Zůstaň

36. KAPITOLA

HUNTER

Před osmou večer už téměř všichni odešli. Zdržela se tu akorát Meredith, která si ještě další hodinu povídala s Evelyn, a pak taky odešla. V domě bylo najednou prázdno.
Lydie si další dvě hodiny povídala s mamkou a já seděl v pokoji s hlavou plnou zmatených myšlenek. Není to poprvý, co mi holka řekla, že mě miluje. Za ty tři roky na vysoký už se do mě pár holek, se kterými jsem si to rozdal na nějaký párty, zbláznilo, takže to není tak, že bych ta slova nikdy neslyšel. Jde o to, že jsem je nikdy neslyšel od svý nejlepší kámošky. I když nevím, jestli ji tak po tý puse na louce ještě vůbec můžu nazvat.
Kdyby se mě teď někdo zeptal, jak se ohledně toho všeho cítil, nevěděl bych, co říct. Momentálně si nejsem jistej vůbec ničím. Vím, že mám v srdci zmatek, to jo. Jenže nevím, jestli je to láska. Taky jak bych to mohl vědět, když jsem ji nikdy necítil? Nikdy jsem nepoznal holku, co by mě tak uchvátila, abych se jí plně otevřel.
Až do tý srážky na chodbě.
Tenkrát to pro mě byla jen hezká holka s potrhlým úsměvem. Tenkrát jsem nevěděl, co všechno pro mě teď bude znamenat. Holt ne vždycky se dá předvídat, co se přivodí. Nebýt té srážky, nikdy bych tohle neprožíval. Byl bych prostě jen dál Hunter Black, kapitán hokejového týmu, co ohne každou druhou holku, co se na něj usměje.
Díky Lydii se ze mě stal lepší člověk. Člověk, co přestal žít jen pro hokej, co najednou smýšlí a užívá si život úplně jiným způsobem.
Jenže láska? Vždyť já ani nevím, co to je. Až se vrátím domů, musím to probrat s Maggie. Vím, že ta mi pomůže.

V jedenáct večer, když už začnu usínat, se najednou rozrazí dveře. V nich stojí Lydie s vyplašeným výrazem. „Lady Margaret začala rodit!" vyjekne vyděšeně.
Rychle vyskočím z postele, natáhnu si nejbližší tričko, na které narazím, a vyběhnu s ní ven do černočerné tmy. Přeběhneme přes trávník až ke stáji, ve které se na nás se slzami v očích obrátí Evelyn. „Je to holčička."
Lydie se celá rozzáří, když na toho malého koníka poprvé pohlédne. Lady Margaret stojí vedle hříbátka a olizuje ho.
„Všechno proběhlo v pořádku?" ujišťuje se Lydie.
Evelyn přikývne. „Margaret je rozená matka – šlo jí to jako po másle."
Po pár vteřinách se hříbě začne vrtět a pak se poprvé postaví. Evelyn ho zkontroluje a pobídne Lydii, aby ho poprvé pohladila po hlavičce. „Už jste vymysleli jméno?" zeptá se Lydie.
Evelyn se otočí na svého manžela, který se pousměje. „Vlastně nás s Evelyn napadlo, že by mohl jméno vymyslet Hunter."
Všichni na mě tázavě pohlédnou a mně okamžitě vyschne v puse.
„Cože?"
„Prokázal bys Lady Margaret tu čest a pojmenoval její hříbátko? Myslím, že by to určitě ocenila," uculí se Evelyn.
Můj pohled se stočí k Lydii, která mě propaluje oříškovýma očima. „Tobě to nevadí?" zeptám se jí.
„Vůbec ne," zavrtí hlavou. Tvář má ale kamennou. Chladnou.
Pohladím si to malé hříbátko opatrně po krku a pak pohlédnu zpátky k Lydii. „Bude se jmenovat Sedmikráska."
Evelyn mě dojatě obejme. „To je krásný jméno."
Lydiiny rty se roztáhnou do úsměvu. A v očích se opět objeví ta jiskra, kterou tolik miluju.
A v tu chvíli to pocítím.
To zahřátí u srdce.

Evelyn s Lydiiným tátou zůstanou u Margaret a u Sedmikrásky, zatímco my s Lydií se vrátíme dovnitř. Zítra ráno odjíždíme, takže musíme jít brzo spát.
Zastavíme se v chodbě před dveřmi jejího pokoje. „Tak asi dobrou," popřejují a když zamířím k sobě, ona mě zastaví.
„Děkuju," hlesne.
Otočím se k ní. „Za co?"
„Žes ji tak pojmenoval."
„Nemáš za co," pousměju se.
„A omlouvám se," dodá. „Neměla jsem to, co jsem ti řekla odpoledne, vůbec říkat. Byla to chyba."
Hledím do její bezradné tváře a vlastně ani nevím, co jí říct. Že to nebyla chyba?
Že se mezi námi nic nezmění?
Že to možná cítím stejně?
A tak se rozhodnu prostě nic neříkat. Jsem totiž zastáncem toho, že činy jsou podstatnější než slova. Proto místo nějakého povídání udělám dva rychlé kroky k nía políbím ji.
A úsměv, který mi věnuje, když se ode mě odtáhne, mě utvrdí v tom, že to byla správná volba.