Úsměv, pane kapitáne!

2 - Pozvánka

„Promiň, máš chvilku?"

Otočila jsem se a spatřila Kulicha, jak za mnou stál a nervózně se pohupoval na špičkách.

„Jasný, ale pojď ven, za chvíli je tu Norsko," odvětila jsem a pokynula mu rukou směrem ke dveřím.

Přikývl a společně jsme vyšli na chodbu. „Chtěl jsem se jen zeptat, nevíš, co se stalo s Anetou?" zeptal se hned, jak jsem na zem položila tašku s vybavením.

„Aneta?" zopakovala jsem. „Nevím, nikdy jsem o ní neslyšela."

Kulich pokýval hlavou. „Fotila nás na přípravě. Jen mě zajímalo, jestli nejela i sem," vysvětlil.

Pokrčila jsem rameny. „Jestli s ní chceš mluvit, můžeš se přece zeptat nějakýho vašeho vedení na kontakt, ne?"

Kulich zavrtěl hlavou. „To ne, nechci s ní mluvit, spíš mě jen překvapilo, že nejela. Vím, že si přála sem jet a fotit tu."

Stiskla jsem rty. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Vážně mě nezajímá nějaká Aneta a její sny. Teď jsem tu já a tohle je moje práce.

„To mě mrzí, že tu není," pokusila jsem se znít lítostně a trochu mu tím i naznačit, že bych už měla jít.

„Nechci tě zdržovat," pochopil mou pohnutku, „jen jsem se s tebou chtěl seznámit, když se teď budeme vídat často. Jsem Jirka."

Natáhl ke mně ruku a já už teď věděla, že s jeho jménem budu mít problém. „Astrid," odvětila jsem a stiskla mu ruku.

„Astrid?" zopakoval zmateně. „Astrid jako ta-"

„Jo, jako ta, která napsala Děti z Bullerbynu," povzdechla jsem si, „tady se tak jmenuje každá druhá holka."

„Promiň, nechtěl jsem, aby to znělo nějak blbě," snažil se omluvit, ale když jsem chápavě přikývla, rozlil se mu na tváři úsměv. „Chtěl jsem tě pozvat na týmovou večeři. Máme takovou tradici, že zveme naše všechny členy týmu."

Jeho nabídka mě překvapila, ale zároveň i potěšila. „Ráda přijdu," usmála jsem se na něj.

Má reakce mu rozzářila tvář. „Tak jo, budeme se na tebe těšit. Začínáme v osm, normálně v jídelně."

Přikývla jsem a už jsem chtěla odejít, než mě znovu zarazil. „Počkej, pomůžu ti s tou taškou."

Zavrtěla jsem hlavou. „To je dobrý, běž se radši převlíct."

Shlédl a teprve teď si uvědomil, že na sobě stále má dres. Rozloučili jsme se a já se vydala pro svůj kufr a následně do hotelu. Cesta byla necelých deset minut od stadionu tramvají, a tak jsem neměla ani moc možnost se kochat krásami zimního Göteborgu.

Vyzvedla jsem si klíčky a šla se ubytovat. V patře pode mnou jsem slyšela hluk, pravděpodobně přijel některý z týmů a hráči si do pokojů nosili svá zavazadla. Já otevřela to své a chtěla si vybalit, když mi došlo, že věci v kufru nepoznávám.

„Do háje," zaklela jsem. Vzala jsem cizí kufr.