Navěky

36. kapitola

,,Když jsem byla ještě hodně mladá, zamilovala jsem se do Jackoba a chtěla si ho vzít. Plánovali jsme dítě, ale když se narodilo, úplně se pomátl. Našel si novou práci a chtěl naší dceru obětovat k nějakému pokusu. Já jsem s tím nesouhlasila a chtěla mu v tom zabránit. Všechno se jen zhoršovalo. Vyhodili mě z práce, která nás živila a naše dítě onemocnělo. Jackob mne i naši dceru bil. Jednou nás uvěznil v Tajné laboratoři, kde pracoval, aby nás využil na jejich pokus. Podařilo se nám utéct a ukrást mu něco, na čem jeho projekt závisel. Od té doby po mně jdou. Jednou, jsem to malém nepřežila. Asi hodinu jsem jim utíkala a schovávala se. Pak jsem, už skoro polomrtvá, došla před první barák, který jsem potkala a požádala o pomoc. Vyšel z něj právě tady Mario a zachránil mi život. Od té doby jsme se spřátelili a později se do sebe i zamilovali. Moje matka mi poskytla tento úkryt. Je to dům po moji matce. Ona ho zdědila po rodičích, ale odmítala v něm bydlet.  Nahoru do bytu chodit nesmíme, ale i tak nám to pomohlo. Nasimulovala jsem svou smrt, aby jsme setřásli laboratoř a Jackoba. Snažíme se mu ale co nejvíce uškodit. Zničit jejich plány, ukončit to mučení, které provádí na nevinných lidech a ty jsi součástí mého plánu." Zakončila Isabel příběh, podívala se na tebe a v očích se ji něco zalesklo. Chvíli jsi mlčela, pak ti to ale nedalo a zeptala ses. ,,Co se stalo s vaší dcerou?" Isabel odvrátila pohled. ,, Asi zemřela." ,,Co? To ani nevíte, co se stalo s vaším dítětem?" Tohle ji asi naštvalo.  ,,Od té doby, co nás Jackob uvěznil, se nám sice podařilo utéct, ale já se jí musela vzdát. Moje mladší sestra se nabídla, že mi pomůže, místo toho mě ale zradila..." Hlas se jí vytratil. ,,Omlouvám se. To jsem nevěděla." Zase bylo ticho. ,,Tak proto mi ta kobka, ve které jsem byla s Pětkou, připadala tak povědomá." Došlo ti najednou. ,,Byla jsem tam ve snu, když tě tam uvěznili s tvou dcerou." Mario s Isabel se na sebe podívali a pak rychle stočili pohled k tobě. ,,Zjistila jsi z toho snu ještě něco?" Ta otázka tě překvapila, ale odpověděla jsi klidně ,,Ne. Jen vím, že tenhle náhrdelník patřil tobě." Sáhla jsi pod tričko a vytáhla medailonek. Isabel se k tobě překvapeně natáhla a vzala ho do ruky. ,,Ty ho ještě máš?" ,,Ehm. Jo. Ale nevím jak jsem k němu přišla." ,,No dala jsem ti ho, když jsi byla malá. Dřív jsme se znávaly, ale už si to asi nepamatuješ." ,,Ne nepamatuju. Ale často se mi o tobě a Jackobovi zdá." ,,To se ani moc nedivím. Ten medailonek není tak úplně obyčejný a navíc, jak říkám, znaly jsme se. Co všechno se ti vlastně zdálo?" Vyprávěla jsi ji o všem, co jsi viděla ve svých snech a nakonec jsi ji řekla i to, co jste zjistili o magicae camera cum flore. ,,O tom jsme s tebou chtěla vlastně mluvit. Mario o ní pár věcí zjistil. Nevíme kde přesně je, ale přibližnou polohu známe. Navíc máme i věc, která popisuje, jak se do komnaty dostat. To je naše výhoda nad Jackobem. Ví sice, že k tomu bude potřebovat tebe a tvé sourozence, netuší však, jak vás využít. Nejdřív budeš muset ale najít samotnou komnatu a zničit květ, jinak ho získají oni a mohli by ho ošklivě zneužít." ,,Ale jak? Ani nemám ponětí, čím bych ji měla rozbít nebo se do ní dostat a tak." To ti pak všechno vysvětlíme. Nejdřív ti ale musím říct, kde ji vůbec najdeš. Víš kde je domov Sv. Ubalda?" ,,Já jsem v něm vyrůstala." Odpověděla jsi nevrle. ,,Jo promiň. Jenifer říkala, že se ti tam moc nelíbilo. Je mi líto že jsi tam musela být." Posmutněla. ,,Kdo je Jenifer?" Isabel na tebe chvíli nechápavě hleděla, ale pak rychle přešla od tématu a dál se věnovala vysvětlování, kde komnatu najdeš.