Superior

◆4◇

Další dva týdny se nic speciálního nedělo. Já stále plnil svou práci a stále jsem Clarka neměl šanci vůbec zahlédnout. Bylo to zvláštní, jakoby snad v tom domě ani nebydlel.

Bylo úterý a já si v klidu spal, když v tom mě probudil zvonicí telefon. Kupodivu to ale nebyl budík nýbrž telefonát. Co nejrychleji jsem se pokusil vyhrabat z peřin, abych se mohl natáhnout k nočnímu stolku a hovor přijmout.

,,Ano?" zachraptěl jsem do telefonu a snažil se ještě trochu probrat.

,,Newte! Díky bohu, jsi vzhůru! Tady Delia," ozvalo se z telefonu. S Deliou už jsem měl tu čest se párkrát potkat a je velmi milá, dokonce jsme si začali tykat.

,,No vzhůru tak úplně nejsem, nebo jsem teda ještě před minutou nebyl, kolik je vůbec hodin?" zamumlal jsem. Pokusil jsem si protřít oči, abych aspoň trochu viděl. Venku byla ještě tma.

,,Je trochu po páté hodině. Každopádně mám na tebe moc důležitou prosbu. Stala se mi taková nehoda... Zlomila jsem si nohu a nemůžu dneska do práce, potřebuju, abys mě zaskočil," vychrlila na mě a já se to snažil zpracovat.

,,Proboha a jak se ti to stalo?" zeptal jsem se zděšeně.

,,Byla jsem náměsíčná a spadla ze schodů, nemusíš se bát, manžel mě hnedka odvezl na pohotovost. Myslela jsem si, že to nic nebude, ale bohužel, mám neschopenku. Musíš mě zastoupit, nikdo jiný mi to nezvedá." Byl jsem naprosto v transu. Já přece nemůžu dělat asistenta, na to nemám žádný zkušenosti.

,,A-ale já nevím, co a jak dělat. Navíc ještě nemám klíče!" snažil jsem se vymluvit, i když to vlastně byla pravda. Opravdu nemám klíče.

,,Nechávám jeden záložní schovanej v tajný schránce v plotu, tam je najdeš a dostaneš se dovnitř. Číselnej kód je dneska 2257. Ráno mu stačí udělat čaj. Mátový s dvěmi lžičky medu a trochou citrónu, to najdeš v kuchyni. Dál už tě zaúkoluje on," dávala mi instrukce. Doufám, že si je budu pamatovat.

,,No dobrá a v kolik tam mám být?" zeptal jsem se a už jsem se pro jistotu začal převlíkat.

,,Co nejdřív, ale nejpozději tak 6:45," sdělila mi a já okamžitě zrychlil.

,,No tak to budu muset pohnout. Ale tohle mi dlužíš!" řekl jsem, když jsem si nasazoval ponožky a telefon už jsem si přidržoval jen ramenem.

,,Neboj, rozhodně ti to nějak oplatím, ale teď už musím, jdu na sádrování, tak pa!" zavěsila, než jsem jí vůbec stihl říct ahoj. Radši jsem to neřešil a rychle se dooblékl.

Cestou jsem přemýšlel, co takovej asistent dělá. Stele postel, nosí čaj a kávu? Nebo i obléká, krmí, splachuje záchod? Z nedostatku spánku už mi hrabe. Zrovna dneska jsem šel spát až kolem jedné, díval jsem se na seriál. Normálně bych ještě tak hodinku až dvě spal.

Klíč jsem naštěstí našel hned. Okamžitě jsem tak vběhl do kuchyně a začal dělat, co jsem měl zadáno. I když teda nepřímo zadáno. Ještě že mi Samanta pro jistotu ukázala, kde co v kuchyni je. Asi pět minut před sedmou jsem měl hotovo, dal jsem čaj na tácek, který jsem našel a šel jsem hledat pana domácího.

Teprve teď mi došlo, že ho poprvé v životě uvidím. Začal jsem být krapet víc nervózní, než jsem původně byl. Naštěstí se mi podařilo i přes třesoucí se ruce čaj nevylít. A nakonec jsem se donutil i zaklepat.

,,Konečně! Dále!" ozval se tlumeně medový hlas. Dobře, Newte, hlavně z něj hned nepadni do kolen. Řekl jsem sám sobě, než jsem vzal za kliku.

,,Delio, konečně jsi tad-y," otočil se na mě černovlasý muž v bílé košili a okamžitě se zarazil. Začal si mě očima prohlížet, až mi to bylo nepříjemné. ,,Ty nejsi Delia," konstatoval a mírně se pro sebe zamračil.

,,Nejsem, pane," přitakal jsem mu. Nebyl jsem moc schopný slov.

,,A kdo jsi?" zeptal se podezíravě. Je zvláštní, že tady se zaměstnanci a zaměstnavatelé vůbec neznají.

,,Jsem Newton Wright. Pracuji tu jako uklízeč," představil jsem se stručně.

,,Aha... A jaktože jsi tu ty a ne Delia?" zeptal se. Vypadal dost zmateně.

,,V noci na dnešek si zlomila nohu, proto mi zavolala, jestli bych jí rychle nezastoupil," oznámil jsem mu.

,,Aha, tak v tom případě děkuji za čaj," přistoupil ke mně blíž a převzal si ode mě šálek. Na chvíli se však ještě zastavil a podíval se mi do očí. Tentokrát jsem neměl odvahu uhnout. Jakoby se mi z nich pokoušel něco vyčíst. Nakonec to byl však on, kdo tento kontakt ukončil a vrátil mě do reality.

,,Běž tedy nastartovat auto, aby se trochu zahřálo, dneska mám ve firmě důležité jednání, takže ty pojedeš semnou," usrkl si z čaje a začal si oblékat kabát, tvářil se u toho velmi přísně. Ještě než jsem stihl odejít z jeho ložnice, která byla celá laděná do šedé, mi hodil klíčky od auta. Divil jsem se, že mi hned tak důvěřuje, také jsem mu mohl lhát, ale on mi prostě věřil.

Moc jsem na nic nečekal a zamířil do garáže, kde se nacházela dvě auta stejné značky, ovšem jedno bylo bílé a druhé černé. Stiskl jsem odemykání na klíčích, abych zjistil, jaké z aut mám nastartovat. Nakonec to bylo to černé. Udělal jsem přesně to, co mi řekl, ale z auta jsem hned na to vystoupil. Nemyslel jsem si, že mě nechá řídit, i když jsem řidičák samozřejmě měl.

Po nějaké chvilce přišel a nasedl na místo řidiče. Stále jsem z něj byl uchvácený, protože už jen takto byl skutečně k nakousnutí. Mé myšlenky přerušil on, když mi pokynul, ať nasednu na místo spolujezdce. Hned na to jsme vyjeli.

,,Tady máš diář od Delii, ještě že si ho nechává v kanceláři, jinak bychom dnes byli úplně ztracení." podal mi tlustý deník a já se v něm hned pokusil zorientovat.

,,Pokud jsi zvyklí jen na práci uklízeče, bude pro tebe dnešek náročný, mám dnes mít hodně jednání," sdělil mi, ale ani na chvíli odvrátil pohled z vozovky.

,,Snad vás nezklamu, pane."

Pan Clark je celkem uffffff
9.10. 22
Lya <3