Nenávist, láska, či pokušení? ✖

12. kapitola - Victor

Po první večeři v Bradavicích jsme byli všichni nacpaní k prasknutí. Tak moc, že jsme se sotva doplazili k naší lodi. Jídlo tu mají fakt dobrý. Vlastně, tak moc dobrý, že když jsem ještě jedl, tak jsem nevěděl, jestli už jsem přecpaný a najedený.
Do svého pokoje jsem se ale naštěstí dostal. Ta loď se trochu pohupuje. Z toho mi není moc dobře. Můžu asi jen doufat, že se nepozvracím a usnu co nejdřív.
Mé přání se stalo mým osudem a já usnul v podstatě hned.

############################

♪♪Vcháázím do kráásnéhoo sáálu. Vidíím Haroldaaa.  Chytáá se do mého ráámě. Toť je osud můůj.♪♪

V sálu hrála úžasná kapela a zpěvák zpíval přesně to co se dělo z mého pohledu. A to bylo ještě úžasnější. Tančil jsem s Haroldem, který na sobě měl... no...krajky. Jak originální! Alespoň se liší od ostatních. V davu ho nemůžu ztratit. Ou. Právě jsem ho ztratil. Počkat, už ho vidím! Točí piruety směrem ode mě. Proč?

Najednou hudba utichla a přede mnou se zjevil ohnivý pohár s obličejem. Ten vykřikl:
„Nebelvír!“
Páni! To jsem nečekal! Lidé mi začali tleskat a gratulovat a já se ukláněl.
Pak ale přišel Harold s tvářemi od slz.
Strčil mi před obličej papír potvrzující rozvod a zakřičel na mě:
„Jak jsi jen mohl Victore?!“
Naprosto jsem nechápal. Nu což. Já svoje sny nechápu nikdy. Jenom ten s bankou. To je vyjímka.
Najednou všechno vzplanulo modrým plamenem.

##############################

Fú. Tak to bylo ještě divnější než Šeřík. Co když bylo něco v tom jídle?
Je 5 hodin. Mohl bych jít do hradu a hned vhodit lístek. Alespoň by na mě nekoukalo tolik lidí, nemusel bych se stavit do fronty a nikdo by po mně nechtěl autogram.
Hned jsem došel do Velké síně, kde bohužel už pár nadšenců bylo. Zkusil jsem se proplížit pod stolem co nejdál, ale po chvíli mě začala bolet záda tak jsem vylezl. Jasně no, všichni si ke mně přišli pro podpis. Vlastně běželi, ale to mi nějak nevadilo protože jich tu bylo málo. Od jednoho jsem si i musel půjčit kus pergamenu a brk, protože jsem si je nechal na lodi. Ta hlava děravá.
Napsal jsem svoje jméno na pergamen a vhodil ho do poháru.
Potom jsem odešel zpět na loď.

Počítal jsem dny, než budou vyhlášení šampioni. V podstatě všem bylo jasné, že šampionem z Kruvalu budu já a já se tak taky tvářil, ale sám jsem byl dost nervózní a nebyl si sám sebou až tak jistý.
Všechny dny před vyhlášením probíhaly normálně. Sem tam jsem se procházel po školních pozemcích a někdy dokonce viděl Harolda, ale on mě ne. Každou noc jsem měl o Haroldovi nejdivnější sny. Přemýšlel jsem o Haroldovi. A jednou jsem se dokonce nachytal jak mu skládám sonet.
Co to se mnou je?! Všechno v mojí hlavě se točilo jen a jen okolo Harolda!
Asi už mi vážně hráblo.

Nastal den vyhlášení. Potom nastal večer. A potom nastal čas. Jídla jsem se ani nedotkl. Na to jsem byl moc nervózní. Celou večeři jsem jen čekal až se začne.
Konečně Brumbál začal:
„Nyní už je Pohár téměř připraven učinit rozhodnutí. Až ohlásím jména šampionů, prosím je, aby se laskavě dostavili do horní části síně a prošli kolem učitelského stolu do sousední místnosti.“
Potom mávl hůlkou a všechny svíce v síni zhasly. Náhle společně s červeným plamenem z poháru vyletěl kousek papíru.
„Šampionem za Kruval bude Victor Krum!“
Uff. Tak přece jen měli všichni pravdu. Ozval se burácivý potlesk účtovaný na moje jméno a já odešel do vedlejší místnosti.

Čekal jsem na dva další šampiony.
Nejdříve přišla dívka z Krásnohůlek a potom i kluk z Bradavic. Jenže potom sem přišel ještě jeden kluk který se tvářil dost zmateně a vyděšeně a rozhodně mu nebylo 17. A navíc v soutěži má být z každé školy jen jeden.

No a následně příběhli všichni tři ředitelé škol v čele se Skrkem a na toho menšího kluka se skoro vrhli. Ptali se ho na to, co to má jako znamenat. Já je moc neposlouchal. Nakonec to dořešili s dramatickým výrazem v tváři a prohlásili že už v soutěži zůstane. Mně to zas tak nevadilo.
Potom jen řekli, kdy bude první úkol a pustili nás.

Vylezl jsem z místnosti a přešel přes Velkou síň do školy. Nechtěl jsem jít ještě spát tak jsem začal hrad procházet. Byl jsem někde u vchodu do sklepení. Tam se mi nechtělo. Viděl jsem nějaký dveře, který byly pootevřený. Nejspíš to nebyla nějak zakázaná zóna, tak jsem k nim zamířil. Koukal jsem na svoje nové boty. Pořád mi chybí ty staré, co jsem nechal na mistrovství.

Zvedl jsem hlavu a uviděl jsem ho. Harolda! Nevěděl jsem co říct, tak jsem vyklopil první šarmantní větu, která mě napadla.
„Čus Harolde!"
No doprčic. Tak často jsem o něm přemýšlel, že jsem si ho jako Harolda zapamatoval. Šance, že to bude jeho pravé jméno, je asi tak velká, jako šance že ještě někdy uvidím svoje boty.
„Já se nejmenuju Harold."
No, vždyť to říkám. A teď jsem odsoudil i svoje botičky.
„A jak se teda jmenuješ, když ne Harold?"
Geniální věta Victore. Tak teď mám chuť začít mlátit hlavou o zeď.
„Jsem Ronald, ale kámoši mi říkají Ron."
Ty jo. To bude těžký si zvyknout na nové jméno.
Zasmál jsem se nad vlastní myšlenkou a obešel ho.
„Dobrou noc, Harolde."
Vešel jsem do místnosti za pootevřenými dveřmi a zavřel za sebou.
Tak teď už hlavou o zeď mlátit můžu?
Já jsem tupec. Oslovit ho Harold. A pak ještě jednou, i potom co mi oznámí jeho pravé jméno?! Doufám že se mnou po tomhle ještě někdy promluví.

Fajn, tak po téhle zkušenosti už jsem definitivně unavený.
Odešel jsem zpět na loď, kde jsem dorazil do svého pokoje.
Prostě jsem sebou praštil na postel a hned usnul. A samozřejmě se mi znovu zdály divné sny...
__________________________________

Ča čau, taky milujete Victorovy sny? 😱😱
✌✌✌