Nenávist, láska, či pokušení? ✖

24. kapitola - Harry

Byla to už notná chvíle, co mě tu Hermiona jen tak nechala a z ničeno nic uprchla kamsi do neznáma. Snažil jsem se vymyslet, jaký důvod její čin asi měl, čím jsem ji asi tolik ranil...? Holčičí chápání mi ale nejspíš bylo předurčeno nikdy nepochopit, a tak jsem to po nějakém čase nechal být a rozhodl se svou mysl zaměstnat něčím jiným.

V podobných chvílích bych situaci pravděpodobně prodiskutoval s Ronem, pak bychom to vzdali a nic by se nevyřešilo, ale takhle... Kde vlastně vězel? Doufal jsem, že ho Hermiona, pokud se tedy uklidní, přivede. I když bych mu možná o jejím výpadku neměl před ní úplně vykládat... Hm. Tak či onak, na mysli mi vytanula další záludná otázka, která mě přinutila mé předešlé rozhodnutí ještě zvážit a přehodnotit... Co bych Ronovi totiž vlastně řekl? Musel bych mu nejspíš povědět to, co jsem říkal i Hermioně a co ji možná tolik vzalo. Proč vlastně? Ale z nějakého důvodu jsem si nebyl jistý, jestli by Ron moji situaci pochopil. A... jak by vlastně zareagoval? Dostal jsem vztek sám na sebe, na své problémy a vlastně na všechno kolem. Ksakru, musím zjistit, co je ten kluk vlastně zač!

Myšlení mě patrně opět vyčerpalo. Madam Pom mě totiž probudila, když přišla naposledy převázat obvaz, protože když namáčela fáč do podivné tekutiny, sdělila mi, že na večeři už budu moct odejít z ošetřovny. Netěšilo jí to, doufala ale prý, že mi s výpadky pomouhou moji přátelé a budou mi neustále po ruce, než se paměť zcela vrátí. Usmála se na mě a potom mě pohladila po obvázané hlavě. Pokusil jsem se úsměv oplatit. No jo, přátelé... V hrdle se mi vytvořil velký knedlík.

Dost jsem pochyboval o tom, že jakmile překročím práh ošetřovny, Ron a Hermiona mi padnou kolem krku a zahrnou mě láskou a péčí. Nejhorší však na tom všem bylo, že ať jsem dělal, co jsem dělal, nemohl jsem na svém chování prostě najít jedinou věc, která tohle všechno zapříčinila!

...

První dny zpátky ve škole jsem strávil docela sám. Když jsem se pokusil na Rona promluvit, zvedl nos a pyšně se na mě podíval. Ze začátku mi to připadalo spíše komické, Ron rozhodně nebyl v podobných grimasách příliš dobrý a většinou jeho ksichtíky ani nesplnily svůj kýžený účel, když s tím ale nepřestával ani po dnech, legrace mě hodně rychle přešla. Celá škola jakoby byla proti mně - ,,sláva“, která tentokrát nepramenila zřejmě ze jména ,,Harry Potter“, nýbrž z něčeho jiného, o čem jsem opět neměl ani potuchy, mě provázela dennodenně a na každém kroku si na mě někdo ukazoval nebo si šuškal. Zvyk je železná košile, jen kdybych ale věděl, proč se to dělo tentokrát... Kruci.

Měl jsem štěstí, že mě madam Pomfreyová pustila v pátek večer, pokud bych se totiž měl do normálu dávat ve školní dny, určitě bych tam obratem ležel zase. Když jsem zkoušel na Rona opět promluvit, ohrnul nos a už už se mu pusa křivila k nějaké velmi nehezké větě, kdyby ho Hermiona neokřikla. To, že se za mě postavila, ale neměnilo nic na tom, že se na mě za celou dobu ani jednou nepodívala.

Čas kvapem valil a mně začínalo postupně docházet, že tohle nemůže trvat věčně. Co to Ronovi přelítlo přes nos? Ať už si umanul cokoli, začínalo mi to docela vadit. A tajemný kluk jménem Draco? Ten mi tak akorát scházel... Neměl jsem nejmenší ponětí, kdo to je, a rozhodně mi na náladě nepřidávalo ani to, co ve mně ten chlapec vlastně vyvolával...

...

Byla tichá noc, když jsem ležel na posteli a civěl vzhůru. Ron se na mě samozřejmě před spaním podíval svým pohrdavým ó jeho veličenstvo pohledem, věnoval mi několik sekund schazování sebevědomí a potom se uložil do postele a vytuh. Bylo to tak pokaždé, tuhle noc jsem ale prožil jeden zásadní a řekl bych dokonce zlomový okamžik. Ztracené vzpomínky se mi postupně vracely a občas byly tím posledním střípkem skládanky, který všechno dokonale vysvětlil. Bylo to zvláštní, ale svým způsobem jsem byl pokaždé o něco chytřejší. Tentokrát se střípek v mysli zjevil zcela nečekaně a já se v tu ránu vyšvihl prudce na posteli, že pokud bych spal u Dursleyových pod schodama, jisto jistě bych z toho vyšel s ohromnou boulí na čele. V tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno a já jen ohromeně zvolal, co se mi myšlenky rozhodly navrátit.

,,Turnaj tří kouzelníků!“

Rychle jsem si zase lehl, když jsem si uvědomil, že můj hlas nebyl v té chvíli zrovna úplně přiměřený. Ron ale samozřejmě pouze zachrápl a spal spokojeně dál.

,,Turnaj tří kouzelníků,“ špitl jsem. No jistě! No jistě, no jistě, no jistě! Já, moje jméno v poháru, hádka s Ronem... Všechno to zapadalo a začalo dávat dokonalý smysl! Věci jakoby se konečně vyjasnily a všechno k sobě jednoduše skvěle šlo a pasovalo. A na tohle jsem přišel i bez Hermiony...

No jo, jenomže jak jsem tak ležel, postupně mi začalo docházet, že bez ní teď už pravděpodobně nedám dál už ani ránu... Budu muset něco podniknout. No... ne, že by se mi do něčeho zrovna dvakrát chtělo... Sakra to je ale situace!

Když jsem teď tohle všechno věděl, o to víc mi připadalo Ronovo chování nesmyslné a hloupé. Dokonce i tak hloupé, že jsem se až divil, jak na něj mohl Ron vůbec přijít. Netušil jsem, co všechno v tom vlastně bylo, mohlo v tom hrát roli ještě něco jiného...? To dnes v noci pravděpodobně už nezjistím... Ale alespoň něco, no ne? Lehl jsem si a po nějaké době jsem už spal i já.