco mladší než blonďák. Na hlavě mu seděla nazlatavělá helma s rohy. Pod svou helmou měl vidět černé ulízané vlasy dozadu. Byl méně svalnatý přesto z něho vyzařovala jaká si dominance. Svoje oblečení nebo spíše brnění měl do zelené a zlatavé. Přišel mi od někud povědomý. Mé oči zabloudili k jeho a střetli se. Měl také namodralé oči s trochou zelené, bylo v nich zvláštní... Ticho. V tváři pořád stejný kamenný výraz jako na začátku když jsem ho zahlédla jen letmě. Stráže už byli skoro u mě, odtrhla oči od kluka a navázala jsem oční kontakt se staroušem. 

Chtělo se mi smát, ale udržela jsme se a zůstala klidná. Pan starouš byl jaksi nervózní jakoby sám přitom nevěděl proč. Věděla jsem co dělám a tak jsem začala. Ruce které jsem měla uvězněné v okovech se najednou roztrhli a rozlétly do stran. Pozdvihla jsem ruku a mávla. Kolem mě se vytvořili moje masožravé květiny, které odhodili stráže. Spadli na tvrdou zem. Všude se rozhostilo ticho. Na staříkovi bylo vidět mírné překvapení. Vypadal stejně jako ostatní v sále. Překvapeni a i trochu vystrašeni. Pohlédla jsem na onoho kluka byl velmi překvapen. Mnohem více než ostatní. V jeho očích bylo poznat jakési uvědomění a strach... Ale čeho? Pohlédla jsem i na druhého kluka. Vypadal, že by se hned na mě vrhnul a chtěl všechny 'zachránit' před padouchem. Avšak když chtěl udělat daný pohyb, který by mne nějakým způsobem oslabil zadržela ho něčí ruka. Byla to ruka dámy vedle které již stál. Střetli se pohledy. Žena zavrtěla na nesouhlas aby to nedělal. Blonďák nakonec poslech a s vražedným pohledem se na mě podíval. ,, Nehodlám jít do žaláře aniž bych nevěděla kdo jsem nebo jak jsem se sem dostala" začala jsem mluvit ke všem zdejším. ,,Pojďme tedy udělat obchod" Stařík se na mne zaujatě podíval. ,,Pokračujte" Chtěl si mě vyslechnout. No tedy jak si přejete Všeotče. ,,Pomůžete mi zjistit kdo jsem a už nikdy sem nevkročím" Už všeotec chtěl odmítnout nabídku když se v tom ozvala žena po jeho pravici a přešla ke trůnu. ,,Přijímáme nabídku" Všichni v hale se na ni podívali hlavně její manžel. Začali si najednou něco šeptat. Po chvíli přemlouvání stařík nakonec řekl. ,,Souhlasím a přijímáme nabídku" ,,Když jste tedy nabídku přijali pojďme si ujasnit mé podmínky" Když už tak se vším. Dám si nějaké výhody a proč taky ne? ,,Za prvé. Dáte mi všechny práva jako má princ a vše potřebné k normálnímu žití lidského života" Stařík sebou trochu škubl, ale tvář jeho ženy ho přesvědčila souhlasit. ,,Za druhé. Nesmíte mne pronásledovat se stráži nebo zavřít do místního žaláře, jinak zruším naši dohodu" Na staříkovi bylo vidět jistý nesouhlas. Avšak jeho manželka ho znovu přesvědčila. ,,Dobrá tedy. Obchod je uzavřen"...