Navěky

35. kapitola

Chtěla jsi být sama, ale Pětka pořád ťukal na dveře, skoro brečel a omlouval se. ,,Melanie, prosím, já nevěděl, že to byla pravda. Odpusť mi. Já jsem chtěl..." Nasadila sis sluchátka, přelezla přes parapet a slezla po žebříku, který byl hned vedle tvého okna. Procházela ses nepřítomně po ulicích a vůbec jsi nevnímala okolí. Uplynula asi půl hodina a mobilu ti zrovna hrála písnička I think we're alone now od Tiffany, když jsi ucítila, jak ti někdo pevně stiskl ruku a zatáhl tě do tmavé, zatuchlé, špinavé uličky. Nestihla jsi ani vykřiknout, něčí teplá dlaň ti zakryla pusu a otočila si tě čelem k sobě. Chvíli ti trvalo, než si tvoje oči zvykly na tmu, ale když jsi pořádně zaostřila pohled, spatřila jsi ženskou tvář. ,,Isabel!?" Vykřikla jsi, ale ona si přitiskla prst na ústa a naznačila, aby jsi byla zticha. ,,Tady nejsme v bezpečí." ,,A-ale j-jak..." Isabel tě popadla za ruku a táhla tě dál tou smradlavou uličkou. Po asi dvě stě metrech, kdy ses neodvážila na nic zeptat, jste najednou zastavily a Isabel se rozhlédla kolem sebe, strčila do dveří, před kterými jste staly a ty se se skřípěním otevřely. Vklouzla dovnitř a vtáhla tě s sebou. V místnosti byla naprostá tma a taky pěkná zima. Pak jsi zaslechla divný zvuk a Isabel zažehla starou petrolejovou lampu. Až teď sis pořádně prohlédla její obličej. Byl mnohem starší, ustaranější a bledší než ve tvých snech, stejně jako ten Jackobův. Její nebyl ale narozdíl od toho jeho zlý. Naopak milý a podstivý. Ani teď jsi ale neměla prostor na otázky, protože Isabel se rozběhla tmavou chodbou. Bez rozmýšlení jsi se vydala za ní. Málem ses sklouzla po točitých schodech, ale Isabel tě chytila. ,,Melanie dávej pozor." Napomenula tě, do tváře se ti však stále nepodívala. ,,Jak znáš moje jméno?" ,,Teď ještě ne." Odpověděla jen a pokračovala v cestě. Když už jsi konečně seskočila z posledního schodu, rozprostřela se před tebou další chodba, na konci které stály obrovské dřevěné dveře s těžkými pokovy. Isabel k nim došla a zaklepala na ně. Chvíli se nic nedělo, ale pak se z druhé strany ozval tichý hlas ,,kdo je to?" Zeptal se podezíravě. ,,Mario, samozřejmě že já. Vedu Melanie." Dveře se s klapnutím a  vrzáním zrezivělých pantů pomalu otevřely a vykoukl z nich malý, rozcuchaný mužík s brýlemi na nose. Nejspíš Mario. Když vás spatřil otevřel dveře docela. Místnost, která se rozkládala za nimi byla velká, příliš prostoru v ní však nebylo. V rohu stála obrovská skříň z dubového dřeva a hned vedle ní asi metr a půl dlouhý stůl, který přes všechny plány, mapy a papíry, jež na něm ležely, nebyl ani vidět. Na druhém konci místnosti byla skromná laboratoř,  velká postel s nočním stolkem a ošuntělý gauč. Celý prostor osvětlovala jen jedna už lehce poblikávající žárovka, ledabyle visící ze stropu, lampa na stole a oheň, který plápolal v malém krbu. Byly jste nejspíš v bývalém sklepení, takže sem neprocházelo žádné sluneční světlo. ,,Tak to ty jsi Melanie." Řekl užasle Mario ,,jsem rád, že tě konečně poznávám..." Nejspíš chtěl ještě něco dodat, ale Isabel mu skočila do řeči. ,,Vím, že to tu není nic moc, ale budeme si s tím muset vystačit i ve třech..." ,, Počkat, počkat. Jak ve třech? Nejdřív mi vysvětlete, proč jste mě sem zatáhli, kde to jsem, jak mě znáte a co po mně chcete." ,,Jak to myslíš? Vždyť Isabel je..." ,,Říkala jsem ti přeci, že ji vymazali paměť." ,,Co!? Kdo mi vymazal paměť? Co se to děje?" Byla jsi zmatená a vyděšená. Isabel tě se smutným pohledem chytla za rameno a odvedla ke gauči. Sedly jste si a ona začala vyprávět..."