Navěky

10. kapitola

,, Melanie, Melanie vstávej! Prosím!" Pomalu jsi přicházela k vědomí. Otevřela jsi oči a nad sebou uviděla Pětku a Klause. ,,Co se to stalo?" Chtěla ses posadit, ale strašné tě bolela hlava.  Rozhlédla ses po tělocvičně a vzpomněla si na to, co se stalo ,,pitomej Jackob a Isabel" ulevila sis. ,,Kdo? Ty ses praštila do hlavy že jo?" Řekl Klaus zmateně. ,,Ne ne to nic" vykoktala jsi rychle. ,, Jdem to dodělat ať to máme za sebou." Zvedla ses a chtěla zase začít uklízet, ale Pětka tě chytil za ruku ,,jsi v pořádku?" Pořád jsi se na něj trochu zlobila kvůli tomu, jak na tebe křičel, a tak jsi jen kývla hlavou a popadla svoje koště. Pětka se na tebe celou dobu starostlivě koukal. Začínalo ti to lízt na nervy. ,,Proč na mě pořád tak civíš?" Řekla jsi to víc jedovatě než jsi měla v plánu a hned jsi toho začala litovat. ,,Ne nic. Promiň." Sklopil pohled a dál si všímal zametání. Když jste skončili, šla jsi do pokoje aby sis chvíli odpočinula. Pořád ti nebylo moc dobře a bolela tě hlava. Lehla sis na postel a chtěla si číst, ale najednou se k tobě teleportoval Pětka. ,,Co je? Spletl sis pokoj?" ,,Ne. Chtěl jsem jít za tebou." ,,Aha? A co jsi mi chtěl? Křičet na mne, že jsem si moc dovolila?" Nechtěla jsi být na něj zlá, ale ten vztek byl silnější. ,,Přišel jsem se zeptat jak ti je." ,,No bolí mě hlava, ale jinak se mám fajn." ,,Tak to je dobře." Chvíli tam stál s rukama v kapsách a mlčel. ,,Ještě něco?" Zeptala ses a tázavě se na něj dívala. ,,Jo. Ještě jsem se ti chtěl omluvit." To tě zarazilo ,,noo dobře. Poslouchám." Pětka se nadechl a řekl ,, já vím, že jsem se k tobě nechoval moc hezky. Chtěl jsem se jen omluvit a pokud možno usmířit. Nechceš třeba zajít na kafe? Byl bych rád kdyby jsme spolu vycházeli." ,,Ehm jo jasně proč ne. Chci říct, jo já taky. Dej mi chvíli jen se převlíknu." Pětka se usmál ,,tak fajn. Za deset minut před mým pokojem." ,, Dobře" Pětka se teleportoval pryč. Co to mělo být? Vstala jsi a začala si vybírat oblečení. Nakonec jsi na sebe hodila jen mikinu a rifle. Zbývalo ještě pár minut, a tak jsi vytáhla deník a začala psát. Mily deníčku, dneska jsem měla svůj první trénink a bylo to celkem fajn. S Lutherem si rozumím, ale potom, co jsme docvičili a šli s Klausem a Pětkou uklízet se stalo něco divného. Nejdřív to byla zábava, dokud to ale Pětka nezkazil a nezačali jsme se hádat. Potom se mi začala motat hlava a já slyšela zase Jackoba a Isabel ze svého snu. Nevím o čem se to hádali, ale myslím že to neskončilo dobře. Netuším proč se mi objevují ve snech a ani proč se mi zjevili v ty tělocvičně, ale rozhodně to není příjemný a já z toho fakt nemám dobrej pocit. No ještě divnější je ale to, že mě Pětka pozval na kafe. No každopádně už budu muset jít. Doufám že to dobře dopadne a on mě neotráví."  Zasmála ses, seskočila z postele a vyšla ze dveří, kde jsi narazila do Pětky. ,,Fuj já se strašně lekla. Řekl jsi před tvým pokojem." ,,Jo ale ty jsi pořád nešla, tak jsem šel za tebou." Chvíli jste stali dost blízko sebe a koukali si do očí. Pak sis odkašlala ,, no tak jdeme. Ať to do večera stihnem. Pak už mám jiný plány." Pětka se trochu začervenal, ale pak kývl. Vyšli jste z akademie. Venku foukal příjemný vítr a cuchal ti vlasy. Rozesmál ses a rozeběhla se prašnou cestou směrem ke kavárně. Pětka se usmál a rozeběhl se za tebou. ,, Melanie, počkej na mne!"