You're Singer, I'm Hater || Zayn Malik ✔

34.kapitola - Asi máš pravdu

„Nialle, já..." zadívala jsem se mu do jeho úžasných modrých očích a jedno jsem si uvědomila. Nemůžu mu do těch nevinných očích zalhat, že ho miluju, když to není pravda. Záleží mi na něm, ale... takhle moc zase ne. Skousla jsem si ret. 

„Čekám," ozval se jeho hlas u mého ucha a já se zachvěla. 

„Nemůžu ti to říct, i když bych moc ráda," řekla jsem nakonec přiškrceně a pohled sklopila ke svým nohám, protože jsem se mu nemohla dívat do očí. Nechtěla jsem vidět, jak na to zareaguje. Bojím se, že ho takhle ztratím. Nejen jako něco jako přítele, ale i jako nejlepšího kamaráda a to nechci. Možná tohle nebyl dobrý nápad. Možná bych se už měla smířit s tím, že mi nikdy nic nemůže vyjít. Celý můj život je jeden velký špatný nápad. Ne, nerozbrečíš se tu, Piper Yacoub! Okřiklo mě moje podvědomí a já se trochu sebrala.   

„Věděl jsem to," řekl Niall, „Myslím, že i ty víš, že tohle nebyl nejlepší nápad. Možná ti na mně záleží, ale pořád jen jako na nejlepším kamarádovi a vím, že se to u tebe ani nezmění. Nemá to cenu," povzdechl si Niall a já se na něj konečně podívala. 

„Asi máš pravdu," špitla jsem, „Ale nechci tě ztratit úplně. Nemohlo by to být mezi námi zase jako dřív? Nejlepší přátelé navždy?" Dodala jsem rychle s prosebným tónem. 

„Nikdy mě neztratíš úplně," mrkl a já se mu schoulila do otevřené náruče. „Nejlepší kamarádi navždy, protože my víc být nikdy nebudeme moct," zamumlal mi do krku. Měl pravdu, i kdybych se pokoušela namluvit si cokoliv.

„Tohle byl asi rekord nejkratšího vztahu," odlehčila jsem situaci, když jsem se od Nialla odtáhla. Niall se zasmál. 

„Možná," pokrčil rameny. Jeho úsměv mi dodával pocit, že jsme v pohodě. Že to může být jako před dneškem a lepší, ale nikdy se nebudeme bezhlavě milovat. Jeho úsměv nutil usmívat se i mě. 

„Co řekneme ostatním?" Napadlo mě po chvilce.

„Co já vím, nic? Chtěla jsi přece naštvat Zayna," mrkl na mě Niall. 

„Ne Nialle, s tím už já definitivně končím. Nikdy to nevyšlo a nevidím důvod, že by to teď mělo vycházet. Všechno se mi vždycky vymkne z rukou a já už to nechci riskovat," zamračila jsem se a Niall chápavě přikývl. 

„Ale kdyby něco, jsem ti k dispozici," spiklenecky se usmál. 

„Oh, tak díky," usmála jsem se a dala ruku na kliku dveří. 

„Je mi už zima, půjdu dovnitř," řekla jsem a on přikývl. 

„Měj se," věnoval mi rychlé objetí a já vstoupila do domu. 

„Piper," uslyšela jsem otcův hlas a já se zarazila. 

„Ahoj," zavolala jsem nejistě a rozhlídla se. Nikde jsem ho neviděla. Skopla jsem z nohou svoje boty a potichu šla po chodbě domem. 

„Tady jsem," ozval se přímo za mnou otec a já sebou trhla. Otočila jsem se a čekala až se moje srdce zase v mojí hrudi uklidní. 

„Vyděsil jsi mě," poznamenala jsem s minimálním vyčítavým tónem. 

„Promiň," řekl, „Chci ti dodatečně popřát všechno nejlepší k tvým včerejším narozeninám," pokračoval s širokým úsměvem a já si oddechla. Chce probírat jen moje narozeniny. Nasadila jsem úsměv. Až teď jsem si to pořádně uvědomila, vážně mi je 18. Vážně jsem svéprávná a můžu si dělat téměř co chci. 

„Mám pro tebe pár dárků," tuhle otcovu větu jsem slyšela už hodně krát. Tohle narozeninové blahopřání bylo vždycky stejné. Všechno nejlepší, dárky, dort a pak je jeho otcovská povinnost splněná a může se vypařit. Nevadilo mi to. Vyhovovalo mi, že nikdy nesvolával celou rodinu na trapnou rodinnou oslavu. Takovéhle sešlosti jsem nenáviděla a jelikož otec to věděl a asi mě měl opravdu rád, nepořádal to, za což jsem mu byla vděčná. 

„Myslím, že by jsme se na tvůj hlavní dárek mohli jet podívat," prohodil otec a já vykulila oči. 

„No, klidně," řekla jsem nejistě a přemýšlela co to může být. „Tak pojď," pobídl mě ven přes dům k našemu černému Bentley. Sedla jsem si na místo spolujezdce a otec nastartoval. Vyjeli jsme po hlavní silnici. Dostali jsme se na opačnou stranu Londýna, než jsme bydleli a otec pomalu zpomaloval u nového, celkem luxusního domu. 

„A tady děláme co?" Řekla jsem nechápavě. 

„Nastav ruku," poručil mi otec a já ho uposlechla. Do ruky mi položil klíče a já si je prohlídla. Pohledem jsem přebíhala z domu na klíče, než mi dopnulo. 

„To je můj narozeninový dárek?" Ukázala jsem rukou na dům a otec pyšně přikývl. 

„Děkuju moc," objala jsem ho kolem krku. 

„Ať mě neudusíš," zasmál se otec, „Tak si ho půjdeš prohlídnout ne?" Řekl povzbudivě a já vyběhla z auta. Můj pohled se zastavil na světlém, vysokém domu. Rychlými kroky jsem se blížila k domovním dveřím. Klíč, který jsem měla v ruce jsem dala do zámku a otočila. Vzala jsem za kliku a vešla dovnitř. První, čeho jsem si všimla byly mírně široké schody do druhého patra přímo uprostřed chodby. Rozhlídla jsem se. Na první pohled to tu vypadalo útulně. Bylo to vymalováno převážně hřejivými barvami a ať jsem prošla jakoukoliv místností, byla plně vybavená. 

„Líbí se ti?" Zeptal se mě otec, když jsem se vrátila z druhého poschodí a já přikývla. 

„Je to skvělý dárek, jen nevím jestli to pro mě není moc velké. Možná bych se mohla zeptat Charliene, jestli by mi nechtěla dělat spolubydlící," zrodil se mi v hlavě nápad a rovnou jsem ho vyslovila nahlas. 

„Klidně si sem vem spolubydlící, je to tvůj dům. Vím, jak jsi vždycky toužila vypadnout. Sice do LA, ale tak snad si to ještě rozmyslíš. V Londýně je taky pěkně a navíc tu teď máš Nialla." Myslím, že až moc mluvil. 

„Ještě nějaký čas se tu zdržím, neboj a ano. Mám tu Nialla a i Charliene. Dva nejlepší kamarády na celé planetě," řekla jsem schválně.

// Uuff....poslední kapitola, která byla rozhozená. Další díl přidám určitě dnes a tdoufám, že se i o zase nenačte špatně a nebudu muset několik dílů přidávat znova. ;)