Úsměv, pane kapitáne!

6 - Bramborový salát a ponožky

„Astrid, ahoj!"

Usmála jsem se na Tomáše, který mě přišel uvítat s otevřenou náručí. Objali jsme se a já se rozhlédla po místnosti. Naštěstí opravdu nikdo nebyl svátečně oblečený, takže mé přilehlé tričko a džíny nikomu nevadily.

„Co to máš?" zeptal se Tomáš a ukázal na balíček v mé ruce.

„Dárek pro někoho z vás," vysvětlila jsem.

Ještě před vánočním večírkem jsem skočila do jednoho stánku pár ulic odsud, kde jsem nechala vyvolat fotky ze včerejšího focení a svázat je do menší knížečky. Přišlo by mi nevhodné sem přijít s prázdnou, když už jsem byla pozvaná.

„Tak ho pojď dát támhle pod stromeček," ukázal Tomáš na menší jedličku, která na sobě měla ozdoby v českých barvách.

Tahle tradice se mi začínala líbit. Na mistrovství juniorů jsem ještě nikdy nebyla, takže nemůžu vědět, jak to mají Švédové. Každopádně jsem věděla, že tu bude dobrá atmosféra.

Všichni se posadili ke stolu a zaměstnanci hotelu nám přinesli něco, co jsem v životě neviděla.

„Co to proboha je?" vyslovila jsem svou domněnku nahlas.

Kluci u stolu se na mě podívali. „Tys ještě nikdy neviděla bramborovej salát?" zeptal se s plnou pusou Adam.

„Vypadám, že bych ho snad někdy viděla?" oponovala jsem mu a vidličkou šťouchla do té divné hmoty.

„Je to tradiční vánoční večeře u nás v Česku," vysvětlil Jirka, „většinou je usmaženej kapr nebo řízek a k tomu se podává tenhle salát."

To má do salátu hodně daleko, pomyslela jsem si, ale i přesto jsem ho zkusila nabrat na vidličku a sousto spolkla. K mému překvapení to nebylo tak strašné.

„Docela dobrý," řekla jsem s plnou pusou.

„Docheva?" podivil se s plnou pusou Tomáš. „Je to výborný!"

Rozhodla jsem se jim nebrat ten názor a svou porci snědla v klidu, zatímco ti tři nevědomky soutěžili, kdo toho u jídla nejvíc vyprskne na ubrus. Po večeři na nás čekaly dárky.

Rozdávání se předem ujmul Jirka, jako kapitán, a každému dal balíček se slovy přání veselých Vánoc a obdarovaný mu poděkoval. Dárek jsem dostala i já, což jsem byla překvapená, ale naštěstí jich bylo pod stromečkem dost, aby každý dostal jeden. Když jsem ho otevřela, vytřeštila jsem oči.

„Co to sakra-!"

V balíčku jsem měla pár ponožek, ale to, co bylo na nich, mě vystřelilo z těch mých. Byla na nich hlava Jirky se sobíma rohama. Když jsem se podívala vedle sebe na Šapovaliva, zjistila jsem, že on má na ponožkách Hrabala.

„Proč tam mám Jágra?" zasmál se na celou místnost Rymon.

„Je nás moc, museli jsme improvizovat," pokrčil rameny jeden z trenérů, kteří tohle měli očividně na svědomí.

Rozhlédla jsem se a spatřila jediného člověka, který neměl v ruce, nebo už na nohách, ponožky. Jirka si se širokým úsměvem prohlížel knihu s fotkama.