Nenávist, láska, či pokušení? ✖

2. kapitola - Victor

Probudil jsem se a podíval se na budík. Jsou 4:00. To si můžu ještě zdřímnout.
Po chvíli mi ale došlo, co dneska je.
Mistrovství světa ve famfrpálu.

Vyskočil jsem z postele, oblékl si tílko, kraťasy a šel jsem si zaběhnout 5 kilometrů (jako každý den).

Měl jsem trochu problémy, protože jsme ke stadionu přijeli teprve včera večer a tak jsem se tu nemohl porozhlédnout, ale nakonec jsem se tu zorientoval.

Poté co jsem se vrátil, jsem si dal sprchu, oblékl se do normálního mudlovského oblečení a došel si na snídani.
Přestože asi na první pohled nevypadám že bych mohl mít z mistrovství trému, tak jsem jí měl.
Jediné co jsem snědl byly asi tři lžičky míchaných vajíček.

Po mojí „snídani“ jsem se šel podívat na stadion který byl úplně prázdný. Večer to tady bude vypadat úplně jinak. Bude to tu přecpané fanoušky famfrpálu.
Půjdeme proti Irsku. Ani já nepochybuji že by nám s přehledem v pohodě nakopali zadek, ale pořád je šance že to dokážeme.
Z mých myšlenek mě vytrhli ti o kterých jsem přemýšlel. Irové.
Přišli si ještě zatrénovat před zápasem.
Fajn. Tak se o nich dá tak trochu říct že jsou částečně amatéři protože před tou velkou událostí by měli spíš odpočívat. Takhle budou večer unavení, utahaní a budou je bolet všechny svaly.
No, mně to nevadí. To oni budou ti, co prohrajou.

Vrátil jsem se zpátky ke stanu, aby mě neobviňovali z toho že je sleduju, abych znal jejich taktiku.

Nevěděl jsem co jiného dělat, tak jsem šel pozorovat lidi co přicházeli do kempu. Bylo tu pár mudlů ale většinou se jednalo o kouzelníky kteří se jako mudlové jen snažili vypadat.
U některých to bylo zcela jasný.

Chodili tu osoby co na sobě měli modrý klobouk s hruškou, růžovou košili a zelené tepláky nebo taky oranžové tričko s potiskem králíčka, kostkované modro bílé kraťasy a navrch mikinu s leopardím vzorem.
To. Je. Konec.
Moje oči právě viděly něco, co nikdy vidět neměly.
Je vidět, že ti kouzelníci se převlékají za mudly poprvé, anebo to dělají poněkolikáté, ale nikdo jim nechce vysvětlit, že to je špatně.
Takhle je spíš někdo prokoukne, než aby mu dotyčný přišel normální.
Na druhou stranu tu chodili i čarodějové, kteří se s maskováním ani neobtěžovali, a procházeli se ve svých každodenních hábitech.
Ehm, tupci.

Po nějaké době už mě nebavilo sledovat lidi. Navíc jich už moc nepřicházelo a vzrůstalo riziko, že by si mě mohl někdo všimnout, uvědomit si, kdo jsem, a tím by začal hon na Victora. A já ještě nejsem připraven zemřít. Ke všemu musíme nejdřív porazit ty Iry.

Dost rozjímáni. Před zápasem musí přijít odpočinek.
Došel jsem do svého luxusního stanu kde jsem si lehl do postele, prošel si naší taktiku a po chvíli jsem usnul.

###########################

Banka byla zavřená a v tu chvíli jsem si uvědomil, že můj život už nemá smysl.
Poptal jsem se lidí kolem, jestli neznají jinou banku. Odpověděli, že v Příčné ulici je Gringotova banka. Ta nejlepší volba. Poděkoval jsem těm dobrým lidem, vytáhl svá křídla a odletěl na místo určené.
Vešel jsem do oné banky a ocitl se v místnosti plné skřetů, kteří hráli šachy.
Došel jsem ke skřetovi úplně vzadu, který hrál piškvorky sám se sebou, a zeptal se ho na jeho jméno.
„Angel,“ odpověděl.
Byl jsem fascinován.
Po chvíli mého soustředěného pohledu na něj jsem se ho zeptal na půjčku. Odvětil písní:
„Srdce mé je nevinné,
půjčit ti nemůžeme.“
V ten moment se rozplynul můj sen a s ním i Angel.
Jediný, kdo v místnosti zůstal, jsem byl já a můj právník. Ten mi řekl:
„Prohráli jsme.“
A já to po něm opakoval.
Prohráli jsme. Prohráli jsme. Prohráli jsme...

###########################

„Prohráli jsme.“
„Jak prohráli jsme? Zápas ještě ani nezačal, ale brzo jo!“ budil mě můj spoluhráč a přitom se mnou třásl, abych se vzbudil.
„Tak už vstávej ty obludo, jinak mistrovství prohrajeme kontumačně.“
Sen. Byl to jenom sen. Žádná nerealizovaná půjčka.
Tohle je moje noční můra která se opakuje pokaždé když mám trému.
Holt mám v hlavě guláš. S tím už nikdo nic nenadělá.

Už jsem byl převlečený a protahoval se před zápasem.
Krk, ruce, tělo, nohy.

Potom začala přehlídka maskotů.
Hned poté začal mluvit Popletal.
„Vítám vás všechny na Mistrovství světa ve famfrpálu, tímto zápas může začít.“ A vypustil zlatonku.
Všichni jsme se hned rozletěli a já se vydal za zlatonkou.

Irové nás hned od začátku válcovali.
Zápas trval teprve pět minut a já už to vzdal. Rozhlédl jsem se po divácích.
Nikdo mě nezaujal.
Až na jednoho kluka kolem 14ti nebo 15ti let, měl ohnivě rudé vlasy a klobouk s červeným pruhem.
Fandil nám.

Někdo kolem mě proletěl, a to mě vytrhlo ze zasnění.
Zápas jsme nemohli vyhrát.
Vrhl jsem se střemhlav dolů a polapil zlatoku která nám přičetla stopadesát bodů a ukončila zápas. Na výhru nám ale nestačila.

Všichni jsme sletěli dolů a podali si ruce s vítězi. Následně jsme se rozešli do svých stanů a tam se převlékli.

Lehl jsem si do postele a přemýšlel o tom zrzavém klukovi.
Proč mě zaujal víc než ostatní?
Proč jsem na něj tak koukal?

Po celkem dlouhé době jsem konečně usnul.
---------------------------------------------------------

Děkujeme za přečtení. Doufáme, že se vám kapitola líbila. Jinak moc děkujeme za odezvy u minulé části, jste skvělí. Další kapitola bude z pohledu Hermiony. Užijte si víkend 💙!
Vaše Zvajdy 😎