Navěky

13. kapitola

Objevila ses zase v té zahradě. ,,Jsi parchant Jackobe! My dva jsme spolu definitivně skončili! Už mi nelez na oči!" Křičela Isabel s uslzenýma očima. Její předtím nádherně sčesané vlasy teď všude rozcuchaně vlály, jak byla naštvaná. Vlepila Jackobovi facku a chtěla odejít, on ji však chytil za ruku s nebezpečně chladným pohledem. ,,PUSŤ MĚ!" Zařvala na něj. ,,Ne. Ty nikam nejdeš. Budeš se mnou spolupracovat, starat se o ni a až vyroste, tak ji použijeme." Chytl Isabel pod krkem a sykl do jejího ucha ,,je ti to jasný?" Isabel tekly po tvářích slzy, nakonec ale kývla. ,,Ano, přesně tak a jestli jenom někomu cekneš o našem plánu, jsi mrtvá a ona taky." Isabel se rozplakala ještě víc. Jackob ji pustil. Isabel se rychle rozeběhla cestou mezi stromy.
Sen se proměnil a ty jsi stala v nějaké kanceláři. U stolu seděl Jackob a k někomu mluvil. Neviděla jsi mu do tváře, protože seděl v křesle otočený k tobě zády. ,,Vyšlo to šéfe. Bude spolupracovat. A ji budeme moci později využít." ,, Perfektní. Teď běž a dopiš ty plány. Nechci aby oni dopadli stejně jako ti předchozí ze Spa..." Dál jsi to neslyšela. Probudila jsi se. Byla jsi už zase ve svém pokoji. Na krku se zaleskl zlatý medailonek. Po čele ti tekla kapka potu. ,,Prosím už ne!" Vykřikla jsi. ,,Co se děje?" Zamumlal někdo vedle tebe. Trhla jsi sebou ,, Panebože ty jsi mě vylekal" vyhrkla jsi překvapeně ,,co tady děláš?" Pětka se rozespale protáhl. ,,Hlídal jsem tě a asi jsem usnul." ,,Proč jsi mě hlídal?" ,,Aby jsi neudělala nějakou blbost" odpověděl, pak ale ještě potichu dodal ,,a bál jsem se o tebe" srdce ti vynechalo úder. Dělala jsi, jakože jsi to neslyšela. ,,A co myslíš, že bych asi tak dělala?" ,,Já nevím. Třeba šla zabít kuchaře z ty pizzerie. Beze mne tam nejdeš. Chci být u toho." ,,Ty seš praštěnej" zasmála ses. ,,Neboj nikam se nechystám." ,,Tak to je dobře. A co jsi to křičela předtím když ses vzbudila?" ,,Hm nic. Jen jsem měla zase ten sen." Zamumlala jsi a doufala, že to Pětka jen přejde a nebude to chtít řešit, ale spletla ses. Pětka se vzpřímil na židli ,, poslouchám. Co se ti zdálo?" ,,Achjoo musíme to řešit?" ,,Jo to teda musíme. Sama jsi říkala, že ti to přijde až moc reálný, než aby to byl jen sen. Takže povídej." ,,No dobře." Všechno jsi mu řekla. ,,To se mi nelíbí." Zamumlal. ,,A myslíš, že mně jo? Tobě se to alespoň nehoní v noci hlavou." ,,Máš pravdu. Promiň." Zvedl se ,,asi už půjdu aby ses mohla ještě prospat." Otevřel dveře, ale ty jsi ho zarazila. ,,Hale Pětko, nemohl by jsi tady zůstat se mnou?" ,,Kdyby se to zase vrátilo." Dodala jsi rychle. Sakra co to melu? Proběhlo ti hlavou. Pětka se na tebe usmál ,,moc rád, ale ta židle je strašně nepohodlná. Ledaže by jsi mi dovolila spát u tebe." Řekl, zavřel dveře a došel k tobě. Vyzývavě se na tebe podíval. Byla jsi ráda že bylo šero a Pětka neviděl, jak se červenáš. ,,Ehm. No jestli chceš.." ani jsi to nedořekla. Sundal si boty a skočil za tebou. ,,To víš že chci." I přes tu tmu musel vidět jak jsi zrudla. ,,No dobře, tak asi dobrou." Chtěla jsi se otočit a spát, ale on tě chytil za rameno a řekl ,,jsem rád, že už jsi v pořádku. Usmál se a lehl si. Ty jsi zabořila hlavu do polštáře a chtěla křičet, ale naštěstí ses udržela.