Nenávist, láska, či pokušení? ✖

14. kapitola - Harry

,,Takže ten chlapec bude soutěžit?“
,,Ano Karkarove, už to tak bude,“ podíval se na mě starostlivě Brumbál. Cože? Vůbec to nechápu. Co tu vlastně teď dělám? Jak se dostalo moje jméno do poháru?
Vyděšeně jsem se podíval na Cedrica. Už dobrou chvíli se tu všichni učitelé dohadovali, jak a co bude.
,,Odchvedu tchedy schvou žákchyni, jestli dovolíte,“ ozvala se madam Maxime a prostrčila Fleur směrem k východu. Ohlédl jsem se za nimi, když vycházely a postupně začali odcházet i všichni ostatní. Chtěl jsem něco říct, ale nestačil jsem najít vhodná slova, když mi pokynul Brumbál, že i já můžu jít.

Šel jsem do ložnice a hrozně jsem se pohádal s Ronem. Říkal mi, že to ode mně nebylo fér. Jako sorry Rone, ale já za to fakt nemůžu.

Vytratil jsem se ze dveří ložnice, jak nejrychleji to jen šlo, ale až po chvíli jsem si uvědomil, že nevím, kam vlastně jít.
Začal jsem proto jen tak bloumat po chodbách školy a to nejlépe těch odlehlých, abych nemusel čelit nepříjemným pohledům ostatních žáků. Právě proto jsem si ani nevšiml, že jsem nebezpečně blízko podzemí, kde mají pokoje Zmijozelští.

Ani nevím, jak se mi to v té chvíli stalo, ale moje nohy se zamotaly do sebe a já spadnul na kamennnou dlažbu. Ucítil jsem tupý náraz do hlavy o kamennou sochu a před očima se mi zatmělo.

...

,,Pottere?“ uslyšel jsem znechucený hlas a zvednul hlavu. Nade mnou stál štíhlý chlapec s nesmírně světlými vlasy, který se na mě s nadzvednutým obočím díval. Tupě jsem na něj zíral a nenapadla mě žádná smysluplná věta, ba ani slovo. Na tváři měl trochu povýšený výraz, ale přesto mě na něm něco zaujalo.
Jeho tvář mi připadala trochu povědomá, ale netušil jsem, komu patří. Jakoby to byl výjev ze sna. Neznámý semkl rty a to bylo poslední, co jsem viděl, než se mi znovu zamotala hlava a já upadl do temné hlubiny.

___________________________________

Cs, jsme zpět a rovnou s Harryho úrazem!
🔥🙋