Zůstaň

22. KAPITOLA

HUNTER

„Jak je?" zeptá se mě ustaraně Maggie, když po celým dopoledni konečně vylezu z pokoje.
„Paráda," zalžu.
Poslední týden mi vůbec není parádně. Vlastně je mi dost mizerně. Slyšet z Lydiiných úst všechny ty hrozný pravdy mě bolelo. Bolí mě fakt, že si myslí, že jsem jen prachobyčejnej děvkař.
„Proč mi nechceš říct, co se mezi vámi stalo?" naléhá.
„Protože se o tom prostě nechci bavit, jasný?"
„Takže budeš radši celý dny vysedávat u sebe v pokoji a užírat se místo toho, aby ses z toho vypovídal?"
„Já se o ničem bavit nepotřebuju," prsknu. „A teď jdu do koupelny, musím se připravit na zápas."
Nechápu, proč si všechny ženský myslí, že tím, že budu mluvit, se všechno vyřeší. Ne, nevyřeší. Celej tejden se mi neozvala, takže předpokládám, že toho nelituje. Prostě si myslí, že jsem děvkař, a tím to pro ni končí.
Tím celý naše přátelství - nebo co to vlastně bylo - končí.
„Chceš svést?" nabídne mi Marcus.
„Jasně, proč ne," odvětím. Aspoň se pak budu moct zlejt.
Posadím se na sedadlo spolujezdce do jeho mrňavýho auta a pak se rozjedeme doškoly. Dneska nás čeká zápas s vysokou ze Southdale. Ty kluci jsou dobří, hrajou čistou hru a bude těžký je porazit. Jenže náš tým je letos ve formě jako nikdy, takže myslím, že to zvládnem v pohodě.
„Už dlouho jsem neviděl Lydii," prohodí Marcus.
„A co já s tím?"
„Vždycky k nám dost často chodívala, tak mě překvapilo, že už nechodí. Jste si něco udělali nebo co?"
Proč se mě dneska kurva každej ptá na Lydii?
„Co kdybychom to neřešili? Nemám na to náladu."
„Fajn," pokrčí rameny.
Marcus vjede na školní parkoviště, kde už je poměrně dost aut. Fanoušci tu jsou vždycky brzo, aby nemuseli stát dlouhý fronty. Taky zahlédnu pár kluků z týmu.
Vystoupíme z auta a společně zamíříme k zadnímu vchodu.
„Není to Lydie?"
Při vyslovení jejího jména zbystřím. Srdce se mi rozbuší, když ji spatřím, jak se opírá o zeď budovy. Na tváři se jí mihne nervozita, když mě zaregistruje.
„Běž napřed, já pak dorazím," pobídnu Marcuse. Ten přikývne a s úsměvem pozdraví Lydii. Ta se jen zdvořile pousměje, ale pak už věnuje pozornost mně.
„Pane jo, ono to žije," prohodím sarkasticky.
„Já... přišla jsem se podívat na zápas."
„Odkdy ty máš ráda hokej prosím tě?"
Vsadil bych se, že kdybych přiložil prsty k jejímu krku, ucítil bych splašený tep. Je zjevně nervózní a neví, co říct. A já jí to rozhodně nebudu ulehčovat.
„Chci se ti omluvit," přizná šeptem. „Neměla jsem říkat, že jsi děvkař."
„Proč ne? Přece si to myslíš."
„Ne, to si nemyslím," zavrtí hlavou. „Byla jsem v rozpacích, když jsi začal říkat, že možná nejsme jen přátelé. Dostala jsem strach a když mám strach, kopu všude kolem sebe. Snažila jsem se tě odehnat a povedlo se."
Opovrženě zavrtím hlavou. „Tak proč tu teda jsi, Lydie? Proč ses sem obtěžovala chodit, když se ti tak skvěle povedlo mě vyštvat?"
„Protože toho lituju, jasný? Láme mi srdce, že mě nenávidíš."
„Proč, Lydie? Proč by ti to mělo lámat srdce?"
Na to nic neodpoví. Tváře jí hoří a já vím, že se cítí hrozně, ale nebudu jí to tak usnadňovat.
Přehodím si tašku s věcma na druhý rameno a zamířím ke vchodu.
„Chybíš mi, jasný?" křikne na mě těsně předtím, než zalezu dovnitř. Zastavím se a pohlédnu jí do tváře.
„Tak proč jsi mi nenapsala? Týden se mi neozveš a teď mi říkáš, že jsem tichyběl? Měla by sis ujasnit, co vlastně chceš, Lydie." Naštvaně za sebou prásknu dveřmi a do začátku zápasu si zakážu na ni myslet.