Nenávist, láska, či pokušení? ✖

22. kapitola - Victor

Wow. Tak teď mám pocit, že jsem asi ta nejtajemnější osoba na světě. Právě jsem měl rozhovor s Ronem. Opravdu jednoduše se mi s ním povídalo. A já mluvil tak nějak v hádankách. Prej já úplně: „Ne vždy jsou věci takové, jaké se zdají být."
Připadám si moudře. No dobře, ne úplně moudře, ale... Tak nějak.
Ale dost divný bylo to s tou Hermelínou? Ne Hermionou. Ale zase, je pravda že jsem se pořád díval na Rona a pak ještě na Hermionou v tý knihovně. Jojo. Je to jasný...
Já jsem takovej idiot!
To jsem si jako fakt myslel, že budu nenápadnej?! No, já spíš nemyslel. Ron mě přitahoval jako magnet nebo jako bych byl kompas a on severní pól.
Ale za to může on! Nemá tak dobře vypadat.

Po mojí poslední větě jsem se radši kvapně rozloučil a odešel.

Když jsem odcházel, všiml jsem si, že se spousta lidí hrnula do Velké síně.
No co, stejně teď nemám ani co dělat.
Přišel jsem tam a radši jsem jen opatrně nakoukl. To byl blázinec! Všichni se z nějakého důvodu dusili smíchy nad pohledem na 6 psů v kleci.
Jaj. No tak jich bylo jen 5. Jeden z nich byla ve skutečnosti holka, co se jim až moc podobala. Musel jsem se nad tím taky trochu uchechtnout. I když nevim jestli je to pomsta, nebo jen krutá šikana. Ale myslím, že kvůli šikaně by nikdo neriskoval školní trest.
Pak jsem ale zpozoroval nějaký učitele, jak se blíží, takže jsem se radši vypařil. To jsem vidět nepotřeboval.
Světla a tepla bylo ještě dost, tak jsem šel zpátky ven k tomu stromů kde jsme se předtím bavili s Ronem. Už tam nebyl, tak jsem si sedl a za chvíli i usnul.

################################

Sady. Jablečné sady. A džusík! Whoa!!!
„Džusíku už jsi měl dost!"
„Noták! Borisí! Ještě kapků."
Udělal jsem psí oči.
„Když si dáš ještě kapku, tak už nezbyde pro Rona!"
To ne. Pro Rona musí vždycky něco zbýt. Ikdyž...
„A có kdybych sií dal já džusík a Rönovi dal svou lásku??"
„Hm... To by možná fungovalo... Ale musel bys mi říct svůj plán. Jak to hodláš udělat?!"
„No... Eh."
„Tak já ti teda pomůžu. Ale musíš dělat přesně to, co ti řeknu a to co se stane!"
„Co."
To jako nebyla otázka. To bylo konstatování toho, že jsem totálně nepochopil, co říkal.
„Co se stalo, stalo se a taky se stane. Už chápeš?"
„Ne."
„Tak to je dobře, protože láska pochopit nejde."
„Takže už můžu dolít ten džusík?"
„Ach Viktore..."

################################

„Vstávej, nebo tě sežere noční zvěř."
Noční zvěř? Divná odrůda.
Zvedl jsem hlavu a spatřil Borise.
„Co se stalo?"
„Nemusíš dramatizovat. Jen jsi tu usnul a Karkarov mě poslal tě najít."
Aha. Rozhlédl jsem se a zjistil, že už je fakt tma. Jak dlouho jsem asi spal?
Boris mi asi četl myšlenky, a tak mi oznámil, že za chvíli bude večerka.
Vydali jsme se k lodi do našeho pokoje. Cestou jsem přemýšlel o tom snu. Až teď mi docházel jeho význam.
Nejspíš jsem se měl Borisovi svěřit. Navíc by mi mohl pomoct.
V pokoji jsem si uvědomil, že jsem vlastně nebyl na večeři.
„Nebyls na večeři."
My jsme fakt nej kámoši. Jsme úplně propojený.
„Vzal jsem ti nějaký palačinky a jablečnej džusík."
Já jsem snad jasnovidec.
Vděčně jsem se na něj usmál a vrhl se k jídlu.
Po tom co jsem vše zhltl, jsem zalehl. Nemohl jsem usnout. Bylo mi vedro, tak jsem otevřel okno. Pak mi ale byla zima, tak jsem ho zase zavřel. I když byla po nějaký době v pokoji ideální teplota, nemohl jsem pořád spát a neustále jsem se převaloval.
„Co se děje?"
„Nemůžu spát."
„Vau. Viktore, vím, že nejsem zrovna nejchytřejší, ale myslel jsem tím, co se děje v tvojí hlavě."
Asi minutu jsem mlčel. Proroctví z mého snu se naplňuje.
„Nesmíš to nikomu říct, ok?"
„Jojo."
To mě nepřišlo jako dokonalá odpověď, ale já mu věřím.
„Znáš Rona?"
„Jako asi nevím. Možná bych ho poznal podle popisu."
„No, chodí do Nebelvíru, je mu asi čtrnáct, má ohnivě rudý vlasy a je v podstatě dokonalej..."
„Už asi vím, o co tady jde. Tobě se líbí."
„Jako, jo no..."
„Hm. A mě to říkáš, protože..."
„Hele, já jako nevím. Možná proto, abys mi poradil co s tím dělat, prostě mi pomohl třeba i zjistit, jestli... No... Prostě jestli se mu líbí kluci. A kdybys nás třeba shipoval..."
„Kámo už teď vás šipuju. Někdy s nim musíš zavést rozhovor a já budu z křoví poslouchat."
„Jakože nic proti, ale nebylo by to už trochu moc divný? I na tvoje poměry?"
„Tak fajn. Zítra se pokusím třeba vyzvídat. Ale teď už jdi spát. A ať se ti zdá o Ronovi."
Ve tmě jsem nic neviděl, ale vsadil bych se, že se nějak divně ušklíbl. Chtěl jsem po něm hodit polštář, ale už asi fakt rychle usnul. Taky bych chtěl usnout.
I přesto, že mě srdce už netrápilo tolik, jsem celou noc očka nezamhouřil.
Co když se Borisovi nepodaří dohledat odpovědi? Nebo hůř. Co když pravdu zjistí, ale ta nebude podle mých představ? A moje city zůstanou neopětované...
_________________________________

Pardon za dlouhou neaktivitu, ale stejně vás naše výmluvy nezajímaj. However doufáme, že se kapitola líbila a můžete se těšit na další (snad brzy)