Zůstaň

10. KAPITOLA

HUNTER

Zaparkuju před vysokou budovou, zazvoním na zvonek a téměř okamžitě se otevřou dveře. Vyběhnu několik schodů a vejdu do už otevřených dveří. „Ahoj?" zavolám do bytu, jelikož nikoho nezahlédnu.
„Tady!" křikne Nora z obýváku. Dojdu tam a kývnu jí na pozdrav.
„Kde je?"
„V koupelně, dej jí minutku," odvětí a zase shlédne k mobilu, který pevně svírá v ruce.
Lydie se za tři minuty vyřítí z koupelny a hodí po mně omluvný úsměv.„Promiň, nestíhám. Jen se rychle převlíknu a vyrazíme, dobře?"
„Jasňačka," přikývnu. Odletí pryč tak rychle, že si skoro ani nestihnu prohlédnout její ručníkovou róbu.
„Klidně si sedni, já nekoušu," zasměje se Nora.
„Okay," kývnu a plácnu sebou do rohu sedačky.
„Jaký ty máš vlastně plány s mojí malou spolubydlící?"
Její otázka mě dost zaskočí. ,,Tak předpokládal jsem, že bych ji třeba znásilnil a pak buď hodil z mostu a nebo zahrabal v lese. Ještě jsem se nerozhodl," pokrčím rameny s co nejvíc seriózním výrazem to jde.
Nora se uchechtne. „Teď vážně. Co s ní máš v plánu?"
„Co bych s ní jako měl mít v plánu, ježíš? Prostě jsme kámoši."
„Všechny jsou nejdřív tvý kámošky, ale pak se z nich stanou milenky na max dvě noci a potom už to jsou jen holky, co si užily s Hunterem Blackem. Nic víc."
„Já..."
„Lydie je hodná holka, Huntere. V tomhle světě plným sexu, večírků a podobnejch sraček se neumí pohybovat s takovou grácií jako ty nebo já. Není jako my."
Není jako my.
Jako by se mi ta slova vypálila do hrudi.
„Jsme jen kámoši," ujistím ji. Nebo možná i sebe.
„Jsem připravená," ozve se náhle Lydiin něžný hlásek v obýváku. Vynutím ze sebe úsměv, vyskočím na nohy a rozloučím se s Norou.
„Neděje se něco?" zeptá se mě Lydie uprostřed cesty. „Nora něco říkala?"
„Ne," zalžu.
„Nech toho, Huntere. Já vidím, že se něco děje."
„Jsi chytřejší, než jsem si myslel," zazubím se. „Jen mě varovala, abych ti neublížil."
„Aha. No, to ale není nic neobvyklýho. Nora je ochranářskej typ a navíc mě má jako jednu z mála lidí ráda."
Zastavím před fitkem a pohlédnu jí do očí. „Já ti nechci ublížit, Lydie. Víš to, že jo?"
Její pohled zněžní. Pohladí mě po ruce a stiskne mě svou maličkou dlaní. „Vím."
U drobné blondýny nám koupím dvě propustky, převlékneme se a jako první zamíříme k pásům.
„Tak co máš v plánu?" zeptá se mě po několika minutách běhu.
„Zjistíme, jak na tom vlastně jsi. Neboj, Sedmikrásko. Já tě nezřídím," mrknu na ni.
„Napadlo mě, že o tobě vlastně moc nevím. Co máš rád kromě hokeje?"
Ani se nemusím zamýšlet. „Sebe."
Moje odpověď ji rozesměje. „Typický."
„Mám rád dost věcí, Sedmikrásko."
„Tak jinak. Co nemáš rád?"
„Falešný lidi. Holky, co se podbízej. Když člověk tvrdí, že má pravdu, i když ví, že ji nemá. Taky nesnáším rap – hlavně ty, který jsou jen o sexu, drogách a děvkách. Nesnáším bezďáky, který žebrají a mají u sebe psa. To úplně nenávidím. Taky psaní seminárek, čtení knížek z pravěku, znásilňování a celkově ubližování ostatním, hlavně ženám. Jo a taky dost nesnáším fotbal, kopat do míče umí každej."
Na tváři se jí usadí úsměv. „Páni, to je dost věcí."
„A to by se určitě našlo tisíc dalších, ale tohle je to první, co mě napadlo.Co ty, Sedmikrásko?"
„Vlastně tak nějak souhlasím se vším, cos řekl, jen bych k tomu přidala bruslení."
Okamžitě po ní střelím pohledem. „Cože? Ty nemáš ráda bruslení?"
„Stála jsem na bruslích jedinkrát v životě asi v šesti letech a vůbec mi to nešlo. Od tý doby jsem na tom nestála a nějak o to ani nestojím," zasměje se.
„Takže ty mi říkáš, že nemáš ráda bruslení," zopakuju.
„To byla otázka?"
„Ne, jen se s tím snažím smířit... víš co? Ne, s tím se nesmířím," zavrtím hlavou. „Tenhle týden tě vezmu bruslit. Jako hokejista mám to privilegium, že můžu na led kdykoli."
Lydie zavrtí hlavou. „To ani náhodou. Stačí, že se tu budu týrat nějakým posilováním, nebudu se týrat ještě na ledě."
„O hodně přicházíš, Sedmikrásko," pokrčím rameny.
„A máš z něčeho strach?" změní téma.
„To ti nebudu říkat."
Lydie zvědavě povytáhne obočí. „Koukej mi to říct."
„Ne, je to trapný."
„Dělej!" naléhá.
„Fajn, ježíš," ušklíbnu se. „Už odmalička se bojím koní."
Lydie mi pohlédne do očí a hledá náznak toho, že to byl vtip. Jenže ten nenajde. „Si děláš srandu, ne?" směje se.
„Jsem říkal, že je to trapný."
„Proč se proboha bojíš koní?"
„Jsou obrovský, váží asi tunu a nevím, co od nich čekat."
„Tak fajn, Huntere Blacku. Uzavřeme spolu dohodu. Ty mě naučíš bruslit a já tě zbavím strachu z koní."
„Ty umíš jezdit?"
„No jasně, že jo," přikývne. „Rodiče mají koňský ranč."
„To fakt?" vykulím oči.
„Myslela jsem, že to víš."
„Jak bych to jako mohl vědět?" nechápu.
„Tak jelikož je Brad tvůj nepřítel, předpokládala jsem, že o něm něco víš."
„To, že někoho nesnášíš, neznamená, že víš i jméno jeho babičky, Sedmikrásko,"zasměju se.
„To je jedno," mávne nad tím rukou. „Bereš tu dohodu?"
Jestli mám sednout na to přerostlý zvíře výměnou za to, že ji budu moct naučit věc, kterou miluju nejvíc na světě, rozhodně to beru. „To si piš, že jo."