Navěky

22. kapitola

,,Tak co? Jaký to bylo?" Otočila ses na bok a podívala se na něj. Mlčel. ,,To snad ne! Děláš si srandu? On usnul!? Však ještě není ani pořádně tma. To má z toho cvičení. Bože měla jsem na něj dohlédnout. Takhle se akorát strhá." Otočila ses zase zpátky a pokoušela se usnout. Moc to nešlo, ale po necelé hodině a půl jsi nakonec zabrala a upadla do hlubokého spánku, který ale přerušil další sen. Byl jiný než ty předchozí, protože se vůbec netýkal Jackoba a Isabel. V tomto snu se ti zjevila mladá žena. Mohlo ji být něco okolo dvaceti. Seděla na lavičce před nějakým domem. Vypadal obyčejně. Šedivá omítka a malá zahrádka okolo. ,,Christiane, jsem těhotná." Mladík, který seděl naproti ní v proutěném křesílku, vyprskl všechnu vodu, kterou se právě chystal spolknout. ,,Co jsi to řekla?" ,, Že jsem těhotná. S tebou. Budeme mít dítě." Slečna se na něj milé usmála. ,,To teda nebudeme Jenifer! Já ho nechci! Nechci mít dítě!" Úsměv ji opustil a vystřídal ho smutný, zmatený pohled ,,cože? Jak to myslíš? Jsme spolu už dlouho. Proč bychom nemohli mít dítě?" Christian bouchl skleničkou o stůl a ta se roztříštila na stovky střepů, jež se rozletěly po celé verandě, na které seděli. ,, Buď se ho zbavíš, nebo je mezi námi konec." Řekl ostrým a hrubým hlasem. Jenifer se do očí nalily slzy, ale rychle se  postavila a pohlédla mu do očí. ,,Tak fajn. V tom případě odejdi." I přes slzy zněl její hlas ledově. Christian ji probodl pohledem, ale ona se nenechala rozhodit a to ho trochu zmátlo ,,to myslíš vážně?" Zařval ,,smrtelně. A teď vypadni." ,,Jsi sobecká, arogantní a tvrdohlavá mrcha!" ,,Ne! To ty jsi mi udělal dítě a následně zničil náš vztah. To ty jsi ta stvůra." Christian se zvedl a chtěl ještě něco dodat, její pohled byl však tak bolestivý a ostrý, že raději jen naprázdno otevřel ústa, zas je zavřel a odešel.
Vzpřímila ses na posteli a tím probudila i Pětku. ,,Co se děje zlato?" Ani jsi neodpověděla, jen jsi vstala z postele, došla k oknu, opřela se o parapet a zadíval se ven. ,, Já ji od někud znám." Zamručela sis pro sebe. ,,Co jsi říkala?" Trhal jsi sebou. Úplně jsi zapomněla, že je s tebou v pokoji Pětka. ,,Nic. Nic jsem neříkala." Uklidňovala jsi ho s nepřesvědčivým a nepřítomným pohledem. ,,Tak stačí! Řekni co se stalo." Teprve teď se pořádně probrala ze svých myšlenek a  dostala zpátky do reality. Přeletěla jsi pohledem po místnosti a  utkvěla na hodinách. ,,Paní, už je šest. Asi se půjdem rovnou najíst ne?" ,,Neodbíhej od tématu Melanie" zvýšil lehce hlas. ,,Aaa. Tak fajn. Zase se mi zdál divnej sen." Pětka vykulil oči ,,co? Nezdají se ti nějak částo?" ,,No právě že jo. Celou dobu to bylo v pohodě. Nebo alespoň poslední dva týdny. A dneska se to zas vrátilo. Ale byl jinej. Nebyla tam Isabel ani Jackob." Vysvětlila jsi mu a vyklopila celý svůj sen. On jen zavrtěl hlavou. ,,To nechápu. Mně se takovýhle sny nikdy nezdály a ty je máš každou chvíli. Čím to je?" ,,To já právě nevím!" Zavrčela jsi naštvaně a kopla do šuplíku vedle postele. Ten se otevřel a vevnitř se zablesk zlatý medailonek...