Navěky

23. kapitola

,,Tak počkat." S Pětkou jste se na sebe podívali ,,co je? Co se děje?" Zeptal se zmateně, když viděl tvůj zděšený a zamýšlený výraz. ,,Ten medailonek! Mám ho od té doby, co jsem přijela do dětského domova. Nevím odkud ho mám, ale musí být nějak spojený s těmi sny. Když jsem byla v dětsáku, nikdy jsem ho nenosila. Pak jsem si ho navlékla na krk, jak jsem odjížděla a od té doby se mi zdá o Jackobovi a Isabel, ale když jsem si ho zase  sundala, byl klid. Ten dnešní sen s tím asi neměl nic společného, protože tam nebyli ti dva." ,, No sakra." Vydechl ,,ale dává to smysl. Musíme zjistit odkud je. Podej mi ho." Sebrala jsi medailonek ze šuplíku a hodila ho Pětkovi, ten si ho prohlédl a řekl ,,máš od něj klíč?" ,,Ne" ,,tak to zkusíme odemknout něčím jiným. Určitě se to nějak povede otevřít." ,, Těžko. Už jsem zkusila všechno. Ta dírka je tak malá, že se do ní nic nenarve a pinetkou se mi to otevřít nepovedlo." Pětka si povzdechl ,,tak nic. Počkej. Něco mě napadlo, ale nebude se ti to líbit." ,,Sem s tím" ,,tuhle noc si ho nasadíš. Zkusíš se zase vrátit zpátky do toho snu a pokusíš se zjistit něco víc. Třeba nám to pomůže v pátrání." Zamračila ses. ,,Hale tak si to zkus sám. Já už ho nenasadím." ,, Melanie, já vím, že to je pro tebe nepříjemný, ale je to jediná možnost, jak se o něm můžeme něco dozvědět. Zkus to. Prosím." ,, Aaa no tak fajn. Ale budeš spát tady se mnou, protože jestli se mi bude zas zdát něco špatnýho, tak ti dám do ciferníku, protože jsi mě do toho nutil." Pětka se zasmál ,,super. To se neodmítá."
,,Číslo Osm, dneska budeš trénovat schopnosti s číslem Pět." Oznámil ti Reginald u snídaně. ,, Rozumím otče." Přikývla jsi a usmála se na Pětku. ,,A žádný vošmatlávání vy dva." Pošeptal ti do ucha Klaus. Kopla jsi mu pod stolem do nohy, až vyjekl ,,au co děláš!?" Vyplázla jsi na něj jazyk, dojedla zbytek jídla a pak se běžela převléct do sportovního oblečení.
,,Jsi připravená?" Zeptal se tě Pětka, když jsi za ním vtrhla do tělocvičny. ,,Jasně. Jdem na to." Vysvětlil ti, jak jeho schopnost používat a jak nad ní získat plnou kontrolu. ,,Tak teď to zkus ty." Dala jsi ruce před sebe a pokusila se vytvořit "portál", ale jen se ti u rukou zablesklo něco modrého a zase to zmizelo. ,,No alespoň něco." Zasmál se Pětka. ,,Zkus to znovu a přemísti se k té lavičce." Na desátý pokus, se ti podařilo teleportovat, ale na úplně jiné místo než jsi chtěla a po půl hodině marného tréninku jsi už byla dost naštvaná ,, bože to je na nic. To se snad nikdy nenaučím." ,,To zvládneš. Já ti věřím." Snažil se tě povzbudít. ,,Zkus to ještě jednou." Potichu jsi zabrblala nějakou nadávku a zkusila to znovu. Soustředila ses na lavičku a rukama si otevřela portál, proskočila jsi prostorem, ale místo aby ses teleportovala k lavičce, jsi narazila do Pětkovi hrudi. ,,Ehm promiň. To nebylo v plánu." Vykoktala jsi, otočila se a šla zase na značku z které ses přemisťovala. Pětka se ale teleportoval před tebe a chytil tě za boky. ,,Tak co kdyby jsme si udělali menší přestávku." ,,To by bodlo." Usmála ses na něj a políbila ho. Chvíli jste jen stali v obětí s čely opěrnými o sebe a koukali si navzájem do očí. Cítila jsi na tváři jeho teplý dech. Jak může být někdo tak nádherný? Zavřela jsi oči a on tě políbil. Čas se zastavil a vy jste jen tiše stáli uprostřed tělocvičny a líbali se. Pak jsi ale zaslechla kroky a rychle se od Pětky odtáhla. Do tělocvičny vešel Reginald a vy jste museli pokračovali v tréninku. Teleportaci jsi už začala docela ovládat, ale dost tě to vyčerpávalo, a tak jsi večer skočila do postele oblečená a neučesaná. Hned jak jsi dopadla na měkkou matraci, se ti po těle rozlil příjemný pocit a ty ses konečně uvolnila. Byla jsi strašně unavená. Na sobě jsi měla zavěšený medailonek, ale už ses snů nebála, protože jsi usínala v Pětkovi něžném objetí.