Zůstaň

6. KAPITOLA

HUNTER

„Jakej byl trénink?" zeptá se mě Maggie, když dorazím domů. Plácnu sebou na pohovku, podložím si hlavu rukou a vyřízeně zavřu oči.
„Zjevně vyčerpávající," zasměje se. „Nedáš si sušenky?"
Oči se mi automaticky otevřou. Najednou ucítím vůni čokolády. Nechápu, že jsem si toho nevšiml už když jsem dorazil. Vyskočím z pohovky a rychlými kroky dojdu k lince. Maggie ke mně přisune misku plnou amerických cookies. Jejich vůně mě naprosto pohltí. S chutí se do jedné zakousnu.
„Páni," vydechnu obdivně. „Nic lepšího jsem nikdy nejedl."
Maggie se zasměje. „To říkáš vždycky, když něco upeču."
Má pravdu. Maggie peče jako samotný bůh.
Nebo já teda nevím, jak peče bůh, ale tohle je naprostá pohádka.
„Protože máš dar z nebe, Mags. Tvoje pečení je naprosto bezkonkurenční."
Maggie se polichoceně usměje a sleduje mě, jak do sebe nasoukám další dvě sušenky. „Večer zajdu do posilky, ať to vycvičím. Fakt bys měla přestat péct tak dobře, jinak ze mě bude za chvíli slon."
„Z tebe nikdy slon nebude," ozve se náhle hlas další mojí spolubydlící. Bree má rozcuchaný vlasy smotaný v drdolu, ale obličej má perfektně upravený. Je to jedna z mála holek, u který se mi líbí líčení. Jinak jsem zastánce přirozený krásy.
„Po všem tom sladkým, co spořádám, bych se ani nedivil."
„Na to bys musel přestat trávit tolik času v posilovně. Vždycky tam necháš duši. Stejně jako na ledě," zkonstatuje.
Je fakt, že posilka mě dost udržuje ve formě. O hokeji ani nemluvě.
„Nechcete jít některá večer se mnou?"
„Já nemůžu. Mám rande s Oliverem," oznámí mi Maggie.
„Já sice můžu, ale rozhodně se nehodlám v nejlepší den v týdnu zničit v posilovně. Já si dnešní večer užiju sama ve vaně a pak v posteli u nějaký slaďárny, ať konečně zjistím, co na tom Maggie tak zbožňuje," zazubí se.
Mags protočí očima. „Takže mě jako necháte na ocet, jo? To od vás není hezký," řeknu dotčeně.
O hodinu později na sebe pustím sprchu, abych se trochu zkulturnil, a pak sebou plácnu na postel. Dodělám nějakou práci do školy, dám si na dvě hoďky šlofíka a pak, na dobrou náladu, spořádám další dvě sušenky.
V pět večer, kdy sedím s notebookem na sedačce, se do pokoje přiřítí Maggie jen v podprdě a krátkých kraťasech, ve kterých tu běhala celý den. Jsem zvyklej, že tu holky chodí polonahý.
„Který jsou hezčí?" zeptá se. V jedný ruce drží krátký červený šaty s rozevlátou sukní a ve druhý černý šaty, který už vypadají o něco delší, ale který jsou dost na tělo.
„Rozhodně černý. V těch z tebe Oliver nespustí oči," mrknu na ni a ona se celá rozzáří. Rychle odběhne zpátky do pokoje, ale za vteřinu se zase vrátí. Tentokrát drží v každé ruce dvoje boty.
„Ježíš, ženská, co pak jsem nějakej módní guru? Proč se nezeptáš Bree?"
„Protože spí a víš jaká je, když ji někdo probudí. To by mi ty boty hodila na hlavu," zasměje se.
Má pravdu. Jednou jsem ji nedopatřením vzbudil a celej den se na mě koukala, jak kdybych jí zamordoval křečka. Od tý doby si všichni dáváme dobrej pozor, abychom ji nevzbudili.
„Tak který?" naléhá. Prohlédnu si všechny čtyři boty, ale nevidím v nich téměř žádný rozdíl. Všechny mají podpatek, všechny jsou černý, všechny mají nějaký pásky nebo co to je.
„Vždyť jsou všechny stejný," ušklíbnu se.
„Stejný? Vždyť jsou úplně jiný!"
