Úsměv, pane kapitáne!

15 - Jiskra

Pohled Astrid

Co tím sakra myslí?

„Co tím myslíš?" vyslovila jsem slušnou verzi své myšlenky.

Znovu se poškrábal na zátylku. Přísahala bych bohu, že to dělá každých pět minut. „Bál jsem se, že mezi váma něco je," vypadlo z něj.

Vytřeštila jsem na něj oči. „Cože?" vydechla jsem překvapeně. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?"

„Já nevím," rozhodil rukama. „Prostě jsem vás tam viděl a... A vůbec se mi to nelíbilo. Hlavně když vím, že ti ty jeho návrhy nebyly příjemný. Prostě jsem se o tebe bál."

Chvilku jsem mlčela. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. „Takže sis myslel, že jsem úplně blbá a nechala jsem se jen tak sbalit."

„Proboha, to ne," vyhrkl a chytl mě za ramena. „Astrid, záleží mi na tobě a nechci, aby ses tu cítila špatně. Nevěděl jsem, co ti Hamas řekl, ale jak jsem viděl tu kytku a jak ti líbá ruku... Prostě jsem se lekl, že to třeba bylo proti tvojí vůli."

Teď už jsem vůbec nevěděla, co na to říct. Stál přede mnou jako smutný pes, kterému spadl míček do kanálu. Sundala jsem mu ruce z mých ramen, ale nepustila je.

„Děkuju, že se o mě tak staráš," zašeptala jsem.

Pohled Jirky

Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi. Držela mě za ruce a usmívala se na mě. Usmívala se tak, že kdybychom byli osamotě, tak se na místě rozteču. Jenže tady jsme byli mezi lidma a někteří z nich se na nás dost divně koukali.

„Takže se ještě jednou omlouvám, že jsem se choval jako vůl," šeptl jsem a nevědomky pozvedl koutky.

„Omluva přijata," řekla něžně, „i když bych jako omluvu brala radši tvůj gól."

Ušklíbl jsem se. „Dám ho," slíbil jsem a velmi neochotně se vymanil z jejího sevření. Na rukách jsem najednou pocítil podivný chlad, její dlaně mě už nezahřívaly. Otočil jsem se a odběhl se rozcvičit, tentokrát pořádně. Čím dál jsem od ní byl, tím víc jsem si uvědomoval, že jsem v tom až po uši.

„Ty po ní jedeš?"

Leknutím jsem sebou trhl. Při mé cestě na rozcvičku mě doběhl Kuba. „Co chceš, Hujer?" zeptal jsem se.

„Viděl jsem vás," ušklíbl se. „Vypadá to, že po sobě fakt jdete."

„Jdi si po svejch," odsekl jsem a sedl si, abych se mohl začít protahovat.

„Dobrá," pokrčil rameny, „ale nezapomeň, že máme zápas. Neměl by ses rozptylovat holkama."

Ohnal jsem se po něm rukou a on se smíchem odběhl. Doufal jsem, že to byl z jeho strany jen vtip, ale u těhlech mladejch člověk nikdy neví. Snad nikde nerozkecá, že mě viděl, jak se s Astrid držím za ruce.