Ulehl jsem do postele. Ten rozhovor s Hermionou o Victorovi mě upřímně dost rozhodil. A taky mě zmátl fakt, že je tu možnost, že se dívá na ní. Celou tu dobu jsem myslel, že se kouká na mě a tahle domněnka mi teď vrtá hlavou. Skutečnost, že by se Victor díval celou tu dobu na ní a ne na mě, jak jsem si myslel, mě bůhvíproč štvala a byl jsem z ní smutný. A asi jsem to konečně pochopil. Jsem zamilovaný do Victora Kruma, jednoho z nejlepších chytačů na planetě. A mé city zcela nejspíš nebudou opětovány, jelikož je asi zamilovaný do mé nejlepší kamarádky, bylo by to vcelku logické. Je to fakt čím dál lepší, s Harrym jsem se pohádal a teď leží na ošetřovně a jsem beznadějně zamilovaný... Asi půjdu radši spát, abych se nemusel i nadále sebelitovat.
...
Celé dopoledne jsem musel přemýšlet o Victorovi a o Hermioně a na hodinách jsem vůbec nedával pozor. Byl jsem dokonce navštívit Harryho na ošetřovně, ale zrovna spal. Po obědě jsem zamířil do ložnice, kde jsem unaveně klesl na postel. Už už jsem chtěl zavřít oči a dát si poledního šlofíka, když na okno zaťukala velká školní sova. V pařátech nesla dopis. Otevřel jsem okno a ona vlétla dovnitř, dopis upustila na můj noční stolek a hned zase odlétla. Otevřel jsem ono záhadné psaní a dal se do čtení.
Všichni studenti, nechť se dostaví do Velké síně na večeři o půl hodiny dříve. Nařízení je povinné a běda každému, kdo by přišel byť jen o minutu později!
A to bylo všechno. Bez podpisu, bez důvodu. Ale tak co, půlhodina mě nezabije.
Na odpoledne jsem neměl žádný program, takže jsem se rozhodl pro vycházku po školních pozemcích. Chtěl jsem, aby se mnou šla i Hermiona, ale klasicky chtěla zůstat zavřená v knihovně a číst nějakou nudnou knížku. Šel jsem se tedy na procházku sám.
Vydal jsem se po pěšině vedoucí k Černému jezeru. Počasí bylo docela dobré na to, že byl konec září. Slunce svítilo, foukal mírný vánek a nebýt všech těch starostí ohledně mé zamilovanosti, jistě by mou duši zachvátil klid a mír.
Sedl jsem si pod košatý buk, který stál na pravém břehu jezera. Díval jsem se do koruny stromu a přemýšlel, jestli se o svém tajemství mám Hermioně zmínit. Ale bylo by to zvláštní. Jestli je do ní Victor opravdu zamilovaný, ať jsou spolu. Zaslouží si to. Moje mysl si už ani nepřipouštěla tu možnost, že by pokukoval po mně. Jak by taky mohl? Zaprvé nejspíš ani není gay, zadruhé nejsem úplně nejatraktivnější, co si budem. A zatřetí si o mně musí myslet, že neumím komunikovat, jestliže bude soudit podle našich rozhovorů. Čím dál tím víc jsem si uvědomoval jak moc jsem byl naivní, když jsem si myslel, že by ke mně Victor mohl přece jen něco cítit. Zkroušeně jsem si položil hlavu na kolena a pozoroval lidi, kteří chodili kolem jezera a povídali si, nebo ty, kteří seděli jako já pod stromem a učili se. Najednou jsem viděl přicházet mým směrem známou postavu. By to Victor a usmíval se!
,,Ahoj Rone, můžu si sednout?“ kývl na místo vedle mě.
Nevěřil jsem svým očím ani uším. Byl sem paralyzován. Jako v transu jsem se posunul, aby si také mohl opřít záda o kmen.
,,Jak je Harrymu? Slyšel jsem, že jen ošetřovně,“ promluvil náhle do ticha.
,,Jo, no nevim, ještě se nejspíš neprobral. Cítím se kvůli němu trochu špatně, protože před tím, než se mu to stalo jsme se pohádali.“ Vůbec nechápu, proč jsem mu to řekl. On si to sem nakráčí a já se mu hned svěřuji. Zakroutil jsem nad sebou hlavou.
,,To je mi moc líto. Proč jste vůbec pohádali?“
,,Byl jsem hlupák. Naštval jsem se, myslel jsem, že hodil to jméno do Poháru on a neřekl mi, jak to udělat. Teď vím, že to byla blbost.“ Podíval jsem se na něj. Jeho krátké hnědé vlasy ozařovalo podzimní slunce a jeho tvář s ostrými rysy v tuto chvíli vypadala úplně dokonale
,,To asi jo, toho vašeho Brumbála fakt obdivuju a nemyslim si, že by ho dokázal někdo ze studentů obelstít. Podle mě tam Harryho jméno někdo hodil schválně, někdo, kdo si přeje, aby mu bylo ublíženo, nebo aby zemřel. Ten váš kamarád si bude muset dávat setsakra pozor,“ řekl zamyšleně. Když jsem o tom tak přemýšlel, znělo to hodně pravděpodobně. Victor je o dost inteligentnější, než se může zdát. A já si uvědomil, že se do něj zamilovávám čím dál více.
,,Víš,“ promluvil jsem nejistě. ,,Klidně si občas ve Velké síni můžeš sednout i k nám s Hermionou a Harrym, budeš tam vítaný.“
Podíval se na mě a usmál se. ,,Moc děkuju, Zmijozelští nejsou k cizincům úplně nejpřátelštější. Ale musím uznat, že mezi sebou mají velmi pevná pouta a strašně hezky se chovají k prvňákům.“
,,Vážně? Já kolem nich měl vždycky dost negativní pocity. Ale nejspíš za to může ten pitomec Malfoy, který nás prostě nenechá na pokoji. A taky samozřejmě odvěká rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem.“
Překvapovalo mě, jak dobře se s Victorem povídá, po všech těch trapných rozhovorech.
,,Ne vždycky jsou věci takové, jaké se zdají být,“ řekl tajemně. Cítil jsem obrovské nutkání se ho zeptat na Hermionu, ale styděl jsem se. Nakonec jsem se zhluboka nadechl. Teď nebo nikdy.
,,Nemohl jsem si nevšimnout, jak se často díváš naším směrem. Je to kvůli Hermioně? Jsi do ní zamilovaný?“ Tak a hned teď jsem si chtěl nafackovat. Totálně jsem ten rozhovor zničil. On zakroutil hlavou, usmál se, a potom se na mě s klidem podíval a zopakoval:
,,Ne vždy jsou věci takové, jaké se zdají být.“
Pak se prostě zvedl a odešel a zanechal mě samotného s mými zmatenými myšlenkami.
_________________________
Hohoho😏🙋