Zůstaň

16. KAPITOLA

HUNTER

Kluci sem vrazí jako buldozer. A to ještě urážím ten buldozér. Většina se hned vydá k baru, jelikož je zaujme ta blond barmanka. Nedivím se jim, je dost hezká, ale vždycky, když spatřím Lydiin smích, změním názor. Nikdo není hezčí než ona.
„Zdárek," pozdraví mě Matt. Vyskočím na nohy a poplácám ho po rameni.
„Nazdar, kámo," zazubím se. „To je Lydie."
Lydie celá zrudne. „Ráda tě poznávám."
„Potěšení na mé straně," mrkne na ni Matt a vecpe se k nám do boxu. „Tak co pijete?" zeptá se a bez dovolení se napije z mýho piva. „Hm, dobrý," zamumlá a otře si vousy od pěny.
„Hej!" prsknu. „Dones si svoje."
Matt protočí očima a otočí se k Lydii. „Tak, Lydie, máš ráda karaoke?"
Lydie se zatváří upřímně překvapeně, že na ni mluví. „Jo, asi jo," přikývne a ucucne si čaje. „Ty ho máš rád?"
„No jasně, že jo," přitaká. „Co takhle dát si jeden song spolu?"
Lydie celá zrudne. Rychle ji obejmu kolem ramen. „Neotravuj mou dámu, Matte," sjedu ho. Matt zvedne ruce v obranném gestu a radši se přidá ke klukům u baru. „Promiň, Sedmikrásko. My hokejisti jsme občas nedobytní."
Lydie se uculí. „Líbím se ti?"
Její otázka mě naprosto vyvede z míry. „Cože?"
„Normální otázka: Líbím se ti nebo ne?"
„Tak to je snad jasný, že se mi líbíš. Nelíbila by ses jen slepýmu." Smíchem se pokusím skrýt rozpaky.
„Tak proč mě nebalíš jako Matt? Proč se ke mně chováš tak hezky, když dřív jsi každou hned ojel a pak odkopnul?"
Hledím do jejích oříškových očí, srdce mi buší tak rychle, jakoby snad mělo každou chvílí vypovědět službu, a já nemám sebemenší tušení, co týhle holce říct. Je jasný, že se mi líbí. Je chytrá, vtipná, o kráse ani nemluvě. A hlavně z ní nemám pocit, že se se mnou baví jen proto, že jsem hokejista. A miluju její úsměv. Je tak upřímný a vřelý. Ona je přesně ten typ člověka, co za ním jdete, když chcete radu nebo rameno na bulení. Prostě člověk, co by se pro druhý rozkrájel. Takových lidí moc neznám.
Ale zároveň chápu, proč se mě na to ptá. Bejval jsem takovej – kretén, co prostě skočil po každý, co na mě jen mrkla. Je pravda, že to to bylo snazší. Prostě jsem si jen užil a druhej den jel dál. Myslel jsem jen na hokej, na ničem jiným mi nezáleželo.
To se teď změnilo. Ona mě změnila. Znám ji tak krátce, ale přesto mám pocit, že ji znám snad celej život. Já vím, zní to jako klišé, ale je to tak. Myslím na ni – vlastně úplně pořád. Když ležím v posteli, vzpomenu si, jak se mi svěřilo o svých bolístkách. Když procházím chodbou, vzpomenu si na její úsměv, který mi věnuje pokaždé, když přijde. Když sedím na pohovce, vzpomenu si, jak šikovně uklidnila Maggie. Jak přijela jen proto, že jsem ji o to požádal. To by žádná z těch holek, co mi daly jen proto, že jsem Hunter Black, neudělala.
„Pojď na plac!" křikne náhle Maggiin hlas a vytáhne Lydii na nohy. Dotáhne ji až na podium, odkud začne hrát jedna z nejznámějších písniček od skupiny ABBA s názvem Dancing Queen. Neříkám, že nejsem rád, že ji Maggie odtáhla. Nevím, co bych jinak dělal.
Lydie, Maggie i Nora začnou společně zpívat slova, která z většiny znají nazpaměť, ale přesto jim běží na obrazovce před nimi. Všechny se smějí, tančí a všichni přítomní jim tleskají. Kluci je povzbuzují přímo u podia a vychutnávají si jejich taneček. Všechny tři předvádějí stejné pohyby, takže předpokládám, že to asi je z toho filmu. Já ho viděl asi jednou a to snad před sto lety, takže si to moc nepamatuju. Jediný, co vím, že holky tančí fakt dost dobře.
Když hudba utichne, publikum jim nadšeně zatleská. Holky vypadají nadšeně, když se vrátí ke stolu.
„Panečku, to bylo něco," zazubím se. Lydie se sesune vedle mě a kopne do sebe zbytek čaje.
„Viď? Bylo to bezva!"
Vypadá to, že na svou otázku zapomněla. V duchu za to děkuju bohu.
„Tak a teď kluci!" nadchne se Maggie.
„A co takhle jen jeden kluk?" zazubí se Nora a mrkne na mě.
„Ani náhodou," zavrtím hlavou.
„Ale no tak, to bude sranda!" přidá se k ní Lydie.
„A my ti s Maggie vybereme nějakou písničku!" pronese Nora s ještě větším nadšením.
Jejich rozzářené výrazy mě přinutí přikývnout. Maggie spokojeně zatleská a začne si s Norou něco šeptat. Upřímně se bojím, co za příšernost vyberou.
„Už to máme!" oznámí mi Nora a odtáhne mě od Lydie, aby to neslyšela. Vezmou si mě ke dveřím, abychom byli z doslechu.
„Bože, vy s tím naděláte," uchechtnu se. „Tak co jste vybraly?"
Podívají se po sobě a pak pronesou název písničky, kterej bych chtěl slyšet snad ze všeho nejmíň.