Nenávist, láska, či pokušení? ✖

31. kapitola - Ron

Seděl jsem u stolu ve Velké síni a snažil jsem se trochu probrat.

„Nazdar!" zahlaholil Harry, když přišel a pak si sedl vedle mě.

Jak to tak vypadalo, už si vzpomněl na úplně všechno, i na Malfoye, a jeho zájem o něj pomalu začal opadat. Díkybohu.

„Tak jak to dopadlo u tý McGonagallový předvčerejškem?" zeptal jsem se.

Včera jsem se totiž Harryho úplně zapomněl zeptat, protože jsme se mimo hodinu lektvarů vůbec nepotkali, poněvadž měl famfrpálovej trénink.

„No, jakože řekla mi, ať si to, co se v tom vejci skrývá, jakymkoliv způsobem zjistim sám, že se prej na tom dohodli se všema organizátorama či co."

„Tak to je paráda. To ti fakt neřekla nic jinýho?"

„Ne, prej by bylo proti pravidlům, aby mi něco prozradil někdo z organizátorů. Takže jsem na to sám."

„Anebo můžeš říct někomu ze soutěžících, aby ti to řekl," napadlo mě.

„Jako jo, ale to se mi zrovna moc nechce. Asi by to bylo taky trochu podvádění."

„No, jakoby McGonallka ti řekla, ať si to zjistíš jakymkoliv způsobem. Takže by to podle mě vadit nemělo."

Harry přikývl a pustil se do snídaně. Pochopil jsem, že rozhovor o vejci považuje za uzavřený. Najednou se v bráně do Velké síně objevila Malfoyova zmijozelská partička – společně s Hermionou. Všichni vypadali docela unaveně, a sotva se ploužili.

To mi připomnělo včerejší hodinu lektvarů. Měli jsme vytvořit dvojice, já jsem byl s Harrym a na Hermionu zbyl Malfoy. Dovolil jsem si namítnout něco málo proti němu. Ten zmetek se se mnou okamžitě začal hádat a ona ho v tom ještě ke všemu podpořila.

Když se k nám po dodělání lektvaru vrátila, nepromluvil jsem s ní ani slovo. A vlastně na ní mám vztek pořád. Jak se sakra může s Malfoyem bavit, po tom všem, co nám udělal? Mám pocit, že se od nás pomalu, ale jistě distancuje, i když se snaží, aby se to nestalo.

Sedla si k jejich stolu. K nim. Pozoroval jsem ji, zrovna se smála něčemu, co řekl ten debil Zabini. Najednou se naše pohledy střetly a úsměv v její tváři vystřídal výraz naprostého nezájmu a odvrátila ode mě pohled.

„Čau Rone!" ozval se najednou za mými zády známý hlas a mě zamrazilo.

„Ahoj Victore," pozdravil jsem ho s rudými tvářemi.

Byl jsem z jeho přítomnosti dost rozpačitý, jako vždycky. Naposledy jsem se s ním bavil potom, co proběhl první úkol, když jsem mu šel gratulovat, jak mi doporučil Harry. Šel jsem tehdy ke Kruvalským na loď a našel Victora s Borisem v jejich ložnici, jak tam sedí a ládují se čokoládovými žabkami. Čekal jsem, že Victor bude někde pařit se spoustou lidí, a on se místo toho choval úplně stejně asociálně jako já. Zůstal jsem tam s nimi docela dlouho, povídali jsme si o všem možném a u toho snědli asi tři tuny čokolády. Od té doby jsem vůbec neměl příležitost popovídat si s ním, protože jsme měli miliony úkolů.

Victor si přisedl k našemu stolu a nabral si na talíř snídani. Najednou se Harry zvedl od stolu.

„Ještě si musím něco zařídit, tak zatim!" vyhrkl rychle a pak na mě významně mrkl. Probodl jsem ho nenávistným pohledem. Samozřejmě, že to udělal schválně, abych mohl s Victorem být sám. Jenže to nebylo zrovna úplně něco, co bych chtěl...

„Tak jak se máš Rone? Dlouho jsme se spolu nebavili!" zeptal se vesele Victor, zatímco se ládoval vajíčky. Typický. On byl vždycky úplně v pohodě a já ze sebe nemohl v jeho přítomnosti vydat jedinou smysluplnou větu. Odkašlal jsem si.