„Jsem kluk, Mags. Ode mě v tomhle nemůžeš čekat zázraky," zasměju se a shlédnu zpátky k notebooku.
Za pět minut už dojde do kuchyně oblečená i obutá. „Tak co, sluší mi to?" zeptá se nervózně.
Zrzavé vlasy má rozpuštěné a přirozeně jí splývají ve vlnách, na kterých pracovala v koupelně asi hodinu. Rty má zvýrazněné rtěnkou v barvě svých jahodových vlasů, řasy má prodloužené řasenkou a tváře jsou červenější. Černé šaty perfektně zdůrazňují její křivky a i když nepatří k dívkám, které by byly obdařené velkými ňadry nebo oblými boky, jí to sluší. Ne všem holkám by typické sexy křivky slušely. Křivky, které má třeba Lydie.
V hlavě se mi okamžitě objeví její nohy v těch upnutých legínách, který tak skvěle zdůrazňovaly její sexy zadek. Její velký prsa, který ani volný tričko nebylo schopný zakrýt. Jak jí tmavý vlasy padaly na ramena, jak červený byly její rty, když se na mě usmívala.
„Země volá Huntera!"
Maggiin hlas mě vytrhne z myšlenek. „Jo, promiň, moc ti to sluší," pochválím ji upřímně. Maggie se rozzáří a poděkuje. Naposledy se shlédne v zrcadle, poupraví si rtěnku a zmizí z bytu.
Podívám se na hodinky – šest večer. Vypnu notebook, který uklidím na stůl, svlíknu se z tepláků a hodím na sebe džíny. Sbalím si tašku, udělám si pití a zkontroluju, jestli mám v peněžence řidičák.
Posadím se do svého milovaného autíčka, tašku hodím na zadní sedadlo a rozjedu se do o pár kilometrů vzdáleného fitka, kam chodím, když se mi nechce do toho školního.
Zaparkuju před velkou cihlovou budovou. Pečlivě zamknu auto a s taškou přes rameno vrazím do dvoukřídlých dveří. Přímo naproti mně je recepce, zpoza které už se na mě usmívá blonďatá recepční.
„Dobrej, jsem..."
„Hunter Black," pronese šeptem. Tváře jí zrudnou a tep se jí viditelně zrychlí. Jsem zvyklej, že mě lidi poznávají. Tady jsme v Torontu, hlavním městě hokeje. Sice ještě nehraju profesionálně, ale naše vysoká je dost populární co se týče sportů. A tahle holka je zhruba v mým věku, takže předpokládám, že možná i chodí na stejnou vysokou co já.
„Rád bych vstupenku na dvě hodiny."
Blondýna přikývne, převezme ode mě peníze a podá mi klíč od skříňky. „Užij si to," popřeje mi s úsměvem od ucha k uchu.
„Díky," přikývnu a dál už si jí nevšímám.
Zastavím se u skříňky s číslem 98. Převlíknu se do kraťasů a tílka a svoje věci nacpu do útrob úzké skříňky. Projdu krátkou chodbou a ocitnu se v prostorné posilovně s asi milionem strojů. Obvykle začínám rotopedem, abych se rozehřál, ale dneska se rozhodnu pro běžící pás.
Zamířím do druhé místnosti, na jejímž konci se pásy nacházejí. Posilovna je skoro prázdná a pás je obsazený jen jeden. Pohlédnu na holku, co běží na úplně posledním pásu. Vlasy má svázané v culíku, nohy jí kmitají o sto šest. Když lehce hodí hlavou, aby si culík shodila z ramene, poznám v ní Lydii.
Dojdu až k jejímu pásu a když na ni promluvím, téměř z něj spadne. „Kurva, Huntere! Mohla jsem se zabít!" nadává, když pás vypne. Na čele se jí lesknou kapičky potu, které si otře rukávem.
„Promiň, Sedmikrásko. Jen mě překvapilo, že tě tu vidím."
„A to jako proč?" nechápe.
„Nemyslel jsem, že bys mohla mít ráda posilovny."
„A proč myslíš, že vypadám takhle dobře?"
Její otázka mě přinutí si ji prohlédnout. Má na sobě jen sportovní podprsenku, z níž jí její plný prsa téměř vypadávají. Břicho má plochý a má na sobě zase ty zatracený legíny.
Jo, má pravdu.
Jak by mohla vypadat tak dobře, kdyby na sobě nemakala?
„Asi jsem myslel, že to máš od přírody," pokrčím rameny.
„No tak to ses spletl."
Naskočí zpátky na pás, zapne ho a znovu se rozeběhne. Postavím se na vedlejší pás a napodobím ji. „Jak dlouho už tu jsi?" vyzvídám.
„Půl hodiny," odvětí, ale nepodívá se na mě. Upřeně hledí před sebe, aby nevyšla z tempa.
„Takže už půl hodiny vkuse běháš?"
„Jo, překvapuje tě to?"
„Ne," zavrtím hlavou. „A děláš tu i jiný věci než že jen běháš?"
„Občas využiju pár strojů na nohy, ale to málokdy. Spíš se divím, co tu děláš ty. Myslela jsem, že vy hokejisti využíváte univerzitní posilovnu."
„Normálně jo, ale tady to mám rád. Je tu klid, příjemný prostředí a tak. Párkrát do týdne sem zajdu. Jak to, že jsme se tu ještě nikdy nepotkali?" divím se.
„Normálně sem chodím dřív, ale dneska mi to nějak nevyšlo. Musela jsem nakoupit a dřív jsem to nestihla."

„Pojď se mnou," pobídnu ji o dvacet minut později.
Poslechne mě a sleze z pásu. Následuje mě k uložišti všemožných činek, medicinbalů, odporovacích gum a podobně.
„Já neposiluju, Huntere," zkonstatuje.
„Dneska budeš." Zvednu tříkilový medicinbal a zavedu ji k místu, kde si můžeme lehnout. Lehneme si tak, že se dotýkáme chodidly. Kolena máme skrčená. Ruce mám za hlavou a v nich držím medicinbal. Zvednu se s ním a předám ho Lydii, která se s ním položí a pak se zase zvedne, aby ho dala mně.
Už po pěti opakováních cítím, že mi začínají pracovat břišní svaly.
Po dvaceti opakováních už se Lydie nezvedne. Vyčerpaně oddychuje a tiše mě proklíná. „Už vím, proč neposiluju."
„Copak, už nemůžeš?" zazubím se. Lydie mě probodne vraždícím pohledem.
„Myslím, že se zase vrátím k pásu."
„Žádný takový," zavrtím hlavou. „Dáme si plank."
„V životě jsem v planku nevydržela dýl jak pět vteřin."
„A kdy naposledy jsi ho dělala?"
Lydie se zamyslí a pak pokrčí rameny. „Asi před pěti lety."
Pobaveně se uchechtnu. Vyndám si z kapsy telefon, položím ho před nás a nastavím časovač na minutu. „Začneme zlehka. Uvidíme, jak ti to půjde."
Lydie skepticky přikývne. Připravíme se a když zmáčknu tlačítko startující naše utrpení, dotýkáme se země jen prsty u nohou a předloktím.
Uplyne dvacet sekund a Lydie začne úpět.
Třicet pět sekund a svalí se na zem. Těžce oddychuje a já se neubráním zasmání. „Jestli ses rozhodl mě zabít, povede se ti to," vypraví ze sebe.
„Kdybys posilovala pravidelně, měla bys větší sílu."
„Myslím, že fakt radši zůstanu u toho pásu."
„Mám návrh. Co spolu chodit pravidelně do posilovny a já bych tě vytrénoval? Mohla bys mít ještě lepší postavičku než teď," mrknu na ni.
„Proč bys to dělal, prosím tě? Ani mě neznáš."
„Ale znám," namítnu. „Nemáš ráda večírky, máš potrhlou spolubydlící, ráda běháš na páse, máš debilního bráchu, umíš vařit a taky jsi fakt nádherná."
Při posledním slově jí zčervenají tváře a rty se jí samovolně roztáhnou do úsměvu. „Pořád nechápu, proč bys to dělal."
„Protože mě s tebou baví trávit čas, Sedmikrásko."
„Já nevím..."
„Prostě se tu budeme třikrát do týdne scházet a já tě dostanu do formy. Věř mi, že za pár týdnů už v tom planku vydržíš 3 minuty," mrknu na ni. „Dohodnuto?"
Chvíli na mě zírá, jako bych si to snad měl rozmyslet. V hlavě jí to šrotuje, ale nakonec s povzdychnutím přikývne.
„Dohodnuto."