Navěky

17. kapitola

Práskla jsi za sebou dveřmi a chtěla  dojít k posteli, ale zamotala se ti hlava. Bylo to tady. Zase! ,,Nechte mě být! Pusťte mě! POMOC!" Podle hlasů jsi poznala, že to musel být chlapec. Nikoho jsi neviděla. Jen tmu, ale poznala jsi že brečel a jeho hlas byl tak zoufalý, až tě to bodalo u srdce. Najednou však křik ustal. ,,Funguje to?" Zaslechla jsi hluboký mužský hlas. ,, Nevím. Uvidíme za chvíli." Jackob. Byla sis jistá, že to byl on. Dostala jsi na něj vztek. Tohle mělo být to, s čím Isabel nesouhlasila? Týrání lidí? To je to, co měl v plánu udělat s tou dívkou o které se bavili? Týrat ji? ,,Jackobe, nech ho být! Víš že nic neudělal! Je nevinný!" Vzlykala nějaká žena. Isabel. ,,Sklapni a podej mi tu injekci." Najednou jsi zaslechla řev. Podle hlasu křičel ten chlapec. Nebyl to ale lidský křik. Spíš něco mezi zvířecím a lidským. Jackob a ten muž něco vyděšeně pokřikovali a pobíhali po místnosti. Začaly se ozývat zvuky rozbitého skla lítajícího po místnosti a věcí, které nejspíš ten chlapec se zvláštním řevem ničil. Poslední co jsi slyšela byl Jackobův výkřik.
Zhroutila ses na kolena a popadala dech. Medailonek na krku se chvěl. V tu chvíli sis toho moc nevšímala. Jen sis ho sundala a dala do šuplíku. Vyběhla jsi z pokoje a vrazila do pokoje Pětky. Ten zrovna seděl u stolu a něco psal. Otočil se na tebe ,,co se děje?" ,,Už zase. Zase ty hlasy. Byla jsem v transu a slyšela jak někoho týrali a pak tam byly strašný rány a křik." Sypala jsi to ze sebe rychle a do očí se ti hrnuly slzy. ,,Já už nevím co mám dělat." Pětka k tobě přišel a obejmul tě ,,klid. Pojď sem." ,,Co mám ale dělat?" Chytl tě za bradu a zahleděl se ti do očí. ,,To vyřešíme později ano? Teď se budeme věnovat jen hezkým věcem." Řekl, políbil tě a ty jsi spolupracovala. Pětka tě chytil za pas, přitiskl ke zdi a začal tě líbat na krku. Jen ses zasmála a pošeptala mu do ucha ,,počkej. Teď ne" ,,ale já čekat nemůžu" ,,ale můžeš." ,,Ne. Protože ty jsi strašně krásná" usmála ses. ,,Ty jsi úžasnej víš to?" Dala jsi mu pusu a pocuchala mu vlasy. ,,Ano já vím, ale na tebe nemám." Začali jste se znovu líbat. Pětka tě k sobě přitiskl ještě víc, rukou ti zajel pod tričko a dotkl se tvoji holé kůže. Byla jsi úplně mimo. Rozbušilo se ti srdce a v břiše se  rozletělo hejno motýlů. Bylo to nádherné, v tom se ale ze zdola ozvaly výstřely. Lekla ses ,,co to bylo?" Přitiskla ses Pětkovi na hruď a pevně ho objala. ,, Nevím. To asi trénink nebude."