Úsměv, pane kapitáne!

28 - Rozjímání

Pohled Astrid

Ležela jsem na posteli a koukala do stropu.

Byla jsem ráda, že jsem veškeré fotky už upravila a poslala patřičným lidem, jelikož teď bych nebyla schopna se na cokoliv soustředit.

Pořád mám v hlavě Jirkova slova, ale vůbec si nejsem jistá, jestli mu mám věřit. Všechno se mi zdálo až moc podezřelý na to, aby to byla náhoda. Kdykoliv jsem s někým z nich mluvila, hned se objevil druhý a do konverzace nám skočil. Tomáš mě pozve na kafe, Jirka mi dá puk z jeho hattricku. Tomáš mi koupí kafe, Jirka mě pozve bruslit. Jako by se navzájem trumfovali.

Povzdechla jsem si a posadila se na posteli. Na druhou stranu, s Jirkou jsem strávila několik chvil, u kterých nebylo možný, aby to bylo nějak nahrané nebo v rámci nějaké sázky. To, jak jsme spolu mluvili po zranění Adama a Robina, jak mluvil o té fotoknížce, kterou ode mě dostal, jak se na mě koukal, když ležel vedle mě a koukal, jak edituju fotky...

Vstala jsem z postele a chtěla vyjít ze dveří, jenže k mému překvapení se hned za nimi objevil Tomáš.

„Ahoj," pozdravil mě s úsměvem, „kam máš namířeno?"

Zarazila jsem se. Mám říct klukovi, o kterém vím, že se mu líbím, že jdu získat zpět jeho nejlepšího kamaráda?

„Volali mi z médií, chtějí Jirku na nějaký spoty nebo co," zakoktala jsem se a doufala, že mi na to Tomáš skočí.

Ten si prohrábl vlasy a ušklíbl se. „No jo, pan kapitán konečně půjde před kameru," prohlásil zasněně a naznačil rukou, abych ho následovala. Když jsem vedle něj šla, všimla jsem si, že mi několikrát drknul do ruky.

Pohled Jirky

Ležel jsem na posteli a prohlížel si knížečku od Astrid. Byly v ní fotky z týmového focení, a dokonce i nějaké z prvního tréninku a večeře. Ty si musela od někoho půjčit, jelikož jsem ji při jídle neviděl, že by s sebou měla foťák. Pamatuju si ale přesně, co měla na sobě. Ty černý šaty jí tak moc slušely.

Bylo mi hrozně líto, že si myslí, že o ni s Tomášem hrajeme nějakou hru. Na žádný hře jsme se nikdy nedomluvili, jen se bohužel stalo, že se nám líbila oběma. Líbila se nám tak moc, že jsme se na ni nechtěli jen koukat. Chtěli jsme ji mít ve svým životě.

Ozvalo se rachocení kliky a já rychle stačil hodit knížečku do šuplíku, než do pokoje vstoupil Hamas.

„Máš mediální povinnosti, Jiřino," oznámil mi můj spolubydlící a rozvalil se na své posteli.

Protočil jsem panenky, ale i tak vstal a oblékl se do týmové uniformy. To zas budou nějaký blbosti.

Vyšel jsem z pokoje a vzápětí sebou trhl, jelikož za dveřmi stála Astrid.

„Můžeme si promluvit?" zeptala se.