Úsměv, pane kapitáne!

4 - Týmová večeře

Na večeři jsem si vzala přiléhavé černé šaty po kolena a trochu si načesala vlasy. Nevěděla jsem, jak moc se upravit na týmovou večeři, ale jelikož měl Tomáš sako, rozhodla jsem se pro trochu společenský úbor. Když jsem vyšla z koupelny, pootevřel úžasem ústa.
„Vypadáš nádherně,“ vydechl a nepřestával si mě prohlížet.
„Tak půjdeme?“ zeptala jsem se a konečně přijala jeho rámě.
Sešli jsme společně do jídelny, kde byly připraveny svátečně nazdobené stoly, u kterých už sedělo pár hráčů a trenérů. Z dnešního focení jsem pár tváří poznávala, ale nepočítala jsem s tím, že bych měla skončit zrovna u tohohle týmu, a tak jsem si jich ještě moc nepamatovala.
„Astrid!“
Otočila jsem se a spatřila Jirku, jak na mě mává a ukazuje místo vedle sebe. Společně s Tomem jsme se za ním vydali a posadili se tak, že jsem měla každého po jedné straně. Stoly byly po čtyřech a za okamžik se k nám posadil i další hráč.
„Jiříček,“ usmál se při představování se.
Zarazila jsem se. „Tys přiletěl z Ameriky?“ zeptala jsem se.
Zasmál se. „Nene, to asi myslíš bráchu. Já jsem Adam, hraju za Plzeň,“ vysvětlil.
„Málem nepřiletěl,“ šeptnul směrem ke mně Jirka, „někdo ho nedávno vypnul na zápase. Jsme rádi, že nakonec přijel.“
Ještě než začala večeře, trenéři měli proslov k hráčům ohledně zápasů a disciplíny, že nemají ponocovat a musí dodržovat životosprávu. Na to se zvedl Jirka a svým spoluhráčům věnoval také pár slov. Byla jsem překvapená, jak výborně dokázal mluvit před tolika lidmi. Kluci ho odměnili potleskem a Adam dokonce herdou do zad.
„Vole, vždyť ho rozbiješ,“ napomenul ho ve srandě Tomáš.
Myslela jsem, že při večeři bude klid, jenže to jsem se dost mýlila. U týmu, kde fotím ve Švédsku, se na podobných akcích skoro nemluví, všichni si chtějí užít jídlo, ale tady tomu, zdá se, bylo úplně naopak.
Kdo mohl, ten mluvil i s plnou pusou. Během pěti minut se u mého stolu vystřídala hned tři témata, současná forma, přítelkyně a rodiny. Padlo tam tolik informací, že jsem stihla postřehnout jen to, že Jirka a Tomáš nemají přítelkyni a Adam má jednu asistenci v české lize.
„Co vlastně ty, Astrid?“ zeptal se Tomáš s plnou pusou těstovin. „Kde ty vlastně děláš?“
Otřela jsem si z tváře mikroskopickou částečku špaget, kterou na mě prsknul. „Já bych se chtěla především najíst v klidu,“ odvětila jsem a sklonila se zpět ke svému talíři.
Periferním viděním jsem viděla, jak se po sobě nechápavě podívali. V ten moment se spolu začali bavit česky, až doteď užívali angličtinu. Nijak mi to nevadilo, aspoň jsem nemusela aktivně vnímat jejich debatu.
Po večeři jsem se chtěla odebrat znovu na pokoj, ale kluci mě zastavili, že s nimi musím ještě na uvítací večírek. S díky jsem odmítnula a odešla do svého pokoje, kde jsem se převlékla do pyžama a chtěla se uvelebit ke spánku, jenže z pokoje vedle mě se pořád ozýval hluk a křik.
Další den jim to spočítám.