Zůstaň

8. KAPITOLA

HUNTER

Zavolat Lydii byl dobrej nápad. Holky si povídají už asi dvacet minut a celých dvacet minut jsem nezaslechl žádný pláč. Bylo mi jasný, že ji Lydie uklidní. Vlastně ani nevím, proč jsem si byl tak jistej, že to zabere, ale vím, že je dobrá řečnice a vždycky ví, co říct. Risk je zisk, no ne?
„Pojď dál," pobídnu Lydii, která o pět minut později klepe na dveře. Zavře za sebou a prohlédne si celý můj pokoj.
Prozkoumá poháry z hokeje, kterých je můj pokoj plný. Zastaví se u policový skříně s dalšíma hokejovýma blbostma a několika fotkama. „Tak co Maggie?"
„Už dobrý. Uložila jsem ji do postele a téměř hned usnula," odvětí, ale pohled od fotek neodtrhne. Vezme do ruky jednu z mých vůbec nejoblíbenějších fotek. „Kdo je to?" vyzvídá.
Vstanu z postele a vezmu si od ní fotku mé maličkosti a mojí mladší sestry. Stojíme vedle sebe, jen v plavkách u moře.
„To je mladší ségra Olivie. Je to focený před třemi lety v Itálii."
„Netušila jsem, že máš sestru," zkonstatuje a poprvé od jejího příchodu do mého pokoje se na mě podívá.
„Ještě toho o mně nevíš hodně," mrknu na ni a postavím fotku zpátky na poličku. „Děkuju, žes přijela."
„Nemusíš mi děkovat, nic to nebylo," mávne nad tím rukou.
„Mám hodně za co děkovat, Sedmikrásko. Hodně pro mě znamená, žes přijela."
„Tak teda nemáš zač," opraví se s úsměvem.
Odvrátí ode mě pohled a posadí se na židli u stolu.
„Platí zítřejší posilka?" zeptám se. Lehnu si zpátky na postel, abych nemusel stát.
„A fakt jsi si jistej, že mě to nezabije?"
Její pochybování se mi líbí. Když se usmívá, vypadá hrozně roztomile. „Bude tě to bavit, uvidíš," ujistím ji. „Jo a můžu se na něco zeptat?"
To ji zaujme. „Myslím, že i kdybych řekla ne, stejně by ses zeptal," usměje se.
Má pravdu. Zeptal bych se.
„Víš, jak jsi říkala Maggie, že máš s rozchodama zkušenosti?"
„Jo, proč?"
„Povíš mi o nich?"
V jejích očích se mihne něco, co nedokážu pojmenovat. Poznám, že se jí do toho nechce. „Nemusíš mi o nich říkat, pokud nechceš, ale rád bych to slyšel, Sedmikrásko."
Lehce se pousměje a vstane ze židle. Svalí se na postel vedle mě a lehne si na záda, aby mohla zírat do stropu a ne na mě.
„Na střední v prváku se mi líbil jeden kluk. Byl to nejhezčí kluk na škole, byl o rok starší než já. Kamarádil se s mým bráchou, takže jsme se dost často vídali. On se mnou flirtoval a já – naivní patnáctka – jsem byla v sedmém nebi. Říkala jsem si, jak je to možný, že se líbím nejhezčímu klukovi, co jsem kdy viděla. Každý ráno jsem se malovala, česala a hodinu vybírala oblečení, ve kterým mi to bude nejvíc slušet. Jenom proto, abych se mu líbila. Po pár týdnech, co jsme se vídali a bavili a já se do něj zamilovala, se schýlilo k sexu."
Její hlas je klidný, ale přesto je v něm nádech smutku. Holt emoce skrýt nejdou.
„Bála jsem se, že když se s ním nevyspím, přestane mě mít rád. Chtěla jsem, aby si mě dál všímal a dál si se mnou povídal a prostě aby byl dál se mnou. No a tak jsem s ním jednou večer přišla o panenství. Na zadním sedadle auta jeho táty."
Teď už její hlas není klidný. Už je roztřesený. A byl bych slepej, kdybych si nevšiml slz, co se jí kutálejí po tvářích.
„Celý to trvalo asi dvě minuty. Byly to nejhorší dvě minuty mýho života. Hrozně mě to bolelo, krvácela jsem a i když jsem mu říkala, že mě to bolí, on nepřestal. Po těch dvou minutách, kdy se udělal, mě doprovodil domů. Celou cestu jsme mlčeli. Celé tělo mě bolelo a já se snažila zaplašit slzy. Když jsme dorazili domů, jen řekl ahoj a pak zase odešel. Druhý den ráno už mě to nebolelo. Stejně jako vždycky jsem se hezky učesala, nalíčila a oblékla jsem si svoje nejhezčí fialový šaty. Vždycky jsme se ráno scházeli ve škole u šaten a já tam jako obvykle čekala. Jenže on nepřišel. Myslela jsem si, že je třeba nemocnej nebo tak, ale když jsem procházela kolem jeho třídy, viděla jsem ho tam. Smál se tam s klukama. Doufala jsem, že třeba jenom zapomněl, ale nepromluvil se mnou celý den. Po škole jsem ho odchytila venku, abychom si konečně promluvili. Myslela jsem, že se omluví, že na mě ráno nepočkal. On mi ale místo toho řekl, že ho už nemám otravovat. Že to byla jen sázka s kámošema. Vsadili se, jestli mě zvládne do měsíce odpanit. V jeho očích už nebyla něha, kterou jsem tam vídala. Byla tam jen lhostejnost."
„Bože, Lydie..."
„Když se to dozvěděl Brad, jednu mu vrazil. Vyloučili ho ze školy a celá rodina jsme se přestěhovali sem, do Toronta. Od té doby jsem se několika klukům líbila, ale nikdy jsem nebyla schopná se jim otevřít. Nedokázala jsem jim věřit. Od té doby jsem nikdy s nikým nespala, Huntere."
Lydie se na mě konečně podívá. Slzy se jí kutálejí po tvářích a ona se je ani nesnaží zaplašit. S povzdychnutím si ji přitáhnu k hrudi a pevně ji obejmu. Je mi jedno, že mi zamokří tričko. Záleží mi jenom na tom, že cítím vůni jejích vlasů.
Že cítím teplo její kůže.
Že cítím dotek jejích prstů na paži.
Že cítím tlukot jejího srdce.