Úsměv, pane kapitáne!

1 - Setkání s týmem

Team Czechia.

Naklonila jsem hlavu a znovu si přečetla email. Když jsem se pár týdnů zpátky hlásila na pozici fotografky, uvedla jsem do požadavků, že bych ráda dostala místo u týmu Švédska, abych nemusela tak používat angličtinu. Norsko by možná taky nebylo tak špatný, norština a švédština jsou dost podobný jazyky. Jenže já dostala Česko.

Měla bych být šťastná, že jsem se na mistrovství vůbec dostala, ale tak nějak se cítím zklamaně. Když jsem dostala ten email, měla jsem hrozné nervy, jestli jsem se dostala nebo ne, ale teď mě naplnil lehký pocit diskomfortu.

V emailu stálo, že se všichni fotografové mají dostavit hned další den do města konání. S tím jsem už tak nějak počítala, měla jsem zabaleno a byla jsem připravená se do vedlejšího města vydat hned. Jediné, co jsem tedy musela udělat, bylo si najít vlakový spoj.

XXX

Druhý den jsem vyrazila do Göteborgu, kde se celé mistrovství bude odehrávat. Rychle jsem si skočila pro registračku a vydala se do útrob haly, kde jsme se měli se všemi fotografy sejít. Po chvíli přišel postarší muž, který se nám představil jako Göran, a vysvětlil nám nejrůznější požadavky týmů, jak často máme fotit a kam fotky posílat. Dokonce nás i provedl po hale a ukázal nám, kde všude můžeme stát při zápase nebo při rozhovorech.

Když jsme skončili, bylo nám řečeno, že některé týmy mají dnes už naplánované focení, a jelikož se šlo podle abecedy, ve skupině B půjdou jako první na řadu Češi.

Nečekala jsem, že to bude už takhle rychle, a tak jsem rychle zaběhla do úschovné místnosti, kam jsem si s ostatními dala kufr, jelikož jsme ještě ani neměli klíčky od hotelu. Našla jsem svou tašku s foťákem a odebrala se do místnosti, kde se fotí jednotlivé fotky.

Sotva jsem si stihla sundat krytku z objektivu, se mi už do místnosti začali hrnout mladí kluci oblečení v dresech. Než jsem jim řekla, aby ještě počkali v chodbě, než si vše připravím, bylo jich v ateliéru celá halda a dost nahlas se spolu bavili. Musela jsem zapískat, abych si upoutala jejich pozornost.

„Pánové!" křikla jsem a pětadvacet párů očí se otočilo mým směrem. „Poprosím vás, abyste teď chodili jednotlivě, každého vyfotíme asi pětkrát nebo šestkrát a pak půjde další. Kdo půjde jako první?"

Kluci se po sobě začali dívat, mnozí proto, že nečekali, že budu tak rázná. Nakonec jeden z nich zvedl ruku.

„Já půjdu," řekl a zbytek začal hvízdat.

„Skvěle," odvětila jsem s úsměvem, abych ho trochu povzbudila. Vypadal dost nervózně.

Postavil se naproti mně a zamrkal pod náporem světla. Nastavila jsem si foťák a byla připravena, jenže pak mi došlo, že nevím, jak se jmenuje. Pak jsem si všimla čísla na jeho rukávu a vyhledala si ho v seznamu. U jeho jména jsem spatřila písmeno C.

„Kulich, dobře," řekla jsem, „tak tedy úsměv, pane kapitáne!"

XXX

Dobrá, nakonec začnu vydávat tenhle příběh už teď. Dostala jsem nápad a chuť psát byla silnější než veškeré chmury nebo myšlenky na učení se na zkouškový. Snad se bude příběh líbit a zítra nezapomeňte fandit!