Pohled Astrid
Jirka létal na tréninku jako divý.
Kolikrát jsem se snažila ho zachytit na objektiv, ale i tak jsem věděla, že z toho vyjde jen rozmázlá šmouha. Dneska se opravdu snažil a bylo vidět, že zítřejší zápas nechce nechat náhodě.
„Nějak nám tu poletuje," ozvalo se vedle mě.
Dala jsem foťák dolů a spatřila Hamase, jak se opírá o mantinel vedle mě.
„Chce být připravený na Kanadu," odvětila jsem a stočila k němu pohled.
„Zvládneme to," ušklíbl se Hamas, „Kanada má letos jeden z nejslabších výběrů. To musíme urvat."
Protočila jsem panenky. „To říkáš vždycky," odsekla jsem trochu podrážděně. Začínala jsem mít těch jeho pozitivních řečí plné zuby.
„Protože v nás vždycky věřím," pokrčil rameny a napil se z připravené flašky, „je zbytečný jít do zápasu s tím, že prohraješ. A Kanadě nemůžeme nechat ani metr ledu, nesmíme je nechat ani vystřelit. Půjdeme do toho s tím nejlepším, co máme."
S těmito slovy na mě mrknul a odjel za skupinkou obránců. Zavrtěla jsem hlavou a sotva jsem chtěla znovu začít fotit, přijel ke mně Jakub.
„Co si to tu švitoříte?" zeptal se se zájmem a taky se napil.
„Že byste se měli zítra sakra snažit, jestli chcete vyhrát," odvětila jsem a namířila na něj foťák.
Zapózoval, ale sotva jsem přístroj znovu sklonila, pokračoval. „Hele, viděl jsem, jak se tady ochomejtáš kolem Kuldy. Jen doufám, že nám to nijak nerozeštve tým. To bys pak měla na triku naši proh-"
V tu chvíli mu na rameni přistála něčí rukavice. Když se otočil, zbledl, jelikož za ním stál Jirka a propaloval ho pohledem.
„Máte tu něco, do čeho bych se mohl zapojit, mladej?" řekl tak tiše, že jsme to slyšeli jen my dva.
Jakub zavrtěl hlavou. „Ne, nemáme," dostal ze sebe.
„Tak se pakuj, Hujer," nařídil mu Jirka a Jakub se poslušně vydal ke svým spoluhráčům. „Co ti tu valil do hlavy?" obrátil se na mě.
Pokrčila jsem rameny. „Ale nic," zalhala jsem a při té příležitosti vyfotila i jeho.
„Dávej si na něj bacha," zašeptal, „viděl nás se jednou bavit a vykecal to Hamasovi. Ten si hned myslel, že mezi náma něco je."
Zarazila jsem se. „A není?" zeptala jsem se zmateně.
Jirka hned zvedl ruce. „To bylo ještě předtím," snažil se mě hned uklidnit.
„A proč by mělo Tomášovi vadit, že mezi náma něco je?" došlo mi najednou. „Vždyť mu to přece může být úplně jedno."
Jirka chvíli mlčel. „Víš," začal nejistě, „ono mu to tak jedno vlastně není."
ČTEŠ
Úsměv, pane kapitáne!
RomanceAstrid se splní sen a stane se fotografkou na mistrovství světa juniorů. Jenže místo jejího rodného Švédska skončí u týmu Čechů, kteří jsou energičtí a často ji dohání k šílenství. A to obzvlášť dva hráči, kteří kromě hokeje hrají zápas i o její sr...
