Úsměv, pane kapitáne!

10 - Potvrzení nejhoršího

Pohled Jirky

Bezradně sedím na lavičce a koukám před sebe.

Ten zápas byl katastrofa. Prohráli jsme 2:6, ale na tom mi teď zas až tolik nezáleželo. Všechny oči v místnosti se upíraly na dveře do provizorní ordinace našeho týmovýho lékaře a modlili se, abychom dostali dobrý zprávy. Jenže když vyšel ven a zavrtěl hlavou, bylo jasné, že jsme v háji.

„Musí zpátky do Čech," řekl polohlasně, „chce to vyšetření celý končetiny, magnetickou rezonanci... Nevypadá to dobře."

Z frustrace jsem mrštil na zem rukavici. To přece není možný. Vždyť to samý se stalo jeho bráchovi před dvěma lety. Proč jsou ti Jiříčkové prokletí?

Ve dveřích se objevil Adam, opíral se o berle. „Pomůžete mi s věcma?" nadhodil polohlasně.

„O věci se teď nestarej a mazej si lehnout," nařídil mu lékař.

„Já se o ně postarám," zvedl jsem se a začal uklízet jeho věci z lavičky. Přidal se ke mně ještě Eda a Mates, jako by tý spolupráce v jedný lajně neměli dost.

„To je hrozný," zašeptal Eda, „hned první zápas a on už jede domů."

„No jo, jenže jestli má něco s kolenem, tak mu taky mohla skončit sezona," šeptnul nazpátek Mates.

Povzdechl jsem si. „Neřešte to," syknul jsem na ně, „doktoři ho v Čechách dají dohromady a ještě stihne playoff v Plzni, uvidíte."

Eda se zamyslel. „Já ti nevím," zamumlal, „když zkoušel jezdit v tý třetí třetině, tak při odchodu z ledu zněl fakt hrozně. To se mi nezdá, že by se mu to hned zlepšilo."

„Ne hned, ale postupně," řekl jsem už dost naštvaně, „a vůbec, neřešme to, je to jeho tělo a my nemůžeme vědět, kdy se uzdraví."

Hodil jsem do tašky poslední lepicí pásku a zapnul ji. Už tu zbývaly jen jeho hokejky, které jsme s klukama předali kustodům a ti všechny jeho věci odnesli z místnosti. Nebýt toho, že Adam ležel v ordinaci za dveřmi, nezbyl by po něm v kabině žádný náznak jeho přítomnosti. Sevřelo se mi srdce.

Musel jsem z kabiny ale přeci jen vylézt, abych poskytl nějaké ty rozhovory. V téhle chvíli chodí dost často kapitán, když převezme zodpovědnost a ušetří své spoluhráče nepříjemným otázkám reportétů. Těch bylo dnes víc než dost, hlavně těch ohledně Adama, ale já vždy odpověděl, že zatím nic nevíme a musíme počkat na vyšetření. Že pro něj skončil turnaj, musí oznámit týmový lékař.

Byl jsem rád, že jsem mezi těmi všetečnými reportéry zahlédl tu, která mi svou přítomností odpovědi usnadnila. Astrid na mě párkrát mířila foťákem a počkala, než zodpovím poslední poslední otázku.