Úsměv, pane kapitáne!

12 - Kytice

„Dále!" křikla jsem směrem ke dveřím.

Do mého pokoje vstoupil Tomáš s rukou za zády. „Než mě odtud vyženeš, tak si mě vyslechni," řekl se vztyčeným prstem.

„Nechtěla jsem tě vyhnat," odvětila jsem a zaklapla notebook.

„No, tím bych si nebyl tak jistej."

„Tak co chceš?"

K mému překvapení mi podal menší kytici bílých růží. Vstala jsem z postele a přišla k němu, abych si mohla kytici převzít.

„Čím jsem si to zasloužila?" zeptala jsem se, překvapení mě stále oplývalo.

„Chtěl jsem se ti omluvit," vysvětlil Tomáš. „Mluvil jsem s Jirkou a on mi řekl, že jsem na tebe moc dotíral."

Sklopila jsem pohled. „Jo, nebylo to úplně příjemný," přiznala jsem.

„Nechtěl jsem tě nijak obtěžovat. Jen jsem myslel, že by bylo fajn trochu upustit od toho ruchu mistrovství a na chvíli si odpočinout někde u kafe. Nemyslel jsem to nijak špatně."

Povzdechla jsem si. „To je sice hezký, ale musíš uznat, že to nepůsobilo zrovna nejlíp," řekla jsem.

Stiskl rty a přikývl. „Asi jsem to špatně pojal. Mrzí mě, že ses kvůli tomu cítila špatně."

Chvíli jsem přemýšlela a přivoněla si k růžím. „Omluva přijata," usmála jsem se.

Tomáš mi úsměv opětoval. „To jsem rád. Nerad bych byl s tebou na kordy."

Ještě chvíli jsme si povídali, než se omluvil, že se musí vrátit zpět na pokoj. Dle jeho slov by to Kulda bez něj dlouho nevydržel

XXX

Pohled Jirky

Kde ten Hamas zase je?

Prohledal jsem celej hotel, ale můj spolubydlící nebyl k nalezení. Měli jsme se všichni po jídle sejít v menší místnosti vzadu v hotelu, kde nám trenéři chtěli promítat záběry z dnešního zápasu. Jenže nemohli začít bez našeho obránce.

Napadlo mě, že se možná vrátil k nám na pokoj, třeba se převléknout nebo něco takového. Když jsem vystoupal do našeho patra a rozhlédl se po chodbě, píchlo mě u srdce.

Tomáš stál s Astrid ve dveřích do jejího pokoje, ona měla v náruči kytici růží a on ji políbil na hřbet ruky. Neslyšel jsem, o čem spolu mluví, stál jsem příliš daleko a byl natolik opařený, že jsem se nedokázal pohnout. Když mě oba spatřili, věnoval jí Tomáš ještě jeden pohled, než se vydal směrem ke mně. Nevím, jestli jsem byl tak zmatený, ale zdálo se mi, že jsem ve výrazu Astrid zahlédl lítost.

„Co tady děláš? Máme dole video," řekl jsem dost naštvaně.

Tomáš se na mě podíval. „Vím, že máme video, potřeboval jsem se jít omluvit Astrid. Nemusíš bejt hned naštvanej, kápo."

Přidal do kroku a brzy se mi ztratil na schodišti. Sevřel jsem zábradlí a snažil se vychladnout. Je to můj spoluhráč a já s ním musím vycházet dobře.