Zůstaň

20. KAPITOLA

HUNTER

Lydie si vezme vozík na nákup a jako první se zastaví u zeleniny. Pečlivě vybírá nejhezčí okurky a nejtvrdší rajčata. Do sáčku strčí jednu žlutou a jednu červenou papriku, taky pórek a další zeleninu, kterou ani neznám.
„Myslíš, že bys vzal tři ty celozrnný bagetky?" požádá mě mile. Já je okamžitě začnu vkládat do papírového pytlíku. Vložím ho do nákupního košíku a sleduju ji, jak vybírá ovoce. Raději ani nedutám, abych ji nevyvedl z rovnováhy.
Už nikdy ji nechci vidět tvářit se tak jako včera.
Tak zklamaně.
Vybere si pár jogurtů, taky sýr, šunku, nějaké to maso a samozřejmě mléko. Všechno vybírá v tichosti, prohlíží si složení a datum spotřeby. „Nechceš něco?" nabídne mi, když se začneme blížit k pokladně. Sama se zastaví u mrazáku se zmrzlinami.
„Ani ne," zavrtím hlavou. Lydie si vybere velké balení deseti ovocných nanuků. A jelikož jsou značně zlevněné, vezme rovnou čtyři krabice.
„Páni, tady někdo miluje zmrzku," zasměju se.
„Jedna z mála sladkostí, bez který se neobejdu."
Vejdeme do regálu s pitím, kde vezme dva od tří druhů džusu, aby doplnila zásoby. Nakonec přihodí dvě hořké čokolády a lupínky a pak už se postaví do fronty u pokladny.
„Díky za pomoc," pousměje se.
„Vždyť jsem ti vůbec nepomohl."
„Tak za společnost?"
Rty se mi roztáhnou do úsměvu. „Tak to nemáš zač."

Po zaplacení jí pomůžu s taškama, které naskládám do kufru, a odvezu vozík zpátky na místo. „Chceš hodit domů nebo někam jinam?"
Pohlédnu jí do očí, než nastartuje. „A nemohl bych na chvíli zajít k tobě? Myslím, že bychom si měli promluvit."
„O čem chceš mluvit, Huntere? Už jsme všechno dořešili." Její hlas zní najednou odtažitě.
„Nemyslím o těch holkách, Sedmikrásko. Myslím o nás."
Lydie mlčí až do doby, než zaparkuje před svým bytem. Vynesu jí tašky nahoru a společně je vyklidíme.
„Tak povídej," pobídne mě. „Nora tu není, tak máme klid."
Usadím se k ní na pohovku. „Co vlastně jsme, Lydie?"
„No přece kamarádi," odpoví automaticky.
„A jsi si tím tak jistá?"
Lydie se zamračí. „Proč bych si tím neměla být jistá? Nikdy mezi námi nic nebylo."
„Fyzicky možná ne, ale myslím, že po duševní stránce jo. Copak si nevzpomínáš, že jsi mi svěřila svoje největší tajemství, který jak jsi sama řekla, jsi až na pár výjimek nikomu jinýmu nesvěřila?"
Na to mi nic neřekne.
„Už od začátku mezi námi něco je, to prostě nepopřeš. Už tehdy, jak jsi mě srazila, jsem si říkal, že jsi jiná. Nekoukala ses na mě jako na hokejistu, nepadala jsi mi k nohám a nevyjížděla jsi po mně – to většina holek dělá. Pro všechny holky tady jsem hokejista Hunter Black, pro tebe jsem jen obyčejnej Hunter."
„Tak proč jsi mě tenkrát na tý párty nebalil? Jak jsme se potkali u záchodů."
„Chtěl jsem," přiznám, „ale něco mi říkalo, že bych neměl."
„Tak vidíš," pokrčí rameny. Vstane z gauče, otevře ledničku a vyndá plnou nádobu multivitaminového džusu. Nalije si ho do vysoké sklenice a půlku jí vypije rovnou. Zbytek odloží na bar. „Taky jsem měla chvíli pocit, že tě vidím jinak než jen jako kamaráda."
Srdce se mi rozbuší.
„Jenže jsi hokejista, Huntere. Navíc po tom, co jsem viděla na tý párty, bych s tebou nikdy nic mít nemohla. Jsi nevyzrálej, nespolehlivej a nevíš, co chceš. Lítáš za každou druhou, i když mi tu vykládáš, jak já jsem byla speciální, že jsem po tobě hned nevyjížděla. Myslím, že kluk jako ty by se vůbec do vztahových věcí neměl plést."