Úsměv, pane kapitáne!

8 - Neodbytný obránce

Pohled Jirky

Co že to právě řekl?

Zaslechl jsem, jak Tomáš zve Astrid na kafe. Proč? Proč by to dělal? A proč mi tak buší srdce?

„Co si to tu špitáte?" vložil jsem se do jejich konverzace dřív, než se Astrid rozmohla k odpovědi.

K mému překvapení se v její tváři objevila úleva. Rychle se na něco vymluvila, odešla a nás dva tam nechala stát.

„O čem jste se tu bavili?" zeptal jsem se naoko s nezájmem.

Tomáš nespokojeně luskl prsty. „Ta se jen tak nedá," pronesl zamyšleně.

Zarazil jsem se. „Nedá? Nedá co?" nechápal jsem.

Tomáš se zasmál a poplácal mě po zádech. „Víš, v životě každého mladého chlapce se objeví nějaká žena, která mu otočí svět vzhůru nohama a on musí chytit příležitost a přesvědčit ji, že on je pro ni ten pravej."

Nechtělo se mi věřit, co jsem to právě slyšel. On ji balí?

„Ty ji balíš?" vyslovil jsem svou myšlenku nahlas.

Na Tomášově tváři se objevil záludný úsměv. „Kuldo, vždyť to musíš vidět taky. Je pěkná a má ráda hokej. To je jackpot!"

S těmito slovy odešel zpět do kabiny a já zůstal stát na chodbě. Nečekal jsem, že mě zaplaví taková vlna žárlivosti. Žárlil jsem na svého kamaráda, který pálil za holkou, která se mi líbila.

XXX

Pohled Astrid

„Tak co, půjdeme po zápase na to kafe?"

„Po zápase budu zpracovávat fotky. Navíc budete mít večeři a pak už je na kafe pozdě," odvětila jsem a vyčistila si objektiv.

Tomáš si povzdechl a pokračoval v protahování se. Seděla jsem na bedně s českým znakem a sledovala dění na chodbě. Sem tam někdo proběhl a pozdravil nás, já ho na oplátku vyfotila. Nechtělo se mi procházet se po chodbách, a tak jsem se posadila na náhodné místo a Tomáš mě tu našel. Samozřejmě se tu musel uvelebit na zemi a začít se tu protahovat před dnešním zápasem. A do toho obnovil konverzaci ze včera.

„Zdá se mi to, nebo se mnou na to kafe nechceš jít?" zeptal se najednou.

Odfrkla jsem si. „To se ti nezdá, to je realita," odvětila jsem a našla si v hledáčku Michaela Hrabala, který si žongloval s tenisáky.

Když jsem se k němu otočila, nespokojeně našpulil rty. „Určitě mi na to jednou kývneš," pronesl s nadějí v hlase.

„To určitě," zamumlala jsem a vstala, abych se šla připravit na zápas. Cestou k ledové ploše jsem narazila na Jirku.

„Astrid, máš chvilku?" zeptal se zadýchaně.

„Chceš mě taky pozvat na kafe?" štěkla jsem po něm. Tomáš do mě hučel dobrých deset minut, že jsem měla dost pocuchané nervy.

Jirka se zatvářil ublíženě. „To ne," špitl, „jen jsem ti chtěl říct, abys nám držela palce."

Povzdechla jsem si. „Promiň, ale Tomáš si nedá pokoj, pořád mě někam zve a-"

„To mě mrzí," přerušil mě a bez dalšího slova kolem mě prošel. Zamrzelo mě, jak jsem se k němu chovala. Budu si s ním muset po zápase promluvit.

XXX

Vážení, jak se vám líbí forma dvojího pohledu?

Původně jsem chtěla psát jen z pohledu Astrid, jenže jsem zjistila, že by to občas byla dost nuda, tak jsem do toho zakomponovala i pohled Kulicha. Přeci jen jeho budoucí rozhovory s jistým spoluhráčem budou zajímavé a já vás nemůžu o ně ochudit. :)