Úsměv, pane kapitáne!

13 - Nepříjemná snídaně

Pohled Astrid

„Jak ses vyspal?"

Jirka zavrtěl hlavou. „Moc ne," přiznal a sklopil pohled do svého talíře.

„Já taky ne," přidal se do našeho hovoru Tomáš a sáhl si pro housku, „Kulda sebou furt házel, pořád mě to budilo."

Překvapeně jsem sledovala, jak se po něm Jirka zle podíval. Ostatně od včerejšího večera s ním nebyla moc řeč. Při večeři moc nemluvil a co jsem slyšela, tak i při týmovém videu byl dost mimo. Jen doufám, že to nemá nic společného s tím, jak mě viděl s Tomášem ve dveřích mého pokoje.

„Proč mu říkáš Kulda?" zeptala jsem se Tomáše, abych přerušila nepříjemné ticho.

„Je to jeho přezdívka," vysvětlil Tomáš s plnou pusou namazané housky, „Kulda jako Kulich, mně říkají Hamas jako Hamara. Adam byl Jiřina." Ušklíbl se, ale rychle úšklebek shodil, když viděl můj nechápavý výraz. „Jiřina je v Česku ženský jméno."

„Aha," hlesla jsem a radši se napila kávy. Ta jazyková bariéra mi byla dost nepříjemná. „Jste připraveni na ten dnešní zápas?"

Tomáš přikývl a Jirka jen pokrčil rameny. „Musíme bejt opatrný. Noři hrajou dost nepříjemně."

„Nebuď tak pesimistickej," napomenul ho Tomáš, „beztak tam dneska nasypeš hattrick."

S těmito slovy ho praštil do ramene a vstal od stolu. Oba jsme se po něm ohlédli a Jirka se znovu zahleděl na svůj talíř.

„Jirko, co se to s tebou děje?" zeptala jsem se a položila mu ruku na zápěstí.

Těkal pohledem mezi mnou a talířem. „Nic," řekl ledabyle, „jsem jen nervózní z toho zápasu."

„Včera jsi nebyl," namítla jsem.

„Protože včera ještě o moc nešlo. Jestli dneska prohrajeme, budeme mít nůž na krku s Amíkama a Švýcarama, a to fakt není dobrá vyhlídka," odsekl a vytrhl ruku z mého sevření.

Nevěděla jsem, co na to říct. Vždycky se ke mně choval hezky, ale teď se mi zdálo, že za jeho chováním je něco víc. Nemělo ale smysl to z něj teď dostávat, a tak jsem jen pokývala hlavou a stejně jako Tomáš se zvedla od stolu.

Pohled Jirky

Já jsem vůl.

Měl jsem sto chutí popadnout talíř, co tu po ní zůstal, a vší silou s ním mrštit o zem. Vařil se ve mně vztek už od chvíle, co jsem je včera viděl před jejím pokojem, a teď to jen vyplynulo na povrch. Nejhorší na tom všem bylo, že jsem jí nemohl říct, co se děje. Znamenalo by to totiž, že bych se jí musel přiznat, co jsem k ní cítil.

Povzdechl jsem si a taky odešel od stolu. Zápas jsme měli až odpoledne, takže teď byl čas na relaxaci a doléčení bolístek ze včerejšího zápasu. I když té největší se asi jen tak nezbavím.