Úsměv, pane kapitáne!

11 - Jsi jedna z nás

Pohled Astrid

„Tak jak je na tom?" zeptala jsem se ihned, jak zmizeli poslední novináři.

Jirka pokrčil rameny. „Skončil," řekl polohlasně, „ještě dneska odjede zpátky do Čech."

Tohle jsem nechtěla slyšet. Povzdechla jsem si a dala ruce v bok. „Víte, co mu je?"

Zavrtěl hlavou. „Musí na vyšetření, zatím nevíme. Ale nemůže na to ani došlápnout."

Posadili jsme se na přistavené lavičky a chvilku mlčeli. Ani jeden nevěděl, co k dané situaci říct.

„Musím se ti omluvit," řekla jsem po chvilce, načež Jirka pozvedl obočí. „Myslím za to, jak jsem se k tobě chovala před zápasem. Byla jsem naštvaná na Tomáše a nějak prostě vypěnila."

„Na Tomáše?" zopakoval zmateně.

Pokývala jsem hlavou. „Pořád do mě hučí, jestli nepůjdu na kafe. Asi bych i šla, ale mám takovej divnej pocit, že to není dobrej nápad."

„Proč myslíš?" zeptal se.

„Já nevím, prostě je to takovej pocit. A nelíbí se mi, jak na mě naléhá. Měl by se soustředit na zápasy a ne na kafe s nějakou náhodnou holku."

„Třeba tě chce jen líp poznat," zkusil nadhodit.

„To asi jo, ale k čemu mu to bude? Za pár dní stejně odjedete a já tu zůstanu," povzdechla jsem si.

Jirka mlčel a pak mi položil ruku na rameno. „Jestli ti to tak vadí, tak já s ním promluvím. Nechci, aby ses tu cítila nějak špatně."

Usmála jsem se. „To bys pro mě udělal?" řekla jsem a úsměv se mi ještě rozšířil, když přikývl.

„Jsi teď členem týmu. Je jedno, jestli za pár dní odjedeme, teď jsme tady všichni spolu a všichni bychom měli bejt v pohodě. Nech to na mně."

Stiskla jsem mu vděčně ruku. „Moc děkuju," zašeptala jsem.

XXX

Pohled Jirky

Měl jsem co dělat, abych se nezačal červenat, když mi Astrid stiskla ruku, a zároveň se ve mně vařil vztek. Měl jsem Hamase rád, ale to, že se Astrid kvůli němu cítila špatně, ve mě vyvolávalo dost nepříjemný pocit.

Rozloučili jsme se a já zamířil zpět do kabiny. Kluci už byli vesměs připraveni se vrátit na hotel na oběd, jelikož jsme hráli už poledne. Pohledem jsem našel Tomáše, jak se sklání nad taškou se svou výstrojí.

„Promiň, měl bys chvilku?" oslovil jsem ho.

Otočil se na mě. „No jasný, co je? Něco s Jiřinou?"

„Ne, s Adamem ne," odvětil jsem a poškrábal se na zátylku. Bylo těžké o tom začít mluvit, hlavně když kolem nás chodili naši spoluhráči.

„Tak co se děje?"

„Jde o Astrid," vypadlo ze mě nakonec.

Tomáš se na mě zmateně podíval. „A co s ní?"

„Prostě..." ztišil jsem hlas, „prostě je jí nepříjemný, jak ji furt dobejváš. Nikam s tebou nechce jít."

K mému překvapení si Tomáš odfrkl. „A to ti jako řekla, jo?"

„Jo," odsekl jsem.

Zarazil se, tuhle odpověď asi nečekal. „Aha," vypadlo z něj a bez dalšího slova kolem mě prošel. Mrzelo mě, že jsem s ním musel takový téma řešit, ale jestli to, aby se tu Astrid cítila dobře, znamenalo, že se spolu máme i pohádat, tak se s ním klidně pohádám.