Úsměv, pane kapitáne!

5 - Fotky

„Co jste to tam včera blbli?"

Jirka se na mě omluvně usměje. „Promiň," pronesl a zadíval se na můj foťák. „Pošleš mi pak nějaký fotky?"

„Nemám na tebe kontakt," řekla jsem a zvedla foťák zpět ke svému obličeji, „jestli chceš fotky, přijď po tréninku a nějaký si vybereš."

Přikývl. „Potřebuju si něco dát na Instagram," vysvětlil a zazubil se.

Jen jsem zavrtěla hlavou a bleskově vyfotila pár momentek Tomáše, jak střílel na brankáře Vondraše. Má pomsta za probdělou noc bude to, že správcům Instagramu pošlu ty, kde se tváří jako blb. Povedlo se mi chytit i to, jak se mu při cvičení bruslení zamotaly nohy a doklouzal po břiše až k bráně.

Po tréninku jsem se vrátila zpět na hotel, kde jsem si dala rychlé jídlo a znovu zapadla do pokoje. Podle tohohle to vypadalo, že celé mistrovství budu pendlovat mezi hotelem a stadionem, s těžkou taškou v ruce.

Po chvíli se ozvalo klepání na dveře a do pokoje vstoupil Jirka.

„Přišel sis pro ty fotky?" zeptala jsem se a udělala mu místo vedle sebe.

Přikývl a lehl si vedle mě. Půjčila jsem mu notebook a on si notnou chvíli prohlížel všechny záběry ze dnešního tréninku.

„Tyhle jsou nejlepší," ukázal na dva záběry, kde stál u střídačky.

Pobaveně jsem zakroutila očima. Měla jsem tam spoustu záběrů, kde střílí nebo je v nějaké akci, ale on si prostě musel vybrat ty, kde vypadal jako manekýn. Dal mi svou adresu a já mu fotky poslala.

„Přijdeš dneska na vánoční večírek?" zeptal se, když se zvedl z postele.

„Večírek? Vy máte další?" zeptala jsem se a nevědomky se podívala na stěnu za sebou. „Takže se zase nevyspím?"

Jirka se zasmál. „To ne, neboj," ujistil mě. „Jen máme takovou tradici, že si na Štědrej den s klukama sedneme a dáme si dárky, je to pro nás taková oslava Vánoc, když už nemůžeme bejt s rodinama."

„Já ale nemám žádný dárek, nepočítala jsem s tím," přemítala jsem nahlas.

„To vůbec nevadí," snažil se mě pořád přesvědčit, „pro nás všechny bude dárek jen to, že bys vůbec přišla."

Chvíli jsem přemýšlela a nakonec přikývla. „Tak dobře," odvětila jsem, „ale doufám, že se nebudu muset strojit jako včera."

„Nene, dneska to bude ve stylu pohody. Ale samozřejmě si můžeš vzít zase nějaký šaty, vůbec bych se nezlobil," mrknul na mě.

Protočila jsem panenky a ukázala na dveře na znamení, že je načase, aby odešel. Omluvně zvedl ruce a se smíchem se vydal ke dveřím. Jakmile za ním zaklaply, oddechla jsem si. Tohle mistrovství bude pro mě dost dlouhé